Bulgaria Life by Sisa

V Bulharsku vládne mafie. Otevřeně a bez okolků. Hlavním mafiánem je premiér a nestydí se za to. Je úplně normální, že ráno otevřu noviny a hned z titulky se dozvím, kdo koho včera odpráskl. Minulej tejden někdo nasázel čtyři kulky do jednoho bosse uprostřed města za bílého dne. Nikdo se tomu nediví. Tenhle fakt má vliv na hodně aspektů místního života.

Normální lidi jsou chudý jak kostelní myš a bossové se předhání, kdo má nablejskanější Bentley. Je jasný, kdo se stává idolem mládeže. Mladý lidi choděj po diskotékách, kde vládne kult chalga (něco jako arabská pop music), holky se předháněj, která bude vypadat jako luxusnější prostitutka a mladý kluci řešej, kdo má víc koženou bundu a dražší boty. Před klubama stojej páprdové opřený o svoje mercedesy a čekaj, jaká „holubička se k nim snese“. Holky z vesnice, který přišly do města za studiem, ani moc neřešej zkoušky, jen doufaj, že si nabrnknou někoho, kdo je za vodou, aby mohly v klidu chodit tlachat po obchoďácích.

Naštěstí nic není černobílý. Když člověk vypadne z víru velkoměsta, čekaj ho úplně jiný obrázky. Příroda je tady fenomenální. Hned vedle hlavního města Sofie začíná dvoutisícový pohoří Vitosha. Představ si, že dojedeš metrem na Háje, tam přesedneš na kabinkovou lanovku a jezdíš. Přesně tak to tady vypadá. Bohužel, i tady má prsty mafie. Takže celý středisko bylo minulej rok zavřený, protože se kluci nedokázali dohodnout na jeho rozšíření. Nakonec to dopadlo tak, že se zakázalo kácení ale povolila se renovace. Logicky pak celý léto vznikaly nevysvětlitelný požáry přesně v místech, který se hodí pro nový sjezdovky.

Co já tady vlastně dělám? Můj otec je Bulhar, žije tady, vždycky jsem sem jezdila na vejlety, ale nikdy sem tu nežila. Když se mi vloni narodil mladší bráška, tak mise byla jasná. Odjela jsem do Bulharska na semestr přes Erasmus. Bylo to super, měla jsem čas jezdit, naučila jsem se jazyk, poznala místní zvyklosti a sblížila se s rodinou. Když nastal čas odjet domu, nechtělo se mi. Dodělávám školu, takže nebylo na výběr. Naštěstí poslední semestr se nechodí na přednášky, ale na praxi. No tak jsem zavolala kámošovi, co tady vede svůj snowboardový club, jestli by se to nedalo „ňáko“ spojit a bylo. Sezónka, bydlení, tým malejch holek na starost, administrativa kolem klubu, spousta zábavy, skvělejch lidí a navrch razítko o absolvované praxi. Hell Yeah!

Pohoří Rila je moje nejoblíbenější. Tady se nachází středisko Borovets, kde jsem momentálně lokál. Spousta sněhu, krásný výhledy, skvělý pow lajny. A to jak v lese, tak nahoře na pláních a co je fajn, konečně kvalitní snowpark. V Borovets působí i zmiňovaný klub, pro kterej teď pracuju. Jmenuje se Boroboard a je v něm třicet dětí od šesti do patnácti let. Jezdí všechny disciplíny, slalom, cross i freestyle. Teorie zní, že je potřeba, aby zvládali všechno a sami si časem vyberou svojí disciplínu. Děti mají každej den tréninky během večerního lyžování a o víkendu jezdí celej den.
Některý z nich začínaj bejt celkem kvalitní roboti, myslím, že o nich ještě uslyšíme. Pro mě samotnou je to dost challenge, vždycky sem si myslela, že s dětma se nedá vydržet ani půl hodiny a že je lepší zametat ulice než někoho něco učit. Ale opak se ukázal být pravdou. S dětma je sranda, zas tolik toho nepotřebujou, a když vidíš, jak se můžou zbláznit radostí, že udělali první ollie ,tak je to prostě dobrý. Nehledě na to, že mě motivujou v mim vlastním ježdění. To, že se snažíš někomu jít příkladem, zkrátka vede k docela slušnýmu progresu.

Co se týče místní snowboardový scény, tak bych jí klidně přirovnala k tý český. Najde se hromada haterů i dost fajn lidí. Vznikaj nejrůznější crews, který se snažej produkovat nejrůznější materiály. Občas vyjde celosezónní film, objevujou se edity a snad každej tejden se dokonce koná ňáká akce. Většina riderů jsou buď instruktoři nebo lidi jinak zapojený „do systému“. Pobyt na horách stále představuje pro většinu populace nedostižitelný luxus. Sezónky v největších střediscích stojej cca 1400 leva, což představuje dva průměrný měsíční platy. Aby bylo jasno, to je jako kdyby sezónka ve Špindlu stála 50. 000. Ha, kdo by si jí koupil a kdo by s ní jezdil víkendovat? Já asi ne.

O snowboarding v Bulharsku se stará lyžařská federace spadající pod FIS. Ta financuje reprezentační a juniorskej tým. Reprezentaci financuje celkem kvalitně, kluci jsou v podstatě celoročně na horách a mají všechno placený. Federace pořádá i několik závodů. Letos se tu jede Mistrovství Evropy. To se koná ve snowparku Osogovo, což je dost zajímavej úkaz. To místo má styl! Přijedeš, dáš strejdovi love za vlek, on si tě zapamatuje a jezdíš. Je tu jedna poma, která má motor v garáži, kde místní strejda bydlí. Partička kluků staví park (btw.dost dobrej), kam se přijížděj projet feláci z různejch koutů země a do toho ti mezi skokama plužej Makedonci, který stojej poprvé na lyžích. Doporučuju, je to fakt podívaná!

Na bulharském pracovním trhu panuje jednoduchý pravidlo. Musíš bejt něčí syn, bratranec nebo aspoň kámoš, jinak si neškrtneš. Je tu celkem hodně lidí, který sice seděj na vyhřátejch křeslech, ale nemají ponětí, co dělají za práci. Je potom celkem těžký po nich něco chtít. A tak se tady často stává, že když to nejde po dobrym, tak to jde po zlym. Narážím tím na vedení našeho klubu. Jeho šéf nedělá nic jinýho, než že chodí po nejrůzněších autoritách a hádá se s nima. Když se ho zeptám, proč na sebe musí pořád řvát, podívá se na mě pohledem “tynaivníchudáku” a odpoví, že jinak prostě nic nezíská.
Důkazem toho, že asi ví co dělá je fakt, že klub má pro všechny svoje členy zdarma permice od vedení resortu. Tím pádem můžou jezdit i děti, který by si o tom jinak, kvůli platu rodičů, mohli nechat jen zdát.

Život je tady zajímavej. Každej lže, je dobrý to vědět, protože si pak ušetříš spousta překvapení. Lidi jsou ale srdečný. Pozvou tě s radostí k sobě domu a nalejou tě rakijí, kolik zvládneš. Jen je nesmíš naštvat, jinak dostaneš pěstí z jedničky. No a hlavní šlágr týhle země je, jak už jsem zmínila, příroda. Hory se všim všudy, když je dobrá zima, tak se dá jezdit do května. V létě skály, jezera, řeky i krásný výhledy pro turisty.
Plus moře, kde se pohybuje slušná surfová komunita, která Černé moře popisuje následovně: “Není to oceán, ale když vyrazíš na vlny podle předpovědi, tak si zajezdíš.” Doufám, že jednoho dne taky vyrazim..