Máriovo pracovní léto v Norsku

Během tohoto roku jsem se rozhodl, že vyrazím do Norska. Chtěl jsem vyrazit za prvé kvůli tomu, že už jsem v Norsku byl a opravdu mě to tenkrát nadchlo. Chtěl jsem se tam podívat ještě jednou a procestovat si nějaká místa, kde jsem předtím nebyl. Další věcí, proč jsem chtěl vyrazit byla práce. Jelikož v letošním roce nám na Svaze „skrouhli“ budgety a taky končím u svého stávajícího sponzora na lyže APO, kde jsem měl také nějaký ten travel budget. Náhradního sponzora zatím nemám a ani to moc růžově nevypadá. Hodně lidí si myslí, že freeskier jako já nemusí pracovat, žije si sen, jezdí si Audinou a má se „jako prase v žitě“. Opak je pravdou! Určitě si nestěžuju, vím, ale přebytkem peněz rozhodně neoplývám, bydlet kde nemám, a co si nevydřu, to nemám… 

Díky lyžování mám naštěstí kamarády po celém světě a naštěstí i nějaké v Norsku. Napsal jsem tedy pár lidem a nakonec z toho vylezla práce u otce Klause Finneho na farmě. Nebylo to úplně stoprocentní, ale na začátek lepší než nic. Věděl jsem, že práce na farmě nebude žádný med, ale po několik létech strávených prací v ČR, kde si nevyděláte ani na měsíc tréninku v zahraničí, bylo téměř rozhodnuto. S přítelkyní Barborou tedy vyrážíme s tím, že všechno ostatní si zařídíme tam. 

Jeli jsme nejdřív do Berlína, kde jsme si prošli nějaké památky, které tam zbyly a poté vyrážíme směr Rostock, odkud jsme měli objednaný trajekt do Trelleborgu. Když jsem jel naposled do Norska, jel jsem přes mosty v Dánsku, kde se můžete dostat „suchou nohou“ až na Skandinávský poloostrov. Proto jsem teď volil trajekt, a už jinak než trajektem nepojedu. Po cestě zpět z Norska jsem totiž jel opět přes mosty a cesta byla o hodně delší i o něco dražší. 

Po cestě Norskem jsme si neustále někde vychutnávali pohledy, které jinde neuvidíte. I díky tomu nám cesta nakonec zabrala dost času. Když jsme dorazili do naší cílové destinace města Voss, šli jsme se ubytovat do nejlevnějšího hostelu ve městě, který byl shodou náhod majetkem našeho budoucího zaměstnavatele. Na tamnější poměry nejlevnější, ale z pohledu normálního smrtelníka totální přepal. Druhý den jsme si šli domluvit práci a hned další den jsme začali pracovat. Já jsem dostal na starosti stavění skleníku a Bára sázela brambory, což jsem nakonec vyfasoval i já. Ideální job pro Olympionika! Dva týdny jsme tedy strávili na této farmě, ale nakonec nám přijeli kolegové z Litvy, kteří to měli už odmluvené dlouho dopředu a vzali nám podstatnou část naší práce a my jsme si museli najít něco jiného. Začali jsme tedy hledat. Převážně na internetu, roznášením letáků s našimi CV nebo jsme se ptali všude, kde jsme viděli nějakou práci. Chodili dům od domu a ptali se, kde mohli. Bára nakonec onemocněla z neustálé zimy a musela odletět domů. Přiletěl za mnou ale můj bratr Richard, takže jsem tam na to nezůstal sám. 

Těsně před Bářiným odletem jsem se na jedné večerní slavnosti seznámil s panem Skjeldalem. Jeho bratr běžkař má několik medailí z olympijských her, takže si bylo o čem povídat. Nicméně tomuto pánovi jsem se zalíbil tak, že mi nabídl bydlení u něj v domě. Odjížděl totiž na dva týdny na dovolenou a potřeboval zalívat kytky, sekat zahradu a krmit kočku a na oplátku jsem u něho v domě mohl zadarmo bydlet. Jelikož jsme celou dobu bydleli venku ve stanu, kde byla neustále zima a pořád pršelo, tak jsem to samozřejmě bral všema deseti. Žili jsme tam, jako zvířata, aby nás to tam stálo co nejmíň. Někdo se tomu může smát a může si říct, že brečím, že spaní ve stanu nebo v autě není nic neobvyklého. To uznávám, ale spát ve stanu téměř dva měsíce, když venku je většinou kolem 8 stupňů a prší není žádný med. A jsou tu další faktory popsané níže, které nám ten trip také neusnadňovali. Spíš dokonce znepříjemňovali… Pan Skjeldal se celkem pobavil, když jsem přijel Audinou, řekl mu, že jsem Olympionik z ČR, rozložil stan, oblékl špinavé montérky a šel sázet brambory a řekl jsem mu, že jsem si přijel vydělávat na sezónu. Ostatně nebyl jediný, kdo se tím bavil. Nejvíc se bavili na tom, že jsme chodili sbírat plechovky a PET láhve po okolí. V Norsku jsou totiž za tyhle věci zálohy stejně jako v ČR za lahváče. Takže jsme si sbíráním těchto věcí vydělávali na jídlo a za skoro dva měsíce strávené v Norsku jsem neutratil ze svých peněz skoro nic. 

