Sant Anton Trip 2017

St. Anton je vyhlášené středisko s více jak stoletou historii lyžování. Ski klub byl založen již v roce 1901. Dnes se celá oblast obrovsky rozrostla o několik sousedících středisek a od loňského roku je dokonce většina z nich skutečně propojena lanovkami. Dá se tedy celá procestovat na lyžích, bez dříve poměrně otravného skibusu. Přímo propojené jsou tak oblasti St. Anton, St. Christopf, Stuben, Zürs, Lech a dokonce i dříve zcela nedostupný Warth, ke kterému vede v zimě silnice jen z druhé strany hor. S několika menšími místy tak vznikl lyžařský ráj, kde je aktuálně 87 lanovek, 305km sjezdovek a okolo 200km standardně využívaných freeridových tras.

To že je to ráj se pochopitelně odráží v obrovské návštěvnosti a tato následně i cenách. Na Lasagne za 8E, ze kterých se najíte ve dvou, prostě zapomeňte. Pivko stojí skoro tolik co jinde dvě. A ubytování, zejména například ve vyhlášeném Lechu, to už je prostě hlavně pro bohaté ruské lyžníky a jejich luxusní doprovod v kožešinových botách.

No dobrá, takže se ubytujeme někde dole v údolí, vezmeme si do batohu housku a Isostar a hurá na svahy. A hned je vidět proč ta návštěvnost a proč ty ceny. Je to prostě fantazie. Volných terénů je vlastně nekonečně. Desítky více či méně populárních tras. Některé lano-​lano, některé kousek pěšky, některé někam na zastávku busu. Ale skoro kdekoliv se to dá postě „ohnout dolů“ a jet nejlepší jízdu sezóny. Rozměry střediska a tím pádem svahy otočené na vlastně všechny strany, vám dávají vždy šanci najít místo, kde nefouká, kam nafoukalo, kam svítí, stín… Prostě cokoliv a vlastně kdekoliv. Jediné co chybí, jsou mé oblíbené lesíky, které zachrání den v případě špatné viditelnosti. Jsme prostě moc vysoko.

A to je zároveň ta velká věc. Ano hlavní vrchol a freeridová mekka Valuga má 2800m.n.m., ale hlavně i ty ostatní kopce, mají okolo 2500.A jsou to ty první hory na ráně, pokud jde sníh ze západu nebo severu, takže tu prostě padá. Tohle všechno samozřejmě vědí freerideři z celé Evropy, a proto pokud v noci nasněží, je druhý den odpoledne vše rozryté tak, že to snad nemá jinde obdoby. Ale to ráno… to první ráno. No prostě když Morris napíše „Nordstau“ víte, že vyrazit na parkoviště do Stubenu, je skoro vždy ta správná volba. Ale buďte tam určitě mezi prvními! A my jsme byli. :-)

Sobotní ráno nás přivítalo sluncem a 15 – 20cm nového sněhu. Bohužel počasí bylo od začátku týdne hodně proměnlivé, vyskytly se vysoké teploty i silný vítr a to se na kvalitě povrchu dost podepsalo. Bylo nám jasné, že bude potřeba volit pokud možno zastíněné severní svahy a svahy chráněné před větrem a rozhodně nezapomínat na lavinovou bezpečnost. Zaparkovali jsme na neplaceném parkovišti Alpe Rauz a vyjeli novou kabinkovou lanovkou Albonabahn na kopce nad Stubenem. Pro první dvě jízdy jsme zvolili jednu ze zdejších klasických tras zvanou "Star Wars", která vede kolem futuristické betonové stavby, co vypadá opravdu jako by sem spadla z nějakého sci-​fi filmu (v reálu je to odvětrání silničního tunelu vedoucího hluboko v hoře). Lajna je poměrně jednoduchá, jak technicky tak navigačně, stále je na dohled po levé ruce lanovka a nevyžaduje žádné šlapání do kopce. Proto je bohužel taky hodně oblíbená a zalidněná a tak jsme se po dvou jízdách přesunuli jinam.

