Japonsko 2018 by San kjú powder - vol. 2

PRVNÍ ČÁST REPORT NAJDETE ZDE.

V Asahikawě nás víta místní kámoš Yohei. U něj trávíme následující zbytek dní v Japonsku. Asahikawa je největší město v blízkém okolí, které je obklopeno horami skoro ze všech stran. Hlavně tu ale leží národní park Daisetzusan, který nabízí neskutečné backcountry terény a kvůli tomu tu jsme.

Daisetzusan v češtině znamená hřiště bohů a pro nás se to tu také stává jedním velkým hřištěm. Nejčastěji vyrážíme do jížní oblasti k vrcholu Tokachidake, kde se silnice klikatí až do výšky 1250m.n.m a leží zde nejvýše položený onsen na Hokkaidu. Je to ideální výchozí bod pro dosažení místních dominant. Najdeme zde jak klasické japonské lesy tak nad nimi velké pláně a terény blízké Alpám nad  nimi. Pak máte jako na dlani blízká městečka v údolí i majestátní vrcholky sopek z nichž neustále stoupá dým. Člověku příjde, jako kdyby se tu mraky vytvářely. Todle místo je magické a stále poměrně málo navštěvované.

Další místo kam jsme vyráželi bylo Asahidake, nejvyšší vrchol Hokkaida. Najdeme zde jednu velkou kabinu, která tě doveze do 1600m.n.m. na úpatí Asahidake. Odsud se začína s výšlapem. Funguje to tu jako malý resort se dvěmi sjezdovkami a volným terénem. Je jedno jestli dávaš přednost šlapání nebo resortu, každý zde bude spokojený. Prozkoumali jsme jak resort, tak místní backcountry, kde narazíte na útvary ze sněhu, který vypadají jak z jiného světa.

Když se nepovedl Mt. Yotei, náš další cíl byl jasný - vrcholek Asahidake. Výšlap sám o sobě není nijak náročný. Často zde ale ztěžují cestu ledové úseky. Dá se to zvládnout jen s dobrýma snežnicema nebo haršajznama, ale hodně lidí volí mačky a cepín. Na vrcholek jsme se nakonec vyškrábali všichni. Výhled je tu fantastický a samozřejmě i tady nahoře potkáte lišky. Většina lidí volí cestu dolů shodnou s výstupovou a převážně pěšky. My jsme zvolili sjezd do kráteru zpočátku lemovanou skálami a poté sopečnými výdechy. Je to krasný zážitek, projíždět těsně kolem kouřících, smradlavých a bublajících fumarolů.

Pomalu, ale jistě se náš čas na Hokkaidu přiblížil ke konci. Zbývá už jen vyhodit partičku na letišti v Asahikawě a se Štěpánem vyrazit směr Sapporo vrátit auto. Vše proběhlo v pořádku a já zase seděl v letadle pro změnu směr Čechy a přemýšlel kdy se sem vrátím.

Chtěl bych poděkovat LTB Snowboards za to, že jsme měli možnost jezdit na pořádných freerideových prknech a LAMAXu, že jsme to měli jak zdokumentovat. A pokuď bys chtěl zažít Hokkaido na vlastní kůži tak mrkni na naš facebook San kjú powder nebo web www.sankjupowder.cz. Kontaktuj nás a vyraž na nezapomenutelný výlet za prašanem. Teď už následují komentované fotky a pokračování našeho letošního příběhu. 

První kroky v centrální části Hokkaida v národním parku Daisetzusan, což v překladu znamená hřiště bohů. 

Potoky nás zde pronásledují všude, tady jeden překonán.

Pohled zkušeného oka. Všude kam se podíváš je perfektní playground.

Majkí na jednom z místních bushonů.

Tady to rovnou bere přes dva.

Sníh zde dokáže vytvořit neuvěřitelný útvary.

Někdy si člověk láme hlavu, jak se tam ten sníh může udržet, toto odporuje fyzice.

Cíl dnešního dne, nahoru a dolů. Pak ještě jednou, aby se neřeklo. Uvidíme jak to bude s počasím. Rozhodně to vypadá na slušný den.

Majkí šlape s úsměvem kousek od cíle. Za ním výhled na sopku Tokachi, což je ten zasněženej kužel v dálce.

