Stuben am Arlberg TRIP 2018

Svatý Anton je určitě jedno z největších, nejslavnějších, nejstarších a nejdražších středisek v Rakousku (a ještě mnoho dalších nej- by se dalo vymyslet). Kdo zde nikdy nebyl lyžovat, není snad ani pravý lyžař. A proto si sem Snowpigs zajedou aspoň jednou ročně a doufají, že aspoň odlesk té zdejší lyžařské slávy ulpí i na nich ;-)

Středisko je opravdu hodně veliké a loňské sezóně se navíc podařilo spojit všechny jeho části nejen skibusy ale i pomocí lanovek, přímo propojené jsou tak oblasti St. Anton, St. Christopf, Stuben, Zürs, Lech a Warth. Dohromady tak tvoří lyžařský ráj který se dá bez uzardění srovnat s největšími Francouzskými “továrnami na lyžování”. Aktuálně je zde 88 lanovek, přes 300km sjezdovek a okolo 200km standardně využívaných freeridových tras.

Předpověď počasí na tento víkend nebyla sice úplně ideální, ale absťák je absťák. My, co jsem byli před 14ti dny v Nassfeldu jsem až tak netrpěli, hůř na tom byli chlapci co byli naposledy před měsícem v HiWu a totálně k nevydržení bylo s Martinem, který nebyl v powderu už od vánoc a navíc měl zbrusu nové Lušťovky Rybr. Základ byl v této oblasti naštěstí víc než dostatečný, sněhové bariéry podél silnice vysoké 3m jsem zde zatím během žádné předchozí návštěvy neviděl. Horší to bylo s čerstvým sněhem. Během týdne sice něco spadlo, ale bohužel hodně kolísaly teploty a chvíli dokonce pršelo i v 1900m.n.m. :-( Ale když musíš, tak musíš…. 

V sobotu ráno nás ve Stubenu budí Martin nečekanou zprávou - Ester Ledecká má zlatou ze Super-​G na olympiádě. Bomba jako prase! Tak to se nesmíme nechat zahanbit, rychlá snídaně a už bereme lyže a nasedáme na starou dvojsedačku Albonabahn I. Po přestupu nás vyváží moderní kabinka Albonabahn II do výšky 2300m. Na kvalitě sněhu se bohužel podepsalo počasí několika posledních dnů, v partiích zhruba nad 2000m se dá najít velmi slušný ulehlý prašan, převážně na severních svazích a místech chráněných před západními větry je to parádní. V nižších polohách začíná “Království Královny Krusty”, které důkladně prověří lyžařskou techniku i fyzičku každého lyžníka. Počasí je zatím lepší než předpověď, dokonce chvíli i svítí sluníčko, ale na západě už se chystají černá mračna. Takže není na co čekat. 

Vyrážíme na osvědčenou lajnu “Star Wars”, která vede severním svahem víceméně rovnoběžně s lanovkou, je přehledná a dobře přístupná bez šlapání (a proto bývá jako první rozježděná). Po prvních sto metrech se Karel přesvědčuje, jak vypadá 3. stupeň lavinového nebezpečí v praxi. Naštěstí je to jen malý krátký splaz utržený z převěje, který se zastavil dřív než mistr stačil odpálit lavinový batoh. O něco divočeji už to vypadalo o pár minut později, kdy si Ivoš najel na hlavním “hangu” víc doleva do panenského a dost prudkého svahu a strhnul další lavinku z nafoukaného sněhu, tentokrát už ne tak neškodnou. Naštěstí z ní hned vyjel do strany, ale moc nechybělo… Teď už nám všem bylo jasné, že je potřeba dávat si bacha a strmým svahům se nejlépe rovnou vyhnout, protože těch 20cm co napadlo se s podkladem moc nespojilo. V druhé půlce lajny začíná krusta, takže utíkáme doleva na sjezdovku a po ní dojíždíme zpět k dolní stanici kabinky. Martin konečně zjišťuje, proč mu za jednu jízdu 6x vypnula lyže (a vždy hodil pořádnou tlamu). DIN 4 opravdu není to správné nastavení pro 100kg chlapa :-) 