K přejezdu jsme použili další zdejší novinku - lanovku Flexenbahn, která spojuje Stuben a Zürs. Z přejezdu na druhou stranu údolí se nakonec vyklubala taky docela žertovná lajna, víceméně stále pod lanovkou Trittkopfbahn. Tady už byla citelně znát velká oblíbenost střediska mezi freeridery i “rádoby freeridery”, protože většina lehce dostupných a dobře viditelných terénů už začínala být rozježděná. Vyjeli jsme lanovkou Zürsersee k jezírku a jako první se rozhodli vyzkoušet na sever orientované boční údolí, končící u autobusové zastávky Weisele. Tudy vede několik možných lajn a taky značená skirouta č.160, která byla ale na orientačních tabulích psaná jako "Closed". Asi i díky tomu bylo v údolí pořád spousta neprojetého prašanu, který díky severní orientaci neztrácel kvalitu v pražícím slunci ani po poledni. Krátký dojezd po rovině podél potoka a pár minut čekání na skibus byla minimální daň za takhle dobré svezení, takže honem ještě jednou.

Kolem jedné hodiny jsme toho už začínali mít docela dost a rozhodli se pro návštěvu restaurace. Bohužel veliká hospoda s terasou u horní stanice sedačky Seekopf byla beznadějně narvaná, další malá hospůdka v půlce kopce byla prozměnu zavřená a restaurace hotelu Zürserhof zase hodně mimo naše finanční možnosti. Proto jsem vyjeli sedačkou Hexenboden na protější stranu údolí a vyrazili dolů k hospodě Trittalm. Ale žertovný a krásně vysněžený žlíbek nás odvedl trochu stranou a hospodu jsme minuli. Naštěstí druhý pokus z lanovky Trittalpbahn se už podařil a ve čtvrt na tři se z posledních sil hroutíme na terasu před hospodou. I zde je (bohužel) znát, že jsme v luxusním a vyhlášeném středisku, ceny jsou zhruba o 30% vyšší než jsme zvyklí. Ale jednou za čas člověk to pivo za 6E přežije. Po příjemném posezení na sluníčku jsem se už vydali víceméně směrem na parkoviště, ještě jsme si dali pár rozježděných lajn na východní straně nad Zürsem a pak sjeli lanovkou Flexenbahn zpět na parkoviště. 

Na neděli slibovala předpověď bohužel horší počasí, mraky, oteplení a navíc přes noc poměrně dost foukalo. To všechno se podepsalo na kvalitě sněhu. Tentokrát bereme pásy, že si něco vyšlápneme a snad najdeme ještě trochu nerozježděného sněhu. Opět jedeme kabinou Albonabahn a vybíráme si lajnu “Knödelkopf”, která začíná pod stejnojmeným 2400m kopcem a vede opět kolem “Star Wars” objektu (akorát z druhé strany než jsem jezdili včera) zpět na parkoviště. Šlapání není moc dlouhé a je to většinou traverz nebo mírné stoupání, takže po chvíli jsme v sedle. Stop dolu je málo, ale kvalita sněhu je bohužel velice proměnlivá, střídá se prašan s těžším ufoukaným sněhem a v dolní části pak bohužel i tvrdá ledová krusta.

Je to škoda, protože hlavně horní půlka svahu je moc příjemné svezení s ideálním sklonem 35-​40°. Podruhé už se nám do toho nechce, takže opět přejíždíme do Zürsu a tentokrát vyjíždíme starou dvojsedačkou Madlochbahn. Tady se k nám připojil “skorolokál” Kajman a společně po krátkém traverzu a výšlapu sjíždíme dva krásné a čisté žlíbky v severním svahu pod Kleine Wildgrubenspitze. Uvažujeme jestli se nevrátit zpět do Stubenu a sjet si dlouhý sjezd do Langenu, ale vzhledem k tomu, že už je dost po poledni a ani počasí není nejlepší, tak volíme “výletní variantu” okolo skirouty 171 a 173 ze sedla Madloch Joch do Lechu. Je teplo a sníh v dolních partiích už je hodně mokrý, takže nakonec se z Lechu vracíme autobusem a kolem třetí jsme zpět na parkovišti Alpe Rauz. Převlíct, zabalit, najíst a hurá domů.