Kiwi dobrodružství očima Kuby Piňose

Na konci léta roku 2013 jsem se rozhodl, že se trošku proletím, sbalil jsem si saky paky (věci na lyžování a pádlování) a nasedl do letadla směr Christchurch, Nový Zéland. Cesta poměrně krušná, ale neomezené zásoby alkoholu na palubě(ukázaly se jako omezené) dokázaly cestu zpestřit. Po příletu jsem ještě sednul na bus a projel se do Methvenu, městečka pod horama, kde jsem nakonec strávil asi 5 týdnů lyžováním. Celková cesta z Brna na finální místo něco kolem 50 hodin!

Jezdil jsem ve středisku Mt Hutt, kde nejsou parky na takové úrovni jako v Cardroně, ale něco pošmrdlat šlo. Na freeride by bylo středisko skvělé, ale čerstvý a nemokrý sníh se na Zélandu hledá těžko. Zajímavostí byla cesta nahoru, kdy se jelo zhruba půl hodiny po kamenité úzké stezce. Poprvé jsem si myslel, že si ze mě dělají srandu. Při pravidelném stopování nahoru jsem se od místních často dovídal, jak občas nějaké auto v mlze sjede či jej odfoukne vítr. To mě po cestě vždy potěšilo. 

Celé městečko v zimě žilo z lyžování, byla zde velká spousta lidí z Evropy i ze Států, která po odpolednech či večerech podnikala různé společné akce. Se třemi pracovníky z Huttu jsem bydlel, a proto jsem byl zapojen do různých večerních aktivit. Příjemná byla bavorská hospoda s barmankami v krojích, nepříjemné bylo ranní zjištění, že piva šestnáctky neznamenají 16°, ale 16%. Velkým zpestřením bylo postavení U-​rampy pro americké snowboardisty, kteří zde trénovali na olympiádu do Sochi. Velikost rampy mi trošku naháněla hrůzu, ale nakonec jsem si při otvíračce pro veřejnost zajezdil. Spíš než zajezdil vlastně spíš pohoupal, protože odhadovat odrazy do hrany, do dálky a ještě k tomu lítat vyoseně, to bylo trošku mimo mé schopnosti.

Po ukončení sezony jsem se dvěma českými kamarády, Věrou a Romanem, letěl na severní ostrov trošku pocestovat a posurfovat. Skvělé bylo surfařské městečko Raglan, kde místo „how are you“ říkají „do you surf“. Rázem ze mě byl po několika konverzacích surfař teoretik, jen v praxi to trošku vázlo. Městečko bylo nabité surfovací atmosférou, všude surf shopy, kavárny plné mladých lidí a ulice plné holek v plavkách. Prostě super. Poslední mojí štací byl jih jižního ostrova, kde jsem se seznámil s jedním Francouzem. Putování jeho dodávkou, která se pořád zavařovala, poslouchání cédéček s písněmi z 80. let a hlavně každodenní pádlování byly nezapomenutelné. Zejména oblast okolo Milford Sound vypadala jako v pohádce a určitě stojí za shlédnutí. 

Toť můj novozélandský výlet, nejlépe ho charakterizuje video, které uvádím níže. Díky zejména brněnským firmám Mill a Sun sport, Veve Křížové a Romanu Pražákovi, mé rodině a Matymu za prostor na freeridu. 

Text, foto, video: Kuba Piňos