Sölden powder trip - první prašan sezóny

První listopadový týden přešla přes Alpy silná fronta od západu, většinu svého sněhového nákladu sice složila na Francouzsko-​Švýcarsko-​Italské hranici, ale nějakých 20-​30cm se dostalo i na hlavní alpský hřeben v Rakousku. Navíc se v pátek mělo vyjasnit a o víkendu slibovala předpověď slunečné počasí. Trochu vyšší teploty ale způsobily, že nový sníh se udržel jen ve výškách nad 2000m. Většina neledovcových středisek stejně ještě nebyla v provozu, takže bylo jasné, že budeme muset někam na ledovec. Nakonec zvítězil Sölden a ukázalo se, že to byla správná volba.

V pátek večer zapřáhl Ivoš svůj nový CityCaravan, lyže jsme naházeli do Multivana a vyrazili jsme přes Mnichov a Ga-​Pa do Söldenu. Přespali jsme v údolí řeky Oetz a už jsme se všichni moc těšili na sobotní lyžovačku. Ale probuzení nebylo moc optimistické, na střechu obytňáku bubnoval déšť a údolí bylo zahaleno nízkou oblačností. Do toho se nikomu, po necelých 5h spánku, moc vstávat nechtělo. Ale přemohli jsme se a vyrazili do kopce po Sölden Bergstrasse, která nás měla po 16km vynést z 1370m do výšky 2795m. Nálada ve vozidle se výrazně zlepšila, když jsme předjeli pomalu jedoucí autobus, vyhoupli se nad mraky a mohli se kochat čerstým sněhem na okolních kopcích. Extáze pak vypukla při výjezdu z tunelu, čekalo nás sluncem zalité poloprázdné parkoviště pod ledovcem Tiefenbach a všude kolem krásně bílo. 

Urychleně jsme zaparkovali poblíž několika obytných aut na malém plácku stranou od hlavního parkoviště, během převlékání uvařili nezbytnou ranní kávičku a vyrazili na kopec. Moje obavy, že vezu široké lyže zbytečně a že nakonec budu jezdit jen na "slalomkách" se naštěstí nevyplnily. Čerstvého sněhu sice nebylo moc, ale na začátku sezóny mi i těch 20-​30cm přišlo jako zázrak. Navíc konkurence v terénu nebyla velká, většina lidí se spokojila s urolbovanými sjezdovkami, takže jsme mohli spokojeně rozrývat prašan až do večera. Na první pohled se nám zalíbil svah přímo pod kabinkovou lanovkou na Tiefenbachgletscher. Na horní stanici (3249m) jsme se pokochali rozhledem, třeba přes údolí na středisko Pitztal a vyrazili do terénu. Začátek byl sice dlouhý a nudný traverz, ale pak následoval hravý svah okořeněný různými skalkami a terenními nerovnostmi a jedním strmějším úsekem s několika malými kuloárky. Pak už jen pohodlný dojezd přímo k hospodě u dolní stanice lanovky. A znovu dokola. Občas sice někdo škrtnul o kámen ukrytý pod sněhem, ale škody na materiálu nebyly naštěstí moc velké. Kopec je orientovaný přímo na východ, takže celé dopoledne na něm byly dobré podmínky pro focení, ale trochu jsme se báli o kvalitu sněhu, který pod slunečními paprsky přecejen trochu těžknul.

Po obědě jsme vyrazili prozkoumat sousední Rettenbachgletscher, na který vede spojovací rychlá šestisedačka. Rettenbach je orientovaný na sever, takže jsme očekávali skvělou kvalitu sněhu, navíc tento ledovec je o něco víc zkopce než Tiefenbach. Podjeli jsme kotvu a vyrazili doleva do široké stráně mezi sjezdovkami č.32 a 34. Uprostřed svaju byly vidět trhliny, ale těm nebyl problém se zdaleka vyhnout. Svah byl částečně rozježděný, ale pořád bylo ještě místo na nějaké nové stopy. Po prvních obloucích nás ale nadšení přešlo, na povrchu prašanu se totiž usadila nekompromisní ledová krusta, takže celá jízda proběhla stylem "rychle pryč, moc nezatáčet a hlavně si v tom neustlat". Doteď nechápu, jak se na zastíněném severním svahu mohla vytvořit druhý den po sněžení taková ošklivost, ale bylo jasné, že tady si to moc neužijeme. K návratu na Tiefenbach jsme využili kabinkovou lanovku s mezistanicí na černé sjezdovce (kde se před pár dny jel první závod Světového Poháru v obřím slalomu). Z horní stanice vede cesta na Tiefenbach po sjezdovce v tunelu, ale tuhle zajímavost jsme neměli možnost ochutnat. Čekala na nás totiž mnohem zajímavější cesta přes menší boční ledovec Seiter Ferner (pokrytý větrem upěchovaným prašanem, sjízdným, ale ne příliš zábavným) a pak úzký kamenitý kuloár, který končil na krásném členitém svahu se spoustou žertovných terénních útvarů a skoků, slušnou kvalitou sněhu a pohodlným dojezdem opět k dolní stanici lanovky na ledovci Tiefenbach. Díky docela obtížnému přístupu kamenitým kuloárem se na tento svah moc lidí neodvážilo, takže nám ježdění tady vydrželo v pohodě až do večera.

