Baltická zima - Isenseven v Estonsku

Lokace pro natáčení snowboardových videí se často opakují. Alpy jsou klasika, za největším nákydem pudru se létá do Japonska. Raily jsou vyhlášené ve Skandinávii, backcountry zase v Britské Kolumbii a vrcholem jsou samozřejmě strmé štíty Aljašky. Není divu, že filmaři i jezdci občas chtějí vystoupit z tohoto kolotoče a podívat se také někam, kde ještě nebyli. To je případ německé crew Isenseven, která se rozhodla, že prozkoumá raily v Estonsku. Povídání se ujal fotograf celé výpravy a známá postava asi nejlepšího evropského snb časáku Pleasure Michi Lehmann. Michimu tímto děkujeme a pokud by vás jeho fotky zaujaly, určitě mrkněte také na jeho blog michilehmann.com. Samotné vyprávění o estonské výpravě je možná trochu víc cestopisné než jsme u snowboardových reportů zvyklí, ale není na škodu se občas dozvědět i něco víc, než kdo odjel jaký trik. Tak pojďme na to.

Oblaka kouře pomalu stoupají z šedých středověkých komínů, které se zvedají do výšky nad sněhem ozdobené střechy. Pocukrované jsou římsy domů i cimbuří nedaleké historické věže. Je zima. Opravdu velká zima. Úzké dlážděné uličky, které se vinou labyrintem historického centra, jsou kupodivu prázdné. Mladý Rus, který na rohu celý den prodával zmrzlým kolemjdoucím svařené víno, si balí své věci. Je pozdě a v tuto hodinu už žádní další zákazníci nepřijdou. Během dne je ale centrum města plné turistů. Staré hanzovní město na pobřeží Baltského moře patří už šestnáct let mezi památky zahrnuté do fondu světového dědictví UNESCO a tak přitahuje turisty z celého světa. Jsme v Tallinnu, estonském hlavním městě, které se před lety konečně zbavilo okovů komunismu a spolu s celým Estonskem se vrátilo zpátky do Evropy. I když některé okolní státy si to zatím moc nevšimly.

Zabalení do našich teplých péřových bund stojíme v přístavu a čekáme, až připluje trajekt. Rtuť teploměru v posledních třech dnech vytrvale klesala, až se ustálila na krutých -20°C. Téměř celý záliv je zamrzlý a pokrytý silnou vrstvou ledu. Několik dětí na bruslích se prohání podél betonového vlnolamu. Pod ním sedí na malých dřevěných krabicích pár rybářů s doutníky, zkoušejí štěstí u děr vyhloubených do ledu a koukají na Baltské moře. Či spíš do ústí zálivu, ve kterém hlavní město Estonska leží víc jak 800 let. Samotné Estonsko, alespoň tak, jak ho vnímají sami jeho obyvatelé, patří spíše k severským zemím, než k východní Evropě, od které se do jisté míry distancují. A to i přes fakt, že na ruské hranice je to pouhých 200 kilometrů.

Celá oblast přístavu byla v minulosti vojenským prostorem sovětské armády a veřejnost do něj prakticky neměla přístup. Ta doba je už naštěstí pryč. V přístavu dnes stojí moderní jachtařský klub a každý den zde přistávají velké trajekty ze Stockholmu, Helsinek nebo Petrohradu. Z Finska to do Tallinnu trvá sotva hodinu, takže pro spoustu Finů je Estonsko ideálním místem pro výlet. Alkohol je tu levnější než u nich doma, dívky zase krásnější než v Rusku. Sexuální turistika, které se zde v minulosti velmi dařilo, si ale dodnes vybírá svou daň. V poměru k velikosti populace je zde po Rusku a Ukrajině třetí nejvyšší podíl HIV pozitivních v Evropě.

Do přístavu si konečně razí cestu velký trajekt ze Švédska, na který čekáme. Jak se loď blíží k přístavnímu molu, nemůžeme na vnější palubě přehlédnout černou dodávku s logem nejmenovaného výrobce energetických nápojů, sponzora našeho švédského parťáka Luddeho. Ten jako jediný dorazil do Estonska po moři, zbytek z nás cestoval letadlem. Zatímco většina lidí jezdí do Estonska v létě, v období tzv. bílých nocí, kdy slunce zapadá až o půlnoci, nyní v zimě je cestujících minimum. I trajekt, kterým Ludde přijel, je poloprázdný. Kvůli velkému mrazu se brzy všichni rozprchnou a přístav téměř osiří.

