Enduro v Koutech pohledem Andrey Drengubákové

Je neděle a okolo desáté dopoledne se prvních 20 enduristů vydává na trať. O pět minut později se v další dvacítce dostávám na trať i já a už si to v balíku šineme po silnici s následným lesním stoupáním na první ereztu. 

Hned první erzeta ukazuje, jak je kdo připravený a namotivovaný do závodu – startuje se totiž na rovince, takže po pípnutí čipu na řídítkách se sprintuje o sto šest. Jaká to byla blbost, si uvědomuju hned v nájezdu do prvních kořínků. Přes slzy v očích nevidím (dobře, příště už si ty brýle opravdu vezmu!) a ze sprintu jsem vyždímaná, že sotva držím řídítka a nejsem „líná“ si v tom sjezdíku i sednout. První erzeta ale nijak technicky náročná není, sem tam klopenka, sem tam je potřeba potáhnout řídítka a pak se chvíli dupe i po vrstevnicích přes sjezdovky. Cíl je u pokladen bikeparku, kde se hned sápu po ionťáku na občerstvovačce a jsem organizátorům vděčná, že na druhou erzetu se můžu vyvézt lanovkou.

„Dvojka“ nás zavádí hned od startu na trať pod lanovkou, takže se naštěstí vyhnu dalšímu zběsilému dupání po startu. První část obsahovala bez legrace asi milion klopenek, takže to až člověka nutilo říkat si v duchu pravá, levá, pravá, levá…nevím, jestli si na tohle příště nevezmu kinedryl. Po šněrovačce pod lanovkou následuje dlouhý rovinatý trail o šíři asi 40cm, kde se to dalo kotlit, ale jakákoli chyba by jezdce v této rychlosti šeredně potrestala. Do cíle jsme se pak dostávali po nově vyhrabané části v lese, která byla mezi čistě bikeparkovými tratěmi příjemným osvěžením. Druhá erzeta končila na lesní cestě, odkud jsme si další transfer poctivě vyšlapali až k horní stanici lanovky. 

Třetí erzeta zahrnuje na startu zase nějaké to šlapání, ale naštěstí se hned uhýbalo do lesa na „oslinatné“ kořeny. Pěkně tu trefuju stopu a samou euforií z toho, že konečně začínám trochu jet, se rozhodnu jít v zatáčce ze sedla a trochu si zadupat ve stoje. Ve chvíli kdy se ale na lesní rovné cestě pořádně opřu do pedálu, ucítím ránu a letím přes řídítka na držku ani nemrknu. No nic, posbírám se a jedu dál. Rozbahněné klopenky zkouší jak moje schopnosti, tak moje pláště. Obojí docela funguje. Pak následuje naprosto skvělá pasáž, kde se střídaly klopenky s dvojáky nebo lavicemi. V té rychlosti to lítalo samo a akčnost pohybů, kdy se člověk s bikem odráží, tlačí do pedálu v klopenkách a ostrými lokty a pokrčenými koleny si tlumí nerovnosti, mě víc než bavila. V posledním dropíku přes potůček jsem sice pobyla ve vzduchu víc, než se mi chtělo, ale tyhle adrenalinové chvilky mě vlastně na tom enduru nejvíc baví ;-)

Jestliže jsem pletla nohama při výjezdu na trojku, na čtyřku je to pořádný očistec. Jede se 15km po asfaltu do kopce na Dlouhé stráně, kdy si stihnu vyřídit tři telefonáty (pozdravit rodiče a tak..), udělat si vše vypovídající selfíčko a obratem ho poslat přes whatsapp a pokecat s bikerkou Elen o chlapech. Prostě prima neděle a v podstatě můj nejdelší letošní „výlet“. Na startu čtyřky mám chuť si dát dvacet v trávě, ale to už bych se zvednout nemusela taky vůbec. Čtvrtá erzeta byla svojí délkou přes 3,5km nejdelší a po hodinovém (no to spíš víc..!) výšlapu do kopce nedala nic zadarmo. Po tomhle výkonu udržet pozornost i řídítka 10 minut je na medaili pro všechny.

