Chile Antillanca: Sluneční šperk

Loni jsem si dal jedno léto pauzu, ale letos se zase nedalo jinak. Po návratu z Japonska, kde jsem strávil sezonu 2014-​2015, jsem zase zavětřil Puelche, obávanou patagonskou vichřici a začal se shánět po práci na jihoamerickou sezónu 2015. Tentokrát se chtěl přidat i můj brácha David. Spolu jsme tedy začali klasické kolečko rozesílání životopisů na všechny strany po Chile a Argentině. Už jsme se téměř dohodli v argentinském Cerro Catedral, ale při mé jarní návštěvě Pyrenejí jsem se sešel s Victorem, mým kolegou z mé předchozí chilské štace-Volcánu Osorno. Victor všemožně vychvaloval Antillanca-centrum, kde se uchytil, když jsem se já loni válel u vody. Slovo dalo slovo a Victor slíbil, že se o mě zmíní šéfovi lyžařské školy Frankovi.

Kompletní fotogalerie zde

A tak jsem dostal job. Sluneční šperk je překlad názvu střediska z jazyka původního kmene Mapuche. Místní říkají: Jooo, sedí to, když teda občas svítí, což není pravda často. Brácha se s argentinci nakonec nedohodl a zůstal doma (i když ne nadlouho). Po neobvykle drahém a komplikovaném letu Praha-​Madrid-​Miami-​Santago de Chile a dvanáctihodinové cestě autobusem dolů na jih do Patagonie, jsem se ocitnul tady - v Antillanca. Je to lyžařské středisko na chilské poměry střední velikosti, má třicet dva kilometrů sjezdovek v náročnosti od zelené po červenou, ta nejprudší má specifikaci FIS a pořádají se na ní mezinárodní závody South American Cup. Pro srovnání-​naše největší středisko Špindl má dvacet pět kilometrů. Park tu není, staví se jen jednou za sezonu kvůli závodům, ještě jsem ho tedy neviděl. Problém je stejně jako téměř všude jinde v Chile dostupnost. Do Antillanca vede jedna nezpevněná cesta, která zde končí, veřejná doprava neexistuje a kdo nemá auto, ideálně 4x4, musí jednoduše na stopa. Z nejbližší zastávky autobusu v Entrelagos je to asi třičtvrtě hodiny autem.

Lyžařská škola je malá, stabilně nás v ní pracuje osm,o prázdninách víc. Kromě mě a bráchy ještě dva Španělé ze Sierra Nevada a dva rusové z Andorry. Zbytek jsou místňáci. Náš kolega Alvaro si první den v práci přetrhal vazy v koleni, takže se uvolnilo místo i pro bráchu... Dost mě to potěšilo (ještě že Alvaro tohle nikdy nebude číst), vždycky jsem mu to tady chtěl ukázat. Koupil si ještě dražší a komplikovanější let a dorazil.

Zimní Patagonie je úžasné místo. Sníh kontrastuje s černočernou sopečnou zemí a temně zelenými lesy valdivijského pralesa,ve kterém rostou především Cohigues-mohutné pokroucené stromy, co na podzim nežloutnou a neopadávají. Z lesů rostou sopky, ze sopek je výhled na oceán a ledovcová jezera. Z pod sněhu vykukují Coligues, zvláštní druh místního bambusu, což tomu všemu dodává lehce japonskou atmosféru. tu roztodivná zvířátka, jako draví ptáci Traro nebo Peuco, v létě přilétají kondoři. Z chlupáčů je asi nejzajímavější rys a puma. Na pláži není problém potkat lachtaní smečky.

Snowboarding a lyžování probíhá v typicky jihoamerických podmínkách. V nepřetržitém cyklu se střídají všechny známé druhy sněhu a horského počasí. Často prší, déšť plynule přechází ve sníh, prašan taje pod paprsky slunce, umrzá na nepříjemnou krustu, na kterou znova
nasněží, sníh odnese vichřice a tak pořád dokola. Letošní sezona je hodně ovlivněná efektem El Niño, který je asi nejsilnější od počátků jeho měření v padesátých letech. Do hor přináší rekordní množství sněhu a do nížin ničivé povodně. V okolí Santiaga voda odnesla celé vesnice a v tamních střediscích napadlo kolem tří metrů sněhu za čtyři dny. Nás na jihu to jen tak lízlo,ale i tak super. Mám svoji nejzasněženější jihoamerickou sezonu. V porovnání s Volcánem Osorno to je ráj. Tamní středisko je na osamělé hoře bičované větrem a oceánskou vlhkostí, Antillanca je přece jen trošku krytá a má stabilnější klima. Užíváme si tu i dost freeridingu, který probíhá na prudkých a širokých pláních na svazích místních sopek. Za jasného počasí jich je vidět z vrcholu té naší dalších šest. Když je dost sněhu, dá se zajet i do lesa. Místní to milují, my s bráchou jsme rozmazlení stromama v japonském Niseku a shodli jsme se, že v té místní změti bambusu a křoví musí být asi nějaké tajné pro bledou tvář neviditelné kouzlo. Držíme se spíš nahoře na pláních a mezi skalami. V místech, která jsou exotická pro nás Středoevropany. 