Při vykládání dodávky nám Ludde hned vypráví čerstvé novinky. V Helsinkách je prý celá hromada produkcí a všichni točí jak o život. Hlavní město Finska se zejména v posledních letech stalo oblíbeným místem většiny filmařských crew z celého světa. Je to hlavně tím, že Helsinky stojí na několika kopcích a skvělé streetové spoty tam najdete i se zavřenýma očima. O to větší radost ale máme, že nejsme součástí stáda, a že jsme se vypravili do Estonska, které je stranou pozornosti. Přitom míst, které stojí za to, je tu spousta. Jako třeba Linnahall. Jde o obří stavbu na břehu Baltského moře, kterou prostě nejde přehlédnout. Jedná se o obrovský koncertní sál, který byl vybudován u příležitosti olympijských her v Moskvě v roce 1980. Monstrózní stavba sloužila mimo jiného k pořádání jachtařských soutěží a kromě toho byla svědkem vzestupů i pádů této malé pobaltské země. Obří betonový komplex obklopený strmými schody svého časů sbíral architektonická ocenění, ale svůj vrchol zažil právě v roce 1980. Od té doby se mnohé změnilo, Rusové se stáhli z Pobaltí, budova postupně chátrala a dnes tu stojí jako nechtěný pomník komunistických časů těsně vedle starobylého centra města. 

Rusové vůbec výrazně zasáhli do dějin tohoto malého státu. A kromě nich také Němci, Dánové i Švédové. V celé své historii nezažilo Estonsko mnoho okamžiků, kdy by bylo opravdu nezávislé, až teprve s pádem Sovětského svazu, vznikl skutečně svobodný estonský stát. I dnes ale tvoří Rusové celou třetinu obyvatel Tallinnu. Část jich zde zůstala ještě z dob komunismu, ostatní dorazili v devadesátých letech minulého století s vidinou lepšího výdělku. Jenže jen málo z Rusů mluví estonsky a tak nemají moc dobré vyhlídky, co se týká práce nebo dokonce zisku estonského občanství. Většina z nich žije ve velkých sídlištích na okraji města a jen nejsilnějším z nich se podařilo vybřednout z tohoto srabu. Estonsko se ale v posledních letech výrazně mění. Mladá generace mluví slušně anglicky a spousta lidí vyráží na zkušenou na západ. V roce 2004 Estonsko vstoupilo do Evropské unie a země tak začala profitovat jak z přílivu evropských dotací, tak také z příchodu západních investorů, které do Estonska lákala místní vláda na daňové úlevy. Před dvěma lety byl Tallinn dokonce zvolen hlavním evropským městem kultury, a když přejedete státní hranici, první, co uvidíte, je masivní nápis "Vítejte v Evropě".

Naším domovem po dobu estonské mise je malý byt kousek od starého města v těsné blízkosti moderního nákupního centra postaveného v americkém stylu. Na dvoře našeho domu jsou nedobytné železné dveře, které lze otevřít jen zadáním bezpečnostního kódu. Cena za byt je víc než příznivá a rozhodně je pod evropským průměrem. Podobné je to i v obchodech. Ceny potravin jsou přibližně o třetinu nižší než v Německu, navíc od roku 2011 se i v Estonsku platí eurem. Když jsme tohle všechno zjistili, nic nám nebránilo, abychom ledničku na našem bytě narvali k prasknutí. Zejména místním pivem Saku, díky kterému jsme mohli řádně reprezentovat bavorskou pivní kulturu.

Večer se k nám přidali Tiia a Priit, naši estonští průvodci. Do toho všeho má Ludde narozeniny a už po prvním otevřeném Saku je jasné, že nás čeká náročný večírek, který pravděpodobně skončí až nad ránem. Za chvíli už před domem zastavuje starý Mercedes 220 a Priit nám dává první poučení: "Taxi nesmí nikdy stát více než čtyři eura, ani kdybys jel přes celý Tallinn, na to nezapomínej". Zpráva o našem příjezdu do Estonska se mezi místní snowboardovou komunitou evidentně rychle rozšířila, a tak jsme u vchodu do malého sklepního klubu v centru města přivítáni prvními panáky vodky. O pár hodin později nám hlavy duní v rytmu pobaltských disko hitů a v šest ráno se belháme ven z klubu. Přestože nás Priit varoval, platíme za taxík 12 euro, ale je nám to celkem jedno. Každý už se vidí doma v posteli.

Že o dva dny později taháme veškerou svou výstroj a výzbroj na strmé schody vedoucí k místní katedrále, není zas tak velké překvapení. Rozhodně jsme sem nepřijeli jen pařit. Jak nám mezitím Priit vysvětluje, snowboarding v Estonsku zapustil kořeny pořádně hluboko. A to přesto, že nejvyšší kopec v zemi je vysoký pouhých 318 metrů. Malý snowpark najdeme dokonce přímo v Tallinnu, nedaleko centra města. Je jím Lauluväljak-​Winter Park, kde pracuje Tiia. "Máme zde několik beden a railů a lidi na kopec dopravuje jezdící pás," vysvětluje nám. Kdo chce jezdit ve trochu větším parku, musí se vypravit na jih do Kuutsemae. Tam stojí z našeho pohledu normální kopec s vlekem. V budoucnu by měl vyrůst další areál v blízkosti ruských hranic. V Kivioli se totiž celé roky těžily ropné břidlice a postupně zde vyrostla obří halda, na které by se mělo jezdit.