Na parkovišti jsme se převlékli, dali si zaslouženého plechovkáče a začali připravovat prostor v autě na vaření večeře a večírek. Kolem 17h přijel jakýsi pracovník střediska ve služebním teréňáku a my se obávali nejhoršího - že nás jde vykázat. Tomík se ujal konverzace v místním dialektu, přikyvoval, gestikuloval, usmíval se, takže jsme doufali, že to bude OK. "Tak co říkal?", "Nevím, já mu moc nerozumněl...." :-) Nakonec jsme nějak dali dohromady smysl proslovu, jako že tady (snad) spát můžeme, ale máme to přeparkovat dozadu do rohu, protože v neděli ráno přijede hodně lidí. To nám nakonec potvrdili i sousední němečtí bydlíkáři, takže jsme popojeli o 100m dál a zalezli do vytopeného Multivana. Za oknem pomalu vycházel měsíc a my si užívali opulentní večeře o třech chodech (česnečka, párky, nudle) ve výšce skoro 2800mnm. Ale místo divokého večírku se pak rozpoutal jen ospalý zevling. Nedostatek spánku minulou noc a celý den na lyžích hned na začátek sezóny se na nás podepsal, takže jsme s vypětím sil vydrželi do 21h a pak šli spát. 

Ráno jsme chvíli hráli hru "kdo nevyleze ze spacáku a zároveň se nepočurá", Tomík prohrál a v 7:30 jsem musel i já. Venku bylo nádherně, v dálce nad ledovcem Stubai vycházelo slunce, všude bílo a mráz jak v ruským filmu. Kolem osmé jsme se vykulili z přívěsu i auta všichni, začali snídat, vařit kávičku a pozorovali trenéry lyžařských oddílů, kterak vyhánějí své svěřence z aut na parkovišti a s nákladem slalomových tyčí míří k dvojkotvě. Sluníčko začalo hřát a parkoviště s začalo pomalu plnit i běžnými nedělními návštěvníky. V 9h byl čas vyrazit "do šichty". Krásně dohladka urolbované sjezdovky mě na chvíli zlákaly, takže jsem si vzal Lušťovky, dočasně opustil Tomíka s Ivošem a připojil se ke "sjezdovkové sekci". První jízdy na manšestru byly parádní, lyže držely jako na kolejích. Bohužel lidí rychle přibývalo a to se podepsalo i na kvalitě podkladu, hlavně svah obsluhovaný lanovkou byl plný lidí. O něco lépe na tom byla sousední kotva, která ale zase jela nahoru nekonečně dlouhou dobu. A taky jsem začal mít trochu hrůzu z těch lidí všude kolem, že někoho sestřelím, nebo on mě...

Po 1,5h jsem se dostatečně nabažil sjezdovek, zajel si k autu přehodit lyže a zavolal vysílačkou klukům. Mezitím se parkoviště zcela zaplnilo auty, lidí bylo opravdu víc než v sobotu. Naštěstí fronty na lanovkách byly celkem snesitelné (proti tomu co se děje mnohdy v Čechách to skoro ani fronty nebyly). Sjezdovková sekce se přesunula na Rettenbach, kde si oblíbila trať u vleku Karleskogl (málo lidí, kvalitní sníh). My jsme už žádné nové trasy moc nehledali, pojezdili jsme to samé co v sobotu, ikdyž kvalita prašanu se pomalu zhoršovala a nerozježděných míst rychle ubývalo (aspoň nás mohlo těšit, že většinu jsme toho rozjezdili my sami). V 14:30 jsme se už cítili dostatečně vylyžovaní, takže jsme to zabalili, vykličkovali autem z parkoviště a vydali se na cestu k domovu. Kromě smrdících brzd během sjezdu do Sölden (opět za pomalým autobusem) a menší zácpy u Mnichova nás už žádné nepříjemné překvapení nepotkalo. Nepočítám v to Ivošovo zklamání, když si na německé benzince dal do automatu na kafe optimisticky ten nevětší XXL kelímek a dostal do něj necelé deci kávy.

Opravdu vydařený začátek off-​piste sezóny, tak teď už jen "víc kouře" !
Mýval ( SnowPigs )
Více o středisku na tomhle odkazu : http://www.soelden.com/en