Wlkova sezóna 15/16 ve Švýcarsku

Jmenuji se Petr Vlček, a jsem rozenej Brňák. Ve svých osmadvaceti letech jsem letos zahájil svojí třetí sezónu práce shapera u QParks. Po dvou zimách a třech různých střediscích v Rakousku jsem toužil po něčem trochu jiném, snad větší exotice, možná i lepších penězích. A tak se mi podařilo zařídit si pozici v shapers crew ve švýcarském středisku Schilthorn. Zima opět přišla pozdě. Během prosince ještě práce nebyla, ale od začátku ledna jsme již měli zařízené ubytování, a tak jsme se na konci roku sebrali s kamarádem a kolegou Jirkou Skalickým a po třídenní silvestrovské návštěvě shaperů ve Schladmingu, jsme dojeli do Švýcarska.

Středisko Schilthorn leží v kantonu Bern, v oblasti Jungfrau. Autem jsme kolem Curychu, Luzernu a Interlakenu dorazili do úzkého údolí městečka Lauterbrunnen. Obrovské skály svírají údolí se silnicí. Míjíme vláček, stoupající do známějšího Wengenu a dorážíme na stanici gondoly Stechelberg. Žádná jiná cesta nahoru nevede, a tak nakládáme veškerá naše zavazadla do gondoly a po stěně stoupáme vzhůru. Přes mezistanici dorazíme až do našeho cíle - horské vesnice Murren, ležící v nadmořské výšce přes 1600 metrů. Žádná auta, k přepravě zavazadel zde slouží pouze sáně nebo rikši. Z Murrenu vedou lanovky vzhůru, směrem na Schilthorn. Středisko není rozlohou nijak obrovské, centrální kabina, vláček, šest sedačkových lanovek a pár vleků. Uchvátí vás ale jeho umístění a jeho kulisa. Přímo naproti se zvedá světoznámé trio Eiger, Monch a Jungfrau. Nejvyšší bod střediska Piz Gloria leží ve výšce 2970 metrů. 

Těžko popisovat výhled, který se odtud naskýtá. Co se však naskýtá blíže, je velká možnost freeridových lajn dolů. Schilthorn je freeridové středisko, rodinky, učící se v lyžařských školkách, tu stěží potkáte. Se svými velmi prudkými a skalnatými svahy také rájem speedflyerů, paraglidistů, Murren a jeho útesy nad údolím poté basejumperů. Adrenalinoví nadšenci se tu scházejí ze všech koutů světa. V zimě i létě.

Místní funpark Skyline snowpark je pořádně dlouhý. Během sezóny naroste počet překážek na třicet. Začíná fajn rail lajnou s boxy, rourami a pěkným cornerem. Pak se stočí a pokračuje lajnou kickerů, dalšími boxy a jednoduchou zónou s menšími skoky a bedýnkami. Přímo kolem parku jede klasická t-​bar kotva, takže se dá jezdit jedno kolo za druhým. Výhodou je také poloha parku. Když se sluníčko konečně přehoupne přes protější masiv, opře se do dopadů skoků v parku. Nutno však říct, že slunce zde paří do parku přímo a pořádně, někdy mu tak dá společně s ridery během dne pořádně zabrat. To pak má banda shaperů - sešli jsme se tu dva Češi, dva místní a jeden Řek - pořádný kus práce. Pod večerní kulisou do ruda zbarveného Jungfrau a dalších neuvěřitelných hor se však pracuje krásně. Problémem parku však je absence sněžných děl. Na začátku ledna kydalo, ale pro park a práci s rolbou v něm jej stále bylo málo. A tak jsme měli spoustu časů na prášení.

Ten prašan tady. Tolik možností. Ve dnech kdy sype a není tedy nejkrásnější počasí, je nejlepší vyrazit na sedačku Schiltgrad. Od její horní stanice vedou jedním směrem rozlehlé louky, přecházející v lesíky. Druhá strana kopce je prudce uřízlá, už z lanovky nás lákají rozmanité kuloáry. Na začátek sezóny to bylo v pudru perfektní rozježdění. Je tu toho ale mnohem víc. Z hlavního vrcholu Piz Gloria vede nespočet náročnějších lajn. Dropy, kuloáry, ale i prudké široké pláně. Při troše šlapání se dá sjet sousedním údolím, stejně tak z druhé strany. Jeden z místních starších snowboardistů, který tu jezdí 22 let, se prý místního terénu nemůže nabažit a stále něco objevuje. Schválně jsem naznačil jeho věk. Když mě totiž prováděl pár místy, nebylo v mých silách mu rychlostně stačit.

Po měsíci, kdy bylo nevyzpytatelné počasí, takže ani dostatek práce, jsem dostal jinou nabídku. V Ridersparku Pizol, snowparku menšího střediska, se zranil Park Designer a potřebovali náhradu. Tak se stalo, že jsem byl poprvé v životě povýšen :) a koncem ledna se posunul na východ, poblíž Davosu.

Pizol leží v místě, kde se střetávají tři hluboká údolí. Jako obrovská podkova se nad řekou Rýnem zvedá takto netypicky tvarovaná hora. Z městečka Wangs, kde bydlíme, a z lázeňského Bad Ragaz vyjíždějí dvě kabiny, vezoucí lidi do samotného střediska. Na ně výše navazují sedačkové lanovky a další vleky, které se spojují v masivní náhorní plošině v „krásné“ výšce 2222 metrů nad mořem. Musím říct, že jsem člověk, který má určitou úchylku pro krásné výhledy, ale tenhle opravdu stojí za to. Směrem po Rýnu, přes celé Lichtenštejnsko, vidíme až na Bodamské jezero. Za ním Německo, na východní straně rakouské Vorarlbersko. Při lehkém otočení hlavy koukám do Itálie. Až se mě z toho všeho trochu točí hlava a nevím, kam dřív s očima.

