Zabíjí závody snowboarding?

S tím, jak se blíží "onen" závod, a s tím, jak zde bude s velkou pompou širokým masám představena zbrusu "nová" disciplína - slopestyle, přichází ruku v ruce několik otázek a především pak tyto: Jsou tu závody stále ještě pro rozvoj a dobro snowboardingu? Nebo ho pouze využívají a vysávají pro prodej reklamního času v televizi společnostem, které jinak nikdy nic spojeného se snowboardingem nepodpořily? Odpověď na tyto otázky hledal i šéfredaktor respektovaného časopisu Onboard Magazine pan Danny Burrows a my považujeme skoro za povinnost vás s výsledkem jeho pátrání seznámit:

Závody ve snowboardingu se dají v jistém smyslu přirovnat třeba k maturitní zkoušce ve škole. A podobně jako ve škole jsou i ve snowboardingu lidé vyznávající před touto "maturitou" naprosto rozdílný přístup. Jsou tu ti, kteří se k věci staví zodpovědně a ochotně, jsou tu ti co udělají jen to co se jim řekne, co se musí, ale nic navíc, a jsou tu samozřejmě i vyložení flinkové, u kterých není do poslední chvíle jasné, zda je k maturitní zkoušce pustí. Pustí-​li je vůbec komise, svaz nebo nějaký jiný orgán. Kevin Bäckström by mohl vyprávět.

KEVIN BÄCKSTRÖM V ROZHOVORU S FREERIDE.CZ

Jako v každé třídě tu máte šprty, kteří se na maturitu dokonce těší víc jak na první pohlavní styk a zazáří díky tvrdé práci a poctivé přípravě. Jsou tu rození géniové, kteří se nikdy nic učit nemusí, jsou dávno myslí někde ve výzkumáku, maturita je zdržuje a považují ji za něco nepodstatného, nesouvisejícího a zdržujícího. Jsou tu také frajeři, jejichž svatozář pohasne a rozsypou se pod tlakem, protože mají sklon vše zlehčovat. A taky pár opravdových zázračných dětí, kteří mají tak trochu "jinou inteligenci", která se nedá moc naroubovat na obecně platná měřítka a normy. Těm může být v podstatě jedno, zda maturitu udělají nebo ne, protože jsou schopni v životě obstát s ní nebo bez ní. 

Ti totiž sice neudělají maturitu (rozuměj - nevyhrají Olympiádu), ale stanou se z nich vítězové jiných závodů jako Supernatural nebo třeba Frontline Railjamu, kde se později naplno projeví jejich úžasné nadání. Tabulky rozhodčích jsou tím, co do snowboardingu vnáší tu zodpovědnost, protože výška triku a stupně rotace jsou počitatelné, kdežto styl a kreativita jsou veskrze subjektivní. Každý je může vnímat jinak. Právě proto dnes závody tolik trpí na nedostatek invence a nápaditosti a jsou umrtveny nekonečně nudnými a předem naplánovanými jízdami. 

Jak kdysi řekl Danny Larsen: "Závody jsou opravdu dobré jen v jedné věci. Vzít si ze snowboardingu jen ty dobré nápady a udělat je působivé pro diváky". Je třeba říci, že tu stále jsou jezdci jako Halldór Helgason, kteří sice závodí, ale o konečné umístění se pramálo starají. Mají zvláštní touhu po vítězstvích, které spíš než drahé kovy medailí odměňují cucfleky, kocoviny a divný kérky na památku.

DANNY LARSEN a jeden z jeho posledních editů:

Co je tedy smyslem současných snowboardových závodů, kromě zahojení ega jednoho jezdce na úkor těch druhých, a peněz? A jak důležité jsou závody pro snowboardovou komunitu, nebo jak říkají starší snowboarďáci - pro ten náš lifestyle? V časopise jsme měli, nebo spíše stále máme jedno přetrvávající dilema, a to zda závody na naše stránky vůbec patří. Naši čtenáři nám neustále dávají jasně najevo, že jim je naprosto ukradený kdo vyhrál co, protože to co hledají v našem časopise je inspirace a právě ty zázračný děti posunující hranice, o kterých byla řeč v úvodu. To se sice může stát i při závodě, ale převažuje pocit, že snowboarding není tak fixovaný na vítěze a jejich uctívání, jako jsou jiné sporty. Navíc bych řekl, že na snowboardové závody dorazí opravdu jen minimum fanoušků bez prkna, takže se svým způsobem účastní všichni.

HALLDÓR HELGASON a ETHAN MORGAN poté, co zjistili, že na Olympiádu nejedou:

Takže kdo je snowboardový Sebastian Vettel se jen tak nedozvíme. Je to vítěz Olympiády, Dew Tour nebo X-​Games? Je to celkový vítěz série závodů Open Snowboarding nebo Ticket To Ride? Vítěz a vítězka Mistrovství světa ve snowboardingu? A kterýho? Želbohu, nevole FISu, Olympijského výboru, ale i všech těch nezávislých sérií se společně domluvit na čemkoli větším, silnějším a zastřešujícím vede k tomu, že závodní snowboarding na jedné straně nutí jezdce riskovat zdraví a div ne i život, a přitom ho stále činí nepochopiteným pro širokou, laickou a diváckou veřejnost. 

V současnosti je tu jenom jeden jezdec, který dokázal snowboarding osobně zaštítit tak, že při vyslovení jeho jména je každému jasné o co jde. Shaun White. Není to sice zrovna Scott Stevens, ale je to perfekcionista a mistr uhlazenosti. A nemusel by obhájit zlato "next level" jízdou ve Vancouveru, ani drtit úplně nové triky do Soči a stejně by půl planety vědělo o kom je řeč.

SHAUN WHITE a jeho run v Mammothu, kterým se definitivně kvalifikoval na Olympiádu i ve slopestylu:

Rád bych svoji úvahu uzavřel dalším citátem Dannyho Larsena: "Závodní jezdci jsou nyní tlačeni do formy závodění, která je snowboardingu cizí nebo mu alespoň doteď cizí byla. Snowboarding se stane úplně stejným sportem jako kterýkoli jiný, čas otupí i ostrý břit a budeme asi tak cool jako ti kluci co jezdí v kombinézách slalom, protože to byla dříve taky parádní disciplína. Taková forma závodů vyhovuje pouze a jenom velkým společnostem, které potřebují hlavně zákazníka - konzumenta, který si ve dvaceti koupí s jejich logem snowboard a v šedesáti stejným logem opatřené golfové hole. Tím kdo trpí nejvíc jsou malé snowboardové firmy, které přitom nejvíce podporují snowboarding samotný, ve všech jeho formách."

Co myslíte? Zabíjí závody image a vnímání snowboardingu nebo jsou naopak nezbytnou součástí tohoto sportu? Těšíme se na vaše komentáře.