Nás ale v tuhle chvíli víc než těžba a haldy zajímají zídky, schody a zábradlí ve starobylé části města nazývané Domberg. Na úzkém schodišti pod pravoslavnou katedrálou Alexandra Něvského nacházíme, co potřebujeme. Sami Estonci nemají pravoslavnou církev a její kostely zrovna v lásce. Honosné stavby se zlatými kopulemi vnímají hlavně jako symbol rusifikace a nadvlády z doby, kdy i Estonsku vládl ruský car. Sami Estonci nejsou extra nábožensky založení a ze všech církví zde mají největší vliv evangelíci. O to víc jsou ale Estonci hrdí na svou zemi a nejeden dům v centru zdobí národní vlajka. 

Z kopečku u katedrály je krásný výhled na celé město. Ve starém centru se mísí barevné domy, útulné kavárny, řemeslné dílny a obchody se suvenýry. Hned za nimi se v druhé řadě tyčí moderní skleněné mrakodrapy bank a IT společností. Těch není v Tallinnu vůbec málo. Velká část investic šla v posledních letech především do informačních technologií a rozvoje celého sektoru. Cílem je, aby se z Tallinnu stalo evropské IT centrum a spolu s tím i jedno z nejbohatších měst. A evidentně to funguje. Tallinn je hodně napřed i v porovnání s většinou západoevropských hlavních měst a velká část mladých Estonců pracuje právě v tomhle odvětví. Pokud používáte Skype, vězte, že tenhle program vznikl právě v Tallinnu. Parkovací lístky lze neuvidíte, protože parkování se platí přes sms, jízdenky v městské hromadné dopravě většina lidí řeší čipovou kartou a bezplatné Wi-​Fi připojení najdete doslova na každém rohu. Tallinn zkrátka na informační dálnici frčí v tom nejrychlejším pruhu a někdy to skoro vypadá, že zapomněl s sebou vzít i zbytek země. Mimo hlavní město je totiž situace o dost jiná.

Když jsme o pár dní později vyrazili navštívit Pärnu, přímořské letovisko, lázně a častý cíl dovolených, míjeli jsme cestou nekonečné šedivé sídliště ze sovětské éry. Právě tady žijí bez větší perspektivy všichni ti, kteří se v moderním a evropském Estonsku nezvládli uchytit. Žijí ve zchátralých panelácích, hlava na hlavě, často bez pravidelných příjmů. Čím dál na východ pak člověk jede, tím víc opuštěných domů vidí. Kdo mohl, odešel do Tallinnu nebo druhého největšího estonského města Tartu. Poblíž velkého Čudského jezera a řeky Narvi, která odděluje Estonsko od Ruska, jsou vesnice z velké části opuštěné, cesty často bez asfaltu a místní lidé žijí ve velké chudobě. Zde už moc Estonců nepotkáte, bydlí zde hlavně Rusové a moderní svět se svými technologiemi, západním luxusem a EU jsou odsud najednou hrozně daleko. Místní lidé loví ryby z Čudského jezera a z velké míry jsou závislí na tom, co si sami vypěstují. V obchodech tady toho moc nekoupíte a místní obyvatelé často žijí jen z toho, co utrží za svou zeleninu trzích.

Samotné letovisko Pärnu, dříve nazývané německým jménem Pernau, vypadá jak město ze starých obrázkových knih. Dlouhé promenády vedou přímo podél písečných pláží. Toto město je populární nejen mezi místními obyvateli, ale také mezi Finy, Švédy a Rusy. Kromě starých, dřevem obložených domů zde můžete najít také skvělé lázeňské hotely s ubytováním a službami za zlomek ceny, co by stály na západě. My jsme si v Pärnu našli libový spot ve starém městském parku, ale hned jsme budili velký zájem kolemjdoucích. Dokonce dorazil i fotograf z místních novin, který se na místě dokonce zasekl a fotil jak o život, přestože měl původně fotit na festival ledu, který tou dobou v Pärnu probíhal. 

My jsme v Pärnu strávili ještě nějaký čas a pak jsme se pomalu vraceli na poslední tři dny do Tallinnu. Cestou ještě míjíme národní park Sooma. Úžasnou krajinu plnou hustých lesů i bažin, místo, kde jsou losi a medvědi jako doma. Mimo turistické trasy ale najednou potkáváme také rozestavěná sídliště, které Sověti nikdy nedokončili, opuštěné farmy i prázdné tovární haly. Estonsko je zkrátka úžasná země plná kontrastů. Na jednu stranu jde o sebevědomý stát, který se po celých desetiletích sovětské okupace odhodlaně roste, na druhou stranu dál od velkých měst se za poslední roky příliš nezměnila. Rozhodně ale stojí za návštěvu, ať už se snowboardem nebo bez něj.