Když napadne na Samotě aka powder day in Solitude

Je úterý a moje letadlo přistává v Salt Lake City, venku je 18 stupňů, ale já nepanikařím - fouká vítr, a to něco znamená (no a taky jsem koukal na předpověď). Celou středu kydá, věnuju se vybavení a autu, aby všechno bylo ready. Přes den napadlo 30cm novýho, na noc hlásí až dalších 50, studuju mapku resortu a v devět jdu spát - budík na 5:30, je to sice jen 80km, ale už moc dobře vím, co umí udělat sníh s Big Cottonwood kaňonem cestou do resortu Solitude. Tenhle článek berte tak trochu příručku, co dělat, když vám v Utahu jebne a máte chuť jet na Samotu (rozuměj - napadne hodně sněhu v Solitudes).

Kvůli časovému posunu jsem stejně vzhůru už od 4 hodiny, takže po vydatné snídani úplně v pohodě v šest vyrážím. Zasekaná dálnice a 20cm novýho na silnici v kaňonu mě sice zpomalilo, ale nezastavilo. Protože jsem si poctivě udělal domácí úkoly tak vím, že na první lano je potřeba čekat u lanovky Eagle Express (při příjezdu na parkoviště úplně vpravo, a na parking boys se neohlížet). Jako správnej Hujer z Čech jedu druhou sedačkou nahoru, je zima jako kráva (-15), ale všude leží půl metru toho legendárního prašanu z Utahu, ou yes.

Jak už jsem se zmínil, domácí úkoly mám hotový, takže se nezdržuju krájením sjezdovek (i když vypadají lákavě) a jedu rovnou na Powderhorn Lift. Sněhu je tolik, že i na hodně directional prkně mám v některých pasážích problém jet, což mě utvrzuje v mém plánu - nahoru Powderhorn a dolů s mlíkem. Po vysednutí ze sedačky je vlevo brána, která vás pustí (travers cca 100m) do žlabu jménem Milk Run (proto to mlíko). Že prej nejprudší terén v resortu, to je dobře, že ho jedu jako první. Sjezd je naprosto top, sníh až k pasu a neporušený prudký žlab až k lanovce Summit Express.

Summit Express je asi nejdelší lanovka v Solitude a rozhodně jediná, která umí jet až na hřeben do 10 035ft (3 059mnm). No, a když už jste tam, tak čekáte, až se otevře Honeycomb Canyon - čistá „backcountry“ pasáž, která je kontrolovaná skrz laviny, většina se otevírá cca v poledne po vánici, Fantasy ridge s většíma shoots většinou cca 2-​3 dny po napadnutí. Jelikož jsem byl nahoře cca v 9:20, vrhl jsem se doleva a věnoval se tomu, na co je můj Gara Ranger stavěný - lesíčky. Vřele doporučuji Head Forest a Evergreen, až na celkem dlouhý dojezd po sjezdovce super, já to vydržel do cca 12 hod, pak už jsem byl zmrzlej jako hovno.

V Last chance lodge mají pivo a krb, jasná volba. Během mojí polední konzumace otevírají Honeycomb, ale mě to ponechává klidným a jedu si hrát jinam, tentokrát ale už bez lavinového batohu (sonda, lopata, pipák, ABS, lékárnička, atd …), takže nalehko!

Auto mám u Eagle Express tak jedu zase nahoru, stejně jak jsem začal. Potom Powderhorn, ale tentokrát doprava, přes bránu do nižší části Honeycomb, do Černého lesa (Black forest & Here be he dragons). Po dopoledním lehkém trápení na summitu, je to balzám na duši - prudké, úzké okolo stromů = neproježděno. Nahoru potom Honeycomb return a ještě jednou do lesa, tentokrát Queen Bess, která mi úplně vyrazila dech. A pak znova Eagle a buď rovnou doprava do nižší části lesa (Navarone) nebo Powderhorn a znova. No a tohle kolečko s několika variacemi pořád dokola, do zblbnutí, totální únavy nebo dokud netrefíte strom. Mě se stalo asi všechno z toho, ale jen lehce fialovej a totálně sedřenej končím s banánem na hubě v 15:30. Joo taťka by měl radost. 

To byl můj první den, druhý den jsem mimo pár koleček nahoře v Honeycomb, jezdil kolečko v „Černém lese“. Jo a v kaňonu napadlo nějak víc, takže jsem jel od domu na parking 3,5 hodiny. No, ale stálo to za to (ve vedlejším kaňonu do Snowbird a Alta spadla lavina na cestu, takže v 10:00 na svahu byla ještě výhra).

Další dva dny (třetí den už i s parťákem Dejvem, který přiletěl z ČR) se odehrávali v rytmu toho, co jsem vám už popsal - jenom na sluníčku. Takže zdarec, užijte obrázky a naviděnou z Canyons!

Text & foto: Dan Janík
Foto: David Gajdoš