Druhou jízdu se vydáváme západně do lanovky pro trochu delší lajnu označovanou jako Geissleger nebo Albonahang. Od restaurace Albonagratstüble traverzujeme asi 500m doleva. Za dobrých podmínek se dá odbočit z hřebínku i dříve doprava dolů, ale tentokrát nás obrovská převěj a prudký svah pod ní odrazují, další lavinu už nikdo nechce poznat z blízka. O kus dál se dá projet mezi skalkami do krásného širokého a ne moc prudkého žlebu s poměrně slušným sněhem a jen několik projetými stopami. Luxusní svezení končí opět zhruba v půli kopce a následuje boj s krustou. Při traverzu na sjezdovku projíždíme kolem masivního laviniště o rozměrech minimálně 250x250m. Naše rozhodnutí nejezdit nic příliš prudkého se ukazuje jako správné. Pro velký úspěch se rozhodujeme lajnu zopakovat, i přesto, že viditelnost se stále zhoršuje, sluníčko už dávno nesvítí a mraky jsou čím dál tím blíž. Tentokrát traverzujeme ještě o pár set metrů dál, což se vyplácí dalším nádherným čistým žlebem, který je snad ještě lepší než ten minulý. Po dojezdu dolu do Stubenu zjišťujeme, že už dávno bylo 13h a navíc přichází mlha, takže je nejvyšší čas zapadnout do hospody. Osvědčený Albona Mittelstation Bergrestaurant se nám při pohledu z okna nechce vůbec opouštět a nakonec je jasné, že ten den už toho moc nenajezdíme. Jediná útěcha je, že sněží a tak snad do rána něco připadne. 

Večírek je okořeněn faktem, že Ivoš slaví narozeniny (občas mám pocit, že je slaví každý víkend celou zimní sezónu) a navíc se nás šílený majitel grilu Sandokan snaží užrat k smrti (prý je to lepší než se uchlastat). Díky totálnímu přežrání všichni brzo odpadávají, zatímco venku stále drobně, ale vytrvale sněží. Tak se jen vduchu modlím, aby vyšla ta lepší varianta předpovědi, kdy Bergfex věští na neděli jasno, zatímco SnowForecast zataženo celý den.

Ráno je jasné, že modlitby nebyly vyslyšeny. Viditelnost je tak 10m. Prohlížíme záběry z webkamer a je jistá šance, že v Lechu by mělo být vidět lépe. Po chvíli přemlouvání(se) nakonec vyrážíme v redukované sestavě na spojovací lanovku Flexenbahn směr Zürs. Zkoušíme dát v mlze skiroutu z horní stanice Trittkopfbahn dolů do Zürsu. Sněhové podmínky jsou tady ve výšce kolem 2400m velmi dobré, viditelnost velmi špatná, sotva vidíme od jedné tyče značící skiroutu ke druhé. Aspoň že na značené lajně nehrozí žádné náhlé překvapení ve formě 5 m dropu ze skály. Jako nejlepší předjezdec v režimu “bez vizuálních podnětů” se ukázal Karel, a když nám náhodou zmizel vepředu v mlze, tak se pořád můžeme sluchem orientovat dle jeho výkřiků (“pojeďte sem za mnou”, nebo “sa… ku… dop…...”). Nakonec dojíždíme po sjezdovce přímo k zastávce skibusu a přejíždíme do sousedního Lechu. 

V Lechu nás vítá čilý ruch luxusního centra, o něco lepší viditelnost ale taky o hodně horší kvalita sněhu (nižší nadmořská výška) a mnohem víc lidí. Poprvé tento víkend musíme stát frontu na lanovku a strkat se mezi všemi těmi vystajlovanými týpky (bílé kožešinové límce, kovbojské klobouky,...). Při cestě nahoru na Kriegerhorn to chvíli vypadá, že něco uvidíme, ale při jízdě dolů po skiroutě se opět zatahuje. Podobný scénář se opakuje na Steinmähderbahn, takže volíme ústup do hospůdky Salome v Oberlechu. Po chvíli se za oknem hospody začínají mraky protrhávat a máme tak jistou nepatrnou šanci, že se dneska ještě svezeme. Vracíme se skibusem do Zürsu a nejdříve zkoušíme svahy kolem Zürserseebahn. Viditelnost se ale opět různě mění a navíc kvalita sněhu na tomto kopci není moc dobrá, takže dojíždíme dolů po sjezdovce a míříme na protější svah a lanovku Hexenboden. Tady je sice stále dost mlhavo, ale je to výrazně lepší než při první jízdě poránu. A sníh je tu konečně zase kvalitní prašánek. Pěkné svezení (ikdyž chvílema částečně pohmatu) podél sjezdovek až na dolní stanici Trittkopfbahn a pak už jen přejezd lanovkami do Stubenu na parkoviště Alpe Rauz. Zapíchnout to za těchto podmínek v 14:30 nám nepřijde ani jako moc velké srabství. Takže převlíct, zabalit, najíst a hurá domů. 

Další zajímavé články

Pořádná Aljaška nás čeká ve videu "Prototype" s Toddem Ligarem

Todd Ligare nabízí parádní edit z Aljašky plná nádherných záběrů z dronů...

Téra Korábová a Cat Agnew brousí ulice v editu "Mud Pit"

Tereza Korábová a Cat Agnew nás vezmou v editu "Mud Pit" do severoamerických ulic...

Alex Hall a Mathilde Gremaud králují Světovýmu poháru v big airu

Ve francouzském Tignes se definitivně rozhodlo o držitelích křišťálových glóbu za big air...