Poté co odletěla Bára a přijel můj bratr Richard, jsme nemohli najít zhruba dva až tři týdny práci, z čehož jsme byli dost zoufalí. Už to vypadalo, že pojedeme domů a den před naším „dead linem“, který jsme si vytyčili pro sehnání práce, se nám někdo ozval. Takže jsme si vyřídili potřebné papíry a začali jsme natírat domy za celkem slušné peníze. To jsme nakonec dělali až do konce pobytu. Objížděli jsme i mnoho farem, kde se dají sbírat jahody, brusinky nebo třešně, což je taková typická práce v Norsku, ale díky nejchladnějšímu jaru za posledních 30 let téměř nic nerostlo. V době kdy se loni už sklízelo, teprve začínali plody růst. Takže taková moje klasická smůla… 

V mezidobí, kdy jsme neměli žádnou práci, jsme poměrně dost cestovali. Také jsme s bratrem uzavřeli dohodu s majitelem farmy, na které jsem předtím pracoval. Tenhle pán nám půjčoval rybářské sítě a zajišťoval jídlo a my jsme chodili k němu do lesa kácet stromy a osekávat je od větví. Sice jsme si nevydělávali, ale alespoň jsme měli co dělat a neutráceli peníze za jídlo. Předtím jsme chytali ryby pouze na prut, ale nyní se sítěmi to nabralo úplně jiný rozměr. Nachytali jsme celkem dost ryb, které jsme hodili do mrazáku a až do konce výjezdu jsme jedli jen ryby. Nějaké ryby jsme také prodávali do místního hostelu. 

A teď taky něco z lyžování. Během období, kdy jsme neměli práci, jsme se jeli podívat na legendární Folgefonnu. Vždycky jsem se tam chtěl podívat, hlavně díky klukům z Field Productions, který odtamtud měli vždycky pekelný záběry. Na Folgefonnu jsme vyrazili o den dříve, i když jsme pracovali a bydleli dvě hodiny odtamtud. Dali jsme si ještě pár výletů po okolí, večer jsme šli chytat ryby, přespali venku a ráno jsme jeli nahoru na ledovec. Když jsme vyjeli nahoru, byl jsem překvapený jak malý je to resort. Byl tam pouze jeden vlek, a to bylo všechno. Jedna sjezdovka a pak snowpark. Docela dost railů a tři skoky v lajně. Co mě příjemně překvapilo, byla cena denního skipassu. Vzhledem k tomu, jak je v Norsku všechno drahé, jsem si myslel, že i skipass bude v přepalu, ale cena se pohybovala asi jako denní skipass na Hintertuxu nebo kdekoliv jinde v Rakousku. Jak už to u mě bývá zvykem počasí nebylo ten den moc přívětivé a byla difuze. To nám ale nevadilo a shredili jsme zhruba čtyři hodiny a jeli zpátky k domovu. Každopádně Folgefonna velký palec nahoru. Krásná příroda a super výhledy i přímo ze snowparku. 

