Snowpigs Lech-Zürs Trip

Předpověď počasí byla optimistická, sice dříve v týdnu bylo celkem teplo, ale v pátek přišlo ochlazení a 15cm čerstvého sněhu a na sobotu jsme měli slíbeno polojasno až jasno a bezvětří. Aby náš výlet získal tu správnou punkově-​luxusní příchuť, půjčili jsme si velké obytné šestimístné auto. Tím pádem začala ta pravá zábava už cestou a to nemyslím jen večírek, ale i to, že už kousek za Rozvadovem došel plyn v topení (naštěstí jsme měli ještě jednu bombu), o něco později vytekla všechna voda a odpad byl samozřejmě zamrzlý (kromě chemického WC, naštěstí). Při spatření prvních sněhových vloček na německé dálnici navíc Martin prohlásil: ”Jé, asi jsem nevzal řetězy”. Čímž se vyřešil výběr místa k parkování - po zasněžené horské silnici jsme dojeli jen do Stubenu, dál už to nešlo. Takže jsme nakonec, výrazně po půlnoci, odstavili auto na ne zcela ideálním místě na okraji parkoviště a šli všichni spát. 

Ráno nás probudily projíždějící sněžné pluhy, takže jsme nečekali na to, až nás někdo přijde vyhodit nebo pokutovat a přejeli, po už prohrnuté a posypané silnici, do Lechu. Tady jsme trochu tápali s hledáním místa na parkování, ale nakonec nám v infocentru poradili parkoviště na konci vesnice u dvojsedačky Schlosskopf, které je přes den v ceně skipasu. Ostatní parkoviště přímo ve vesnici jsou totiž většinou podzemní nebo krytá a 3m vysoký obytňák se tam opravdu nevejde. Počasí ještě nebylo úplně ideální, ale mraky už se začínaly trhat a spolu s čerstvou sněhovou nadílkou to vypadalo na vydařenou sobotu. 

Už při pohledu na plánek sjezdovek je jasné, že tady na “fríírajdery” opravdu myslí. Na mapce je spousta čárkovaně značených tras, tzv. skiroute, které slouží méně zdatným jako dobré doporučení kudy se bezpečně svézt a zkušenějším pak jako dobrý orientační bod v terénu se zaručeným dojezdem dole k lanovce. Bohužel druhá strana mince jsou zdejší lesy, které jsou z 95% označeny symbolem “zákaz lyžování” a v praxi dokonce často obehnány provazem.

Dopoledne jsme dali několik jízd v okolí lanovky Kriegerhorn, počasí se stále zlepšovalo a nebyl problém najít čisté neprojeté lajny. S lepší viditelností ale prudce vzrostl počet lidí “motajících se” v terénu, takže jsem vyrazili hledat něco nového. Sjezd z Kriegerhornu do vesnice Zug vypadal jako dobrý nápad, ale bohužel sluneční paprsky vykonaly na jižním svahu svojí práci, takže místo prachu jsme jeli těžkým sněhem za doprovodu velkého množství mokrých lavinek (naštěstí ne moc velkých). Dojeli jsem po skiroute 49 ke staré dvojsedačce, což byla mimochodem jediná lanovka na které se dělala menší fronta, asi na 5 minut. 

Bylo nám jasné, že teď se musíme přesunout na severní svahy. Navíc si Ivoš začal stěžovat na velké bolesti v koleni, takže se nakonec s Julčou oddělili a strávili zbytek dne na lehčích terénech, popř. v hospodě. My zbylí tři lyžaři a “ten s tim prknem co pořád zdržuje” jsme se 2x příjemně svezli v okolí skiroute 44 a pak jsem vyjeli osmisedačkou na nejvyšší vrchol střediska Lech - 2377m vysoký Zuger Hochlicht. Odtud jsem pokračovali dlouhým traverzem na sever (Petr přímo řval nadšením) a sladká odměna nakonec byl sjezd po severovýchodních loukách protkaných několik žertovnými terénními zlomy a menšími žleby, vše s perfektním prašanem. Nic není úplně zadarmo, takže nakonec jsem museli kousek vyšlápnout k lanovce Weibermahd a pro velký úspěch si celý tenhle okruh (s převýšením 1100m) ještě jednou zopáknout. Taktak jsme stihli poslední lano v 16:30 a cestou na parkoviště si dali ještě nezbytné pivo v hospodě u sjezdovky, na které nějak nebyl přes den čas. 

Večer nás vyhnali z parkoviště, dokonce nám byl předán písemný dokument, kde starosta obce vysvětluje, že v Lechu opravdu nebude nějaký obytňák parkovat přes noc. Ale žádný problém, o pár kilometrů dál je na okraji obce St.Christoph bezplatné parkoviště, kde jsou bydlíky tolerovány. Gulášek, večírek, prohlídka fotek a natočených videí v teple a pohodlí, to byla taková příjemná tečka za krásnou sobotou. 

V neděli ráno jsme vstávali do lehkého sněžení a zcela zatažené oblohy. Zajeli jsem opět do Lechu na stejné parkoviště jako včera. Viditelnost nebyla nejlepší a navíc se trochu oteplilo. Bylo jasné, že takové poježdění jako v sobotu nás už nečeká. Ivoš kvůli koleni nakonec ani nešel jezditl a nakazil svým pesimismem i Júlii, takže jsme zase zbyli ve čtyřech. Pokoušeli jsem se najít nějaké lajny s lepší viditelností, mezi křovinami a v malých žlíbcích. Pak jsem pokusně vyjeli nahoru na Zuger Hochlicht, kde se ale k mizerné viditelnosti přidal ještě velmi nepříjemný vítr. Nakonec jsem přejeli nově postavenou spojovací kabinkou do sousedního střediska Warth, kde ale nebylo počasí nikterak lepší, takže jsem raději navštívili hospodu a pak se kolem 14:30 vydali k návratu na parkoviště. Cesta do Prahy pak naštěstí proběhla celkem nezajímavě až nudně, takže v pondělí mohli všichni naběhnout plni sil do práce, těšit se zase na páteční odpoledne…. 

Mýval