Jandyho Norsko - část 3. fjord

Všichni byli pro to, se přesunou do těchto končin. Ač to bylo pár kilometrů, tak klikatou silnicí podél fjordu cesta několik desítek minut zabrala. Cestou zjišťujeme, že místní kamioňáci jsou opravdu střelci a v žádném případě nezpomalují. Toť alespoň náš zážitek z úzké silnice. Jelikož není úplně večer, popojíždíme navštívit městečko Rosendal. Zde nic extra k vidění nebylo, ale cestou jsme našli kemp, takže cesty nelitujeme a zítra po velké túře navštívíme zdejší sprchu. Protože nás čeká víc jak kilometr převýšení. Parkujeme u kostela v Aenes, který je nějakých 50 metrů nad mořem. 

Ráno po probuzení je malinko mokro, ale počasí špatně nevypadá, vrchol je vidět. Každopádně hodně času absolvujeme v pohorkách s věcmi na zádech. Naštěstí netáhneme žádný spacák a věci okolo vaření. Tudíž konečně beru menší batoh na jednodenní túru. Při snídani nám místní paní sděluje, že sněhu nahoře moc není. To nás nemůže rozhodit, protože to určitě bude stát za to. 

Vycházíme hledat sníh nad mořem. Jdeme po lesní cestě, je teplo a stále neprší. Pomalu odhazujeme vrstvy oblečení a batoh nabývá na objemu. Výškové metry přibývají a lesní cesta se mění v pěšinu vinoucí se rašeliništěm a ne moc pevným terénem. Každý si jde pěkně svým tempem a sněhové hranici se začínáme přibližovat. Po takových 3 hodinách, nikdo nemá o čase ponětí, mobily stále vypnuté, abychom pro případ nouze měli dost baterky, přicházíme k jezeru, kde odpočíváme a zjišťujeme, že nám chybí tak 200 výškových metrů. Cesta u jezera odbočuje jiným směrem. Jedná se o letní pěšinu a na vrchol se v zimě chodí jinudy. Zde dochází na ranní slova paní.

Cesta ke sněhu žádná a tak jdeme napřímo nelehkým terénem přes potoky a porostlé balvany mechem. Konečně se dostáváme na sníh, kde můžeme nandat pásy, jsme asi 800 metrů nad mořem. A již po lyžích stoupáme vzhůru k vrcholu, sníh je mokrý, ale to nevadí, ten zážitek za to stojí. Dostáváme se do místa, kde jsou vidět mokré, nemalé laviny, zde bychom podle průvodce měli traverzovat do leva, počasí se horší a my volíme cestu zprava, dobře nedostaneme se na vrchol (na který se podle mě nedá za těchto sněhových podmínek vylézt, jsou tam holé skály), ale polezeme, co to půjde. Navíc se nám cestou mezi skalami otevírá pohled do dalšího údolí. Nakonec končíme ve výšce 1180 metrů a již pěkně prší. 

Jsme pro návrat dolů. Cestou zkoušíme fotit, ale není moc dobře vidět. Z kopce ale mačkáme maximum a sjíždíme ho, co to jde. Opět v pohorkách se přesouváme k jezeru, kde bylo ohniště a tak rozděláváme oheň, mezi tím se počasí umoudřuje. Usycháme u ohně a necháme ho pěkně dohořet. Cesta dolů je o poznání rychlejší. Já konečně zjišťuju k čemu je chození s hůlkami, protože díky nim si mohu odlehčit od těžkého batohu a párkrát mě zachraňují před pádem. Protože mám lyže připnuté špičkami dolů, aby mi případně tolik nepršelo do lyžáků a jak sahají skoro na zem, tak občas škrtneš o zem a pěkně tě to vyšle dopředu. K autu scházíme akorát se soumrakem. Rychle házíme věci do auta a hurá do kempu, smýt ze sebe zbytky celodenního potu. Jsme unaveni a tak se domlouváme, že se s volnou nohou na plynu začneme přesouvat ke kite spotům v okolí města Geilo. Následující den využijeme k načerpání energie, přesunu, návštěvě vodopádů a poflakování se.