Ještě před tímhle tripem na Folgefonnu se konal ve Voss Extreme Sport Veko neboli týden extrémních sportů. Vzhledem k tomu, že letos bylo nejchladnější jaro za posledních 30 let, tak bylo všude hodně sněhu. Součástí tohoto eventu byl tedy i Freeski Big Air, který měl na povel Klaus Finne a mě pozval taky. Vyjeli jsme tedy lanovkou na Myrkdalen, kde jsem byl před dvěma lety na mistrovství světa spolu s ostatními kluky z „repre“. Tady bylo pořád obrovský množství sněhu a super krásný výhledy. Když jsem dojel k big airu tak jsem byl docela zaskočený. Hlavně díky velikosti platfromy a skoku, protože to bylo docela velký a byl konec června. A taky to byl upřímně dost punk. Rolbu to nevidělo ani omylem a všechno se upravovalo lopatou nebo pomocí lyží. Vzhledem k mým bolestem kolene jsem si šel radši sednout a pozoroval ostatní. Závodu se překvapivě zúčastnili i jména jako Aleksander Aurdal, PC Fosse, Andreas Hatveit a další. Ze začátku to vypadalo jako contest pro zábavu, ale během chvilky se začalo mrskat jak na X Games a skok v punkovym shapu nebyl vůbec překážkou. Nejvíc mě dostal PC Fosse, který jak známo je dost velký šílenec, ale že si dá straight air, cork 7, dub 10, dub 12 a hned po tom jede skrz obří boule před skokem na switch a jen tak z ničeho nic vyšle sw dub 9, to bylo moc i na mě. Ještě když skoro celou sezonu nejezdil, protože se stal tátou. Takže jsem se pokochal, jak sebou všichni mrskaj a jel jsem zpátky dolů, kde následovala afterparty. Vzhledem k cenám alkoholu v Norsku jsem se však afterparty radši vyhnul, protože bych mohl za jednu noc utratit mojí týdenní výplatu. 

Co mě asi nejvíc zaujalo, byl výlet na Trolltungu. Bylo to už ke konci našeho tripu a dostali jsme jeden den volno v práci. Sice jsme byli s bratrem unavení, ale nechtělo se nám celý den sedět doma, tak jsme přemýšleli, co budeme dělat. O Trolltunze jsme přemýšleli celou dobu, takže bylo rozhodnuto během chvilky. Akorát jsme se rozhodli v 11 dopoledne a další dvě a půl hodiny jsme strávili v autě. Když jsme přijeli na místo, zjistili jsme, že je to desetihodinová túra. I tak jsme ale vyrazili a to hlavně díky faktu, že v těchto zeměpisných šířkách je tma pouze hodinu denně a to asi od dvou do tří hodin ráno. Tím pádem nevadilo, že se vrátíme pozdě. Každopádně když jsme vyrazili směrem nahoru, byli jsme skoro jediní a proti nám chodili lidi, co už se z tohoto místa vraceli a koukali na nás jako na blázny, že jsme vyrazili tak pozdě. Po pravdě to byla fakt dřina. Po asi prvních dvě stě metrech jsem si vyčítal, že jsme vůbec jeli a nebyl jsem si jistý jestli to zvládnu. Hlavně díky brutálnímu převýšení, kdy přijedete dolu na parkoviště, zaparkujete auto a jdete v úseku 1,3km pořád do kopce ale v obrovském převýšení. Spíše to bylo jako horolezení než hikování. 

Nicméně po dosažení bodu 1,3km se terén konečně trochu zploštil a mohli jsme jít trochu po „rovině“. Poté následovalo zase brutální stoupání, ale o něco mírnější než to první. Narazili jsme však na sníh, který nikdo nečekal, že tam koncem června ještě bude. A bylo ho tam opravdu hodně! Takže jsme se brodili sněhem a místy bahnem asi pět hodin, než jsme dosáhli Trolltungy. Každopádně to stálo za to, jak můžete vidět i na fotkách. Z kraje tohoto výběžku je to dolu k zemi 700 metrů volným pádem, takže vylézt na tento kámen a sednout si na kraj chce trochu „koule“. Chvilku jsme se pokochali, pokecali a vyrazili směrem zpátky. Dolů byla cest jednodušší, ale i tak trvala asi tři hodiny. Snažili jsme se většinu cesty běžet, ale ke konci už jsme byli opravdu vyčerpaní a když jsem došel k autu, tak se mi klepali nohy, jako nikdy předtím. Ještě díky bahnité cestě dolů hodně lidí padalo a bylo to poměrně nebezpečné. Takže jsem rád, že jsme tento výlet přežili ve zdraví. Domů jsme přijeli po půl noci a ráno jsme opět vstávali do práce. Musím říct, že moc fresh jsem nebyl. 

I přes všechny „špatnosti“ tohoto tripu mi to přineslo spoustu zážitků a zkušeností a příští rok pojedu určitě znovu a na delší dobu. Díky letošnímu tripu už mám na příští rok domluvenou práci a vím, jak to tam chodí, na čem se dá ušetřit a na čem vydělat, takže doufám, že příští rok budeme úspěšnější, než letos. Chtěl bych poděkovat hlavně Audi, za nové auto před výjezdem, a že jsem měl díky nim spolehlivý odvoz a dostal jsem se všude, kam jsem potřeboval, beze strachu.