Skialpování na Novém Zélandu

Většina pohoří v zemi dlouhého bílého oblaku je z freeride hlediska dost špatně dostupná, nicméně najde se několik výjimek. Malé pohoří Remarkables na Jižním ostrově nabízí tolik možností na freeride, skialpinismus a ledolezení, že vám jedna zima nestačí!

Na Nový Zéland jsem se dostal v rámci roční „Working Holiday“ cesty; rozuměj rupne ti v kuli, pověsíš na hák svoje teplý místečko v ofisu, vypovíš nájemní smlouvu, prodáš káru a odletíš 20 000 kilometrů někam, kde netušíš, co na tebe čeká. Jak to všechno bylo je na dlouhý povídání, navíc to stejně nikoho nezajímá, řeč tu totiž bude o tom, co nabízí jedno super pohoří tyčící se přímo nad největším centrem adrenalinu jižní hemisféry, Queenstown! No a kdyby přeci jen někoho zajímalo více o tom, co se dá podnikat na Zélandu v zimě i v létě, mrkněte na náš blog nebo Facebook…

Nový Zéland = hory, hory, jenom hory
Jak jsem psal hned v úvodu, pro místní hory je typická hlavně jejich odlehlost. V zemi s téměř čtyřnásobnou rozlohou oproti Česku totiž žije jen čtvrtina obyvatel a tak vzdálenosti jsou ohromné a silnic je jen poskrovnu. Možností na to sjet si vlastní linku je tak požehnaně, ale na takový jeden výlet do „wilderness“ obyčejně potřebujete tak pět dnů! Naštěstí se najde několik pohoří, která umožňují i jednodenní výpady za sněhem. A Remarkables, je jedním z nich. Co čert nechtěl, „Remarky“ mám něco málo přes půl hodiny za barákem a tak bych se s vámi v rámci krátké reportáže chtěl podělit, jak vypadá takový obyčejný „day off“ v Queenstown.

V sedm ráno na poslední chvíli měníme plán, ledopády nejsou v ideální podmínce a tak místo lezeckých cepínů do kufru hážeme 5 párů lyží a lavinovou výbavu. Za nějakých 40 minut jízdy jsme na místě, skáčeme do lyží, a s prvními paprsky slunce vyrážíme po liduprázdných sjezdovkách směr nejvyšší vrchol pohoří, 2319 metrů vysoký Single Cone. Upravená sjezdovka je na výstup fajn, ale jen co z ní uhneme a začnu prošlapávat vlastní stopu, hned se jde lépe! Když dojdeme k zamrzlému jezeru Alta, naposledy se ohlížíme pod nás do skiresortu, kde už se prohání první lyžaři. Je mi jich líto, tak nádherný den a oni ho tráví na sjezdovce, kde je hlava na hlavě! Přitom dnes celá hora patří jenom naší skupince a dalším dvěma skialpinistům.

Díky za ten prašan!
Sotva začneme stoupat od jezera širokým kuloárem k vrcholovému plató pod východním hřebenem, zvedá se vítr, který nás asi v pětiminutových intervalech doslova přikovává k zemi. Při poryvech na sebe nevidíme ani na deset metrů a i se zapřenýma holema má člověk co dělat, aby se udržel na lyžích. Silný vítr – i ten je tolik typický pro tuto nádhernou ostrovní zemi! Světe div se, když se napojujeme na východní hřeben, vítr místo aby nabral na síle, mizí.

Na pásech podle plánu stoupáme až těsně pod poslední žleb, kde už lyže musí dolů a oblékáme sedáky a mačky. Minulou noc napadlo asi deset čísel prašanu a po prvních pár metrech lopoty v asi 60° strmém žlebu si uvědomuju, že při troše smůly se to se mnou celé vysype a já skončím, no ani nechci domýšlet kde… Prosím raději Niala, ten mi háže špagát a padesátimetrový žlábek bagruju vzhůru navázaný. Ostatní členy skupiny jistím a z konce žlábku to už máme doslova jenom pár metrů na vrchol Single Cone.

Epic den se zlým koncem
Jezero Wakatipu přímo pod nohama a na všechny strany jenom stovky sněhem pokrytých vrcholů a divočina. Prostě EPIC!!! Dáváme obligátní vrcholovku, Berg Heil a slaňujeme ke skidepotu. Teď to teprve přichází! Těch deset čísel přes noc bylo přesně to, co jsme potřebovali, aby sjezd byl naprosto famózní. Sníh je tak dokonalý, že úplně zapomínám fotit i točit a jenom si to strašně užívám. Navíc jsem rád, že kalhoty Peak Performance Black Light 4 Season Pants obstály i v jedné ze dvou posledních částí testu, který připravuji pro jeden nejmenovaný online magazín. Když sjíždíme k jezeru Alta, už se vidím, jak sedím na verandě jednoho z barů na sjezdovkách a velkými loky hltám zaslouženého radlera. Vtom se otáčím a v přímém přenosu sleduji, jak se v téměř nulové rychlosti kámoška pokládá do kyprého sněhu. Pád jak z komiksu, říkám si! Jenže Naomi se nějak nezvedá, až teprve když křičí odpověď na mou otázku, zda-​li je OK, trochu si oddychuji. Váhavě sjíždí ke zbytku skupiny, ale je jasné, že něco není v pořádku.

Ještě kousek zkouší sjíždět sama, ale nejde to. Sundavá si lyže, zkouší to pěšky, ale to je v čerstvém sněhu úplně bez šance. Má něco s kolenem, dost to bolí, ale nevíme, co to je? Ještě zkouším lyžování s Naomi zavěšenou na krku, ale namakanou horolezkyni na zádech, to nechceš! Po rychlém brífinku se shodujeme, že než stavbu provizorního lehátka, raději zavoláme skipatrol. Hoši jsou super-​rychlí, za nějakých patnáct minut jsou u nás i se saněmi. Ještě, že jsme už byli skoro u sjezdovek! Mimo města totiž na Zélandu skoro nikde není signál, například v celých Remarkables…

Den na horách jak malina, jen škoda toho konce! O to víc, že Naomi je jedním ze čtyř členů expedice Explore.cz Pakistan Double, v rámci níž, když dá Alláh, slyžuju 6340 metrů vysoký Sonia Peak v pohoří Hindúkuš. To už je ale zase jiný příběh. Pokud chcete vědět více, stay tuned na Facebooku Koruna Zélandu.

Autor provozuje lezeckou školu Explore – můžete se u něj přihlásit na kurz lezení na umělé stěně.