Chilské a argentinské hory jsou unikátní pro malý počet center a nekonečné prostory v backcountry.Je to ráj skialpinismu a splitboardingu. Zároveň to ale jsou i nejnebezpečnější hory, se kterými jsem kdy měl tu čest. Na vině jsou vedle rychlých změn počasí a kvality sněhu i odlehlost a velikost místních hor, o chilském záchranném systému nemluvě.. Letošní příběh je typický: dva místní borci okolo třiceti let se vydali na výšlap do jednoho z níže položených kráterů sopky. Nevrátili se. Tři dny jsme se střídali v prudké vánici s armádou při pátrání (v Chile
když jde do tuhého pomáhá co má ruce a nohy). Viditelnost asi 20 metrů-​málem jsme se také ztratili. Když už to všichni vzdali se chlapíci objevili na jedné farmě v údolí. Po třech dnech a dvou nocích ve sněžné bouři, polomrtví hladem a vyčerpáním ušli okolo třiceti kilometrů... Lavinové nebezpečí tu naopak příliš vysoké nebývá. Díky vysoké vzdušné vlhkosti je sníh dosti kompaktní a jen tak se neutrhne. To ovšem neznamená, že tu riziko neexistuje viz.například loňská smrt JP Auclaira. Vyplatí se to nepodceňovat tak jako kdekoli jinde.

Systém organizace lyžařského střediska je dost odlišný od čehokoli co jsem viděl jinde. Je to v podstatě privátní horský klub založený před osmdesáti lety. Středisko je vlastněno jeho členy a jeho hlavním účelem je poskytovat jim zábavu a potěšení. Finanční efekt je vedlejší a slouží spíš k pokrytí nákladů. O movitosti členů klubu se netřeba zmiňovat, najdou se i experti, kteří si létají zalyžovat vlastním vrtulníkem.Nejčastějším povoláními mých klientů jsou právník, lékař nebo architekt. Doktorský plat je tu klidně šest tisíc dolarů měsíčně. Když jsem se jednomu z nich zmínil, na co si přijdou lékaři u nás mi odpověděl, že pro svou síť kardiologických klinik přijme jakéhokoli českého doktora s odpovídající atestací a slušnou španělštinou. Je jich pořád málo. 

Průměrný chilský plat je ale asi poloviční co český a ceny běžného zboží vyšší než u nás. Běžný Chilan si na lyže jen tak nevyrazí. Cena permice je u nás v Antillanca jedna z nejnižších, ale i tak vychází za den na cca 1200Kč, což je více než ve švýcarských čtyřech údolích s jejich čtyřista dvaceti km sjezdovek. Školné na universitě mezi pětisty a tisíci dolary měsíčně,sociální programy pro chudší studenty v plenkách. Studentské a jiné nepokoje proti tomuto dost ostrému kapitalistickému modelu na pravidelném pořádku, jejich nevybíravé potlačování policií také. Na jihoamerické poměry celkem nízká, na ty naše nehorázně vysoká kriminalita. Ani Klaus se tu neudržel a ukradl místnímu prezidentovi propisku...

Kompletní fotogalerie zde

Každému kdo rád cestuje za sněhem, bych přál zažít to, co my tu zažíváme každý den. Být tady, venku, za oceánem, na nejjižnějším výběžku světa, kde se věci zdají čisté a jasné. Kde je lépe vidět rozdíl mezi skutečně důležitým a bezvýznamným... Sdílet zážitky s místními lidmi, odborníky na užívání si života tady a teď. Pro někdy dost komplikovaném evropském přístupu k věci to je dost osvěžující. Jak řekl Alexander Supertramp: Rozhodl jsem se, že budu vést takovýhle život ještě nějaký čas...A moc nemyslet na to, jak tenhle chlápek skončil, dodávám já:)