Začátek čtyřky se nese v podobě několika lavic a dvojáčků přičemž ten největší žabácky objíždím. Tak nějak jsem si totiž spočítala, že to bude pro mě rychlejší varianta než vytahovat z batůžku imbusy, abych si srovnala řídítka. Pak se zalítlo do pěkné technické pasáže v lese, kde hrály hlavní roli mokré kořeny. Pasáž mě ale bavila a já měla radost z přesné stopy. Asi mi z toho ale stouplo sebevědomí a já si rázem myslela, že můžu zase všechno. Ale moje přední kolo na mokrém pařezu mi hned vysvětlilo, že se mám zas uklidnit. Druhý chycený zajíc v závodě nicméně hned neohroženě skáču zpátky na kolo. 

Dalším zajímavým úsekem na trati je lajna dvojáčků a lavic v lese – fakt je tu jeden za druhým, takže pár jich je čistých, pár nedoskočených a pár jich dávám i na přední. Konec čtyřky se shoduje s první erzetou a paradoxně mi přijde, že to projíždím daleko líp než u jedničky. Do cíle čtyřky už jsem měla sto chutí kolo dotlačit, ale najednou na mě někdo zakřičel „Ze sedla!“ a já jak na povel dala těžší převod a ráčila se zvednout zadek. To na mě někdo takhle nemůže křičet celou jízdu?

Na poslední a tedy nejtěžší erzetu se přesouváme lanovkou. K nástupišti se to hromadně tlačí, jen já si zůstávám jak frajerka v sedle (najednou). Trest za tohle „machrování“ přichází záhy. V jednu chvíli cítím šílenou křeč ve stehně a v druhou chvíli už letím z kola a válím se na zemi. A tady se poznávají enduro kamarádi, kteří mě soucitně obklopí, a radí mi nohu protřepat. To by pro mě na XC závodech nikdo neudělal 

Pátá „raceerzeta“ se mi ale líbí ze všech nejvíc. Kromě úvodní klikatice v kořenech zahrnuje zas pár klopenek pod lanovkou a pak rovnou šup do technické lesní pasáže, kde je potřeba dobře trefovat tři dropíky. U třetího letím ale zbytečně dlouho a do mokrých kořenů v prudší pasáži vletím rychlostí, kterou jsem vůbec neplánovala. Jaké je to pro mě překvapení, že to stylem „pade na pade“ proletím a nesetkám se zemí. 

Křižuju cestu a následuje poslední lesní pasáž, kde si přijdu, jako když jedu na másle. V jedné prudké pasáži s lesními schůdky mi podklouzne přední kolo a já jdu nekompromisně k zemi. Už nacvičeným pohybem obracím otočená řídítka a šinu si to dál. Pětka nás vyprovodila ještě pár lavicemi, přejezdem sjezdovky a trailem podél potůčku a už se na nás smála cílová brána. Za mě pátá erzeta nejlepší!

Loňské prvenství se mi obhájit nepodařilo, ale z druhého místa jsem nebyla nijak zklamaná. Společnost po celou dobu závodu mi dělala Elen Římanová, která tratě v Koutech zmákla z holek nejlépe a nadělila mi půl minuty. Třetí místo náleželo další ostřílené bikerce Ivče Pechoutové. Co se týče chlapů tak Koutům kraloval jednoznačně Michal Prokop, když druhého Přemka Tejchmana zajel o 23 sekund a třetímu slovenskému jezdci Matějovi Vitkovi dal 44 sekund. 

Závody v Koutech se tedy nesly v duchu dlouhých rychlostních zkoušek, poctivých výjezdů a slušné nálože skoků. Atmosféra byla parádní a poklona patří hlavně Kamilovi za skvěle zvládnutý závod. Je vidět, že závod trasoval člověk, který na kole už nějaký ten pátek sedí. Počasí nakonec vyšlo taky dobře, žádný déšť během závodu se nekonal, jen trochu zima byla. Nyní se už můžeme těšit na další závod, který se uskuteční 7.6. v Liberci.

TEXT: Andrea Drengubáková
FOTO: Maruška Kopřivová