Ve výšce asi 1700 metrů, s přímým výhledem do údolí, leží Riderpark. Patří sice mezi menší parky, ale je místem, kde se schází spousta lokálů a na, řekněme rodinný park, tu padají slušné triky. Stranou hlavních sjezdovek, na jakési přírodní bouli, platformě jakoby vytvořené pro snowpark. Přišel jsem sem do již postaveného parku, dva Švýcaři v mé crew mě na začátku hodně pomohli, zejména v komunikaci v místní švajc-​němčině. Park nám však rostl, během sezóny jsme obměnili některé překážky a přidali jsme větší skoky. Během místních jarních prázdnin zde bylo tolik školních kurzů, rodin a trénujících sportovních klubů, že byl park v permanentním obsazení. Ve všem, co je potřeba, ochotně pomáhá místní crew lanovkářů. Dlouho jsem nepotkal například tak příjemné rolbaře, se kterými v parku pracujeme. Usměvaví vlekaři zvou na panáky šnapsu a kafíčka. Mezi lokály jsem, i když německy spíše koktající než mluvící, dobře zapadl. Atmosféra a nálada na Pizole je úžasná. Nenazval bych jej typicky rodinným střediskem, ale rozhodně pohodovým.

Po opuštění Schilthornu a jeho neuvěřitelných freeridových míst jsem se obával, že zde budu zklamán. Jak už to tak bývá, opak byl pravdou. Pod sedačkovou lanovkou, navazující na kabinku z Bad Ragaz, leží obrovské, z okolních hor jasně viditelné, zvlněné plató. Rána, kdy je čerstvý sníh, zůstávají sjezdovky dlouho nedotčené, všichni vykreslují to své v tomto jednoduchém, ale obrovském prostoru. I další dny se zde mezi skalkami, v malých zákrutách a údolích, dají nalézt dlouhé nedotčené lajny. I zde se dá celý den vybláznit jen s použitím jedné lanovky. Koho lákají prudší svahy a jízdy mezi skalami, vyrazí na druhý kopec, ten nad Riderparkem. Přímo od vrchní stanice sedačky vjíždějí lidé po krátkém traverzu do širokého kuloáru. Několikrát jsem zde ráno byl první a měl tu čest vyřezat dlouhé oblouky a zanechat svoji stopu až daleko dolů směrem do údolí. Často ve vrchních partiích skal obdivuji některé lajny. 

Největší lákadlem místního backcountry je ale výstup na ledovec Pizol. Freeride aréna, rozkládající se ve výšce, kam již žádné lanovky nevedou. Člověk si tak musí svoje jízdy pěkně zasloužit. Vždycky se mně líbilo heslo „No hike, no ride“, a tak se snažím hodně chodit. Tudy vede oficiální výstupová cesta s mnoha a mnoha potenciálními vrcholy a sjezdy. Rozměr tohoto místa je obrovský a pro ty, kdo se šlapat nebojí, mění celý ráz střediska. Velmi často, o krásných dnech, šlapou již po sjezdovkách směrem vzhůru k ledovci desítky, snad i stovky skialpinistů. Ovšem nikdo se splitboardem. Nikdo s prknem.

V den příhodných podmínek jsem se hecl, sbalil vybavení co šlo a jen tak ve snowboardových botech vyrazil vzhůru. Zcela první brzy po ránu, ale již ve včerejších stopách. Po hodině a půl náročného výšlapu jsem došel k zamrzlému jezeru Wildsee ve výšce 2500 metrů. Další hodina vzhůru vedla otevřeným údolím a výhledem na rozeklaný vrchol samotného Pizolu. Celá cesta byla přehledná, bezpečná. Sluníčko pomalu začínalo pálit do sněhových mas všude kolem. Závěr ledovce mi dal zabrat. Pěkně široký, ale také prudký. Hnala mě vidina toho, pořádně to tu rozbrázdit. A také blížící se skialpinisté, kteří nahoře nemohli uvěřit tomu, že jsem vyšel bez sněžnic nebo lyží s pásy. V nejvyšším místě - 2800m.n.m., ve velmi úzkém sedýlku pod vrcholem a pod palbou silného větru, jsem ale neměl náladu na dlouhé povídání. V duchu jsem poděkoval sobě, že jsem se sem jen tak vyškrábal a hoře, že mi to tak nějak dovolila. A dropnul jsem do prašanu. Lajnu v hlubokém sněhu střídala vyfoukaná místa. Okolí a samotná atmosféra sjezdu, trvajícího s jedním přerušením 40 minut, však byla úžasná. 

Přišly Velikonoce, které i tady umí pěkně zapít a týden po nich konec sezóny. Sníh na Pizole se držel do posledního dne, ve snowparku dokonce nebyl jediný hnědý flek. Dalo by se ještě dál jezdit, jenže jednoho krásného rána jsme to prostě museli sbalit, a tak jsme se do toho s rolbou vrhli a strávili poslední den na této krásné hoře. Všem bych doporučil Pizol navštívit. Z ČR to na Švýcarsko není až tak daleko a místní příjemná atmosféra určitě doladí krásný víkend nebo dovolenou. Já osobně věřím, že se sem za rok vrátím.