Andorra Trip 2014/15 - díl první :)

Je, aspoň pro mě, skoro nepochopitelné, jak dobře funguje v téhle minizemi hospodářství - velmi malá inflace, téměř nulová nezaměstnanost (později jsme pochopili proč asi), 80% zaměstnaných lidí pracuje ve službách a obchodě. Většina příjmů do státní kasy je z turistického ruchu. Ten podporují i četné celní a daňové úlevy, kromě jiného i levný alkohol, pohonné hmoty a některé další zboží. Proto nepřekvapí velká hustota benzínových pump a obchodů se suvenýry, alkoholem, elektronikou, sportovními potřebami, ale i automobily a motocykly. 

Úřední jazyk je katalánština, ale téměř všichni lidi mluví i španělsky a francouzsky. Nápisy a informační brožury jsou kromě toho i v portugalštině, ruštině a angličtině. Domluvit se anglicky se většinou dá, ale zdaleka ne s každým. Andorra nikdy neměla vlastní měnu, používala frank a peso, teď se platí eurem, přestože země není v Evropské unii ani v Shengenském prostoru. Doprava je možná jedině po silnicích, není zde letiště ani železnice, protože by se už nikam nevešla. A i ty silnice většinou zápasí s nedostatkem prostoru, mosty, tunely a serpentiny zaříznuté do svahu jsou zde hodně častým jevem. Vrcholem všeho je dvoupatrový kruhový objezd, částečně nad řekou, z jehož horního patra odbočuje čtyřproudá silnice přímo do tunelu. 

Zajímavá je i zdejší architektura, velké procento domů (které se často nacházejí ve velmi strmých svazích) je obloženo kamenem, takže vypadá malebně a dost starobyle, ačkoli jde většinou o soudobé stavby (až na několik pravých románských kostelíků). Vy jímku tvoří některé moderní budovy, třeba celoskleněná stanice lanovky v centru městečka Encamp, nebo obrovský skleněný chrám s věží v hlavním městě, z kterého se později vyklubal plavecký bazén.

Protože cesta po silnici z Prahy je dlouhá zhruba 1800km, rozhodli jsme se ji rozdělit do dvou částí a zpestřit lyžováním ve Francii. Dopoledne 26.12. vyrazil náš červený Ford Tranzit směr Rozvadov a dále přes Německo a Švýcarsko do Francie, kde jsme mezi Chambery a Grenoblem odbočili z dálnice do hor a po půlnoci zaparkovali ve středisku Chamrousse. Přespali jsem na parkovišti na okraji střediska (část lidí v autě, část ve stanu). Před naším příjezdem napadlo asi 10cm čerstvého sněhu a přes noc ještě dalších 15-​20cm připadlo, bohužel téměř bez podkladu. 

I přes den stále sněží a hlavně hodně fouká. Snažíme se schovat před větrem a jezdíme v lesích kolem modrých sjezdovek na pravé (jižní) straně střediska (Chamrousse 1750, lanovka De Bachat Bouloud), bohužel terén zde má malý sklon a čerstvý sníh moc nejde. Přesouváme se do Chamrousse 1650, kde se jako nejlepší svezení ukázal terén okolo lanovky Des Graboureaux. Zde se dalo pěkně pojezdit na několika zapadaných a neupravených červených sjezdovkách. Terén mimo sjezdovky neměl bohužel pod čerstvým sněhem skoro žádný podklad a nám bylo líto si hned první den zájezdu zničit lyže. Za takhle nepříznivých podmínek jsme vydrželi jezdit necelé 4 hodiny, potom jsme si dali v hospůdce pár svařáků, vytlačili Tranzita ze závěje a vyrazili směrem na jihovýchod.

Cesta po francouzských dálnicích ke španělským hranicím je v reálu mnohem delší, než to vypadalo na mapě. Navíc zjišťujeme, že ubytování nemáme zajištěno už od 27., ale až od 28.12. Takže nás čeká další noc v autě, což asi nejvíc potěšilo Karase, který si zapomněl doma spacák :-) . Po nekonečných dálnicích přišly ještě nekonečnější pyrenejské okresky, až konečně někdy kolem 2h v noci jsme dorazili na andorskou hranici. 

Úředníci se nám snaží zkontrolovat pasy, ale dali jsme jich dohromady jen 6, Monika ho má někde v batohu pod hromadou lyží na dně auta a Karas si ho pro jistotu nevzal vůbec. Zachránil nás zdejší jihoevropský pohodový styl, 6 pasů pro 8 lidí asi stačí, jeďte…. Jsme v Andoře, pokoušíme s najít místo vhodné k přespání, ale není to jednoduché, všechno je hrozně stísněné, silnice je na dně úzkého zaříznutého údolí a všude kolem jsou baráky. Projíždíme hlavním městem a až nad Encampem nacházíme maličké neplacené parkoviště, kde trávíme noc.