Wodik to pálí dolů a za sebou zanechává jen dým.

Majkí na své spanilé jizdě dolů v přefouklým prašanu.

Na závětrný straně v lesíku už je to jiný kafe. Majkí to ví a užívá každého oblouku.

Když vyjde počasí a sněhový podmínky, todle místo nemůže nikdy zklamat. Jenom pozor, v okolí se nachází pár útesů, se kterými si není radno zahrávat.

Wodík a jeho první oblouky. Sníh je zde bezkonkurenční.

Takovéto zatačky si člověk musí užít plnými doušky.

Co k tomu dodat? Wodík si jede svojí jízdu snů.

Trocha sněhu v detailu. Za ním můžeme spatřit Wodíka a jeho anténu.

Po menší svačině se vydáváme ještě na třetí výšlap. Takovéto dny se nesmí promarnit.

Setkání na parkáči s kámošema z Chile a Německa a hodnocení dnešního epického dnu.

Už jsou tu zase přerostlé houby z Fukušimi.

Za hezkého počasí se to šlape samo. Objevování okolí Asahidake.

Prošlapávání vlastní stopy? Zde to jinak nejde, lidí zde moc nepotkáte.

Symýr a jeho prášení.

Wodik nám chce taky něco předvést.

Mt. Asahidake (2290m.n.m.), nejvyšší hora Hokkaida, nebo lépe činná sopka. Sem vás doveze velká gondola a k tomu je zde i malý resort s 2 sjezdovkami, které nás ovšem moc nezajímaly.

Štěpán hodnotí výstupovou cestu a není důvodu proč dále otálet.

O zajímavé terény zde nouze není.

Pohled na majestátní masiv Daisetzusanu. V dálce je vidět Tokači. Je to ten malej kužel uprostřed. Za ním pokračuje náš playground.

V těchto místech jsme ještě nebyli, rozhodně by to stálo za prozkoumání.

Výhledy z nejvyšší hory jsou dechberoucí.

Štěpán pózuje na vrcholu.

Majkí si to namířil přímo do kráteru sopky.

Asahidake je stále činný a dává o sobě vědět sopečnýma výdechama.

Krásné představení i se zvukovým doprovodem. Občas trochu zasmrdí síra a jiné věci. Každý den člověk nesnowboarduje kolem sopečných výdechů.

Takovéto věci se musí zvěčnit.

Bez jednoho západu slunce by to nešlo, a ten na Asahidake stojí za to.

Tudle krasavici tu potkate častěji než lidi. A moc radi se předvaději, objektivy foťáků je prostě milujou.

Tady je důkaz toho, že jsem si s těma skálama nedělal srandu. Místní gods playground v celé své kráse. 

Je zde i řada nesjízdných svahů. Člověk se může alespoň pokochat.

Občas je nejlepší, vyškrabat se nahoru pěkně po svých. Helmič s Wodikem si jdou pro svoji odměnu.

Wodík si užívá to, co si vyšlápnul.

Na tomto místě jsme se chvíli zastavili a zneužili zdejší převis. Zde Wodík v akci.

Helmič se ničeho nezaleknul a šel do toho po hlavě.

Wodík to dneska už balí a razí dolů.

Helmič a jeho poslední drop.

Tak a naposledy se umejt a domů. Zasloužený relax po vyčerpavajícím dni. Už jenom to pivo chybí.

Kamarád Yohei je pro dnešek šefkuchař. Příprava hotpotu v plném proudu.

Výsledek byl vynikající. Dobře, že hrnců bylo více.

Naše ubytování u Yoheie je v topu. Stájíme zde pořádný prkna do zdejšího terénu.

Poslední klasická japonská snídaně a je čas vyrazit dom.

Ranní Tokyo je poněkuď mrtvé.

Ale svoje kouzlo rozhodně má.

A jede se na letiště. Na Tokyo dost prázdné, ale ono se to během chvilky změnilo.

Celá parta se loučí.

Máme štěstí a letadlo nazpět je příjemně poloprázdné. Někdo se dlouhý let snaží zaspat a někdo volí jiné prostředky k zahnání nudy. 

Další příběhy najdete na webu www.sankjupowder.cz nebo facebookovém profilu San kjú powder.