Ráno 28.12. se probouzíme v zasněžené Andoře a uvažujeme jestli má smysl jít lyžovat v přetrvávajícím sněžení a silném větru. V dolní stanici lanovky ve městě Encamp je informační cedule, která ukazuje, že všechny vleky ve středisku Grandvalira jsou v provozu. Bohužel to není pravda a úřednice u přepážky přiznává, že pro silný vítr jezdí jen asi 4 lanovky z 66ti. Všude vládne čilý ruch a chaos, aspoň kafe tu mají levné a dobré. Rušíme lyžařský program a jedeme na prohlídku hlavního města a taky nějaké to nakupování (hlavně tvrdý alkohol má hodně lákavé ceny). Ve 14h máme připravené ubytování, v kopcích nad městem Sant Julia de Loria. Komplex domů je celý obložen kamenem, je prý starý 8 let, ale zvenku vypadá jako by zde stál aspoň 800. Dostává krycí jméno „Drákulův hrad“. Celé odpoledne se pak zabydlujeme, povalujeme a vzpamatováváme ze 2 dnů a nocí strávených na cestě.

V pondělí 29.12. konečně vyrážíme zase na lyže, do největšího a nejluxusnějšího andorského střediska Grandvalira, které se chlubí 210km sjezdovek v nadmořské výšce od 1500 do 2560m. Přístupových lanovek je několik a nacházejí se většinou v každé vesnici v „hlavním údolí“, které se táhne od města Encamp na západ až na hranice s Francií. Vypadá to, že lanovka v Encampu stále nejezdí, takže pokračujeme autem dál do vesnice El Tarter. Na silnici vládne velký zmatek, několik cm sněhu vyděsilo hlavně španělské turisty, kteří houfně nasazují řetězy na své letní gumy a i pak jedou krokem. Když se k tomu přičte zdejší svérázný přístup k dopravním předpisům a úzké silničky s kruhovými objezdy na každém kroku, je z toho docela slušný silniční blázinec.

Překvapuje mě, že jsme neviděli za celou dobu pobytu ani jednu dopravní nehodu a vlastě ani žádné odřené auto. Asi jsou všichni zvyklí na to, že blinkry se nepoužívají a přednost v jízdě je jen takové nezávazné doporučení. V El Tarter naštěstí jezdí obě přístupové lanovky a i na parkovišti je ještě volno. Ale u pokladny nás čeká další překvapení – fronta jako za komoušů na banány. Není divu, když se každý vykecává u okýnka minimálně 5 minut. Ale všechno je v pohodě a navíc celou frontu řídí a kontroluje asi 6 zaměstnanců střediska ve slušivých uniformách. A podobně to vypadá i ve frontě na lanovku, nic se neobejde bez spousty španělského nebo katalánského pokřikování a gestikulace, ale všichni jsou happy a s úsměvem si navzájem šlapou po lyžích. Vypadá to asi jako kdyby ve Špindlu rozdávali měkké drogy :-) .

Včera sice nasněžilo, ale bohužel už 2 dny fouká hodně silný vítr a je docela slušná zima, kolem -10 stupňů. Díky tomu je sníh většinou dost ufoukaný, prašan se sice dá najít, ale jen v lese nebo ve vhodně situovaných žlebech a údolích. Středisko se chlubí několika freeridovými oblastmi, ale většina z nich je poměrně nenáročná a v pomalém přemrzlém sněhu by určitě přišlo vhod něco s větším spádem. Navíc kvůli silnému větru nefungují některé vrcholové lanovky. Jezdíme převážně kolem lanovky Les Espiolets a pomalu si zvykáme na frontu na lanovku, frontu na pomu, frontu v hospodě, prostě na všechno. Vedle lanovky se nachází i snowpark, který ale ještě není v provozu. Většina lidí jsou poměrně špatně lyžující Španělé, občas Francouz nebo Angličan, docela dost Rusů a kupodivu jsme potkali i 2 Čechy.

Pokračování najdete v druhé části článku která bude následovat brzy :) Pokračovat budeme i druhým videem...

Děkujeme středisku Chamrousse . Další dík patří prvnímu ze dvou Andorrských středisek Grandvalira . Edinovi za ubytování, v jakém ještě nikdo z nás nebyl, a Sněhurce že je tak velká :)