Boat trip Maledivy

Začalo to hned první den, chvíli po nalodění na krásnou loď s jednou palubou, šesti dvoulůžkovými kajutami, pětičlennou posádkou, bílou přídí a malým motorovým člunem na cestu ke spotům. Po luxusním pozdním obědě, který stejně jako všechny následující dny, vyrobil v kuchyni 1,5 x 3m srílanský kuchař, jsme se přiblížili k prvnímu spotu severního atolu Male a chtěli se vrhnout do vody. Místní surfový guide ale zkušeně rozhodl, že je pozdě, že to není bezpečné, a že se musí jet kotvit. A měl pravdu. Nikde jinde nezapadá slunce tak rychle, jako kousek od rovníku.

Základem úspěšného výletu je tedy zkušený místní guide, který na základě schopností jezdců na palubě, předpovědi a na Maledivách obzvlášť nebezpečných proudů každý den vybírá nejlepší místo k surfování. Bez něj se vám klidně může stát, že celý den bojujete s proudem na spotu u jedné strany ostrova, zatímco o pár kilometrů dále, na jeho obráceném břehu, chodí ty nejkrásnější vlny celého měsíce. 

Jak jsme brzy zjistili, guide spoty opravdu znal a nemělo moc cenu přicházet s vlastními názory. Když řekl, že vlna je ten den moc ostrá, nebo že swell chodí ze špatného směru, tak měl, i když to občas vypadalo, že jinak neumí ani číst, vždycky pravdu.

Druhým důležitým bodem je dodržování pravidel chování na spotu, a to i v případech, že na nich kromě nás často vůbec nikdo jiný nebyl. Pokud ale na nich někdo je, tak jsou to ve většině případů velmi zkušení jezdci z celého světa, od Španělů, po Australany, a nikdo z nich nechce, aby mu jiný, většinou méně zkušený jezdec ničil vlnu. Pokud tedy nevíte, jak funguje priorita, že se na peak vždy vrací bokem, a že první vlna se nechává těm, kdo na spotu čekají déle, tak na Maledivy, prosím, vůbec nejezděte. Jinak uděláte Čechům ve světě stejně špatnou pověst, jakou mají izraelští nebo ruští rádoby surfaři. 

Co se týče úrovně ježdění, tak má surfový výlet na Maledivy smysl pro ty, kdo umí chytat vlny na line-​upu a jet do strany. Spoty rozhodně nejsou pro ty, kdo neumí pádlovat na line-​up a sami chytit vlnu. Jezdci na shortech i delších prknech by měli umět duck dive nebo eskymáka. V Čechách a na Slovensku oblíbenou techniku zahazování prkna za sebe tam moc praktikovat nemůžete, riskujete totiž nebezpečné zachycení leashe mezi korálový útes pod vámi.

Řekla bych, že maledivské vlny jsou o něco jednoduší pro méně zkušené jezdce na delších surfech (7,6 stop a více) než pro nezkušené jezdce na shortboardech. Longboadristé totiž mohou vlnu chytat dlouho předtím, než se dostane do radikálního zlomu a zabalí je do barelu. Na krátkých prknech musíte být naopak hned vedle peaku a  někdy se může stát, že vlna z ničeho nic na korálu vyskočí do nečekané výšky, zlomí se vám na záda a stáhne pod sebe. 

Když už ale vlnu chytnete, tak vás po často rychlejším nástupu čeká jízda v neuvěřitelně pevné a pravidelné stěně, která může být dlouhá až několik set metrů. Při zatáčce směrem dolů vidíte barevný korálový útes a překrásné rybičky, při jízdě k lipu zahlédnete skrze vlnu slunečné paprsku. Několikrát se mi stalo, že na základě zkušeností z jiných míst, jsem byla přesvědčená, že se stěna už musí zavřít, že není možné, aby držela i v tak radikálním úhlu. Vystoupit mě nakonec donutila až nebezpečná mělčina, korály a ježci.

Jednou ráno jsem byla přesvědčená, že ideálnější vlny, čistší oceán a klidnější ráno už v životě nezažiji, když v tom připlavalo hejno delfínů a začalo surfovat mezi námi. A někteří z nich dělali i flipy.

Během deseti dnů jsme projeli několik spotů atolu Male.  Řeči o tom, že když to bude malé, tak pojedeme na jih, náš brzy přešly, protože na Maledivách je i malá vlna velká a nádherná. Každé ráno v pět hodin vytáhl kapitán kotvu. Po cestě na spot naservíroval kuchař anglický čaj, kávu a sušenky, poté následovalo ranní surfování, popřípadě snídaně. A to podle toho, zda ve vodě bylo nebo nebylo hodně lidí (rozuměj dva až šest).

Přes den jsme šnorchlovali, k obědu si vychutnali minimálně tři speciality srílansko-​maledivsko-​indické kuchyně a pak se těšili na podvečerní session. Těsně před západem slunce vytáhl kapitán znovu kotvu, kuchař naservíroval čaj o páté a loď zamířila na bezpečné kotviště. K pobavení místní posádky jsme po tříchodové večeři a desertu nahodili, většinou neúspěšně, udice. A to i přesto, že kolem naší lodi pravidelně kroužila hejna ryb, obrovské královské manty, naštvané sépie, koráloví žraloci, želvy a velcí červení snapři. Zajímavé pak byly večery bez alkoholu, který na muslimské lodi skutečně nebyl. Nabízela se jen třetinka místního piva za pět dolarů, která, mezi námi, nebyla žádná pecka. I to však byla pro většinu účastníků zajímavá zkušenost. Naučili jsme se hrát hodně společenských her a chodili spát v devět.

Deset dní pobytu při dvou surfových session denně je tak akorát dlouhá doba na to, aby člověku stačily na surfování síly. Vrátila jsem se úplně vyčerpaná, ale šťastná a s dobrým pocitem, že jsem sjela krásné vlny a navíc byla na spotu s partou českých a slovenských surfařů, za jejichž chování ve vodě jsem se po dlouhé době vůbec nemusela stydět. A ve finále si myslím, že je dobře, že je surfování na Maledivách drahé, zjišťování podmínek a proudů složité, a že většinou potřebujete místního guida. Naučí nás to respektu, který nám často chybí, a který je přitom pro surfování velmi důležitý. Díky!

Text: Tereza Olivová

Pokud vás článek zaujal, a chtěli byste zažít surfing na Maledivách na vlastní kůži, mrkněte na stránky Surf-trip.cz. Na příští boat trip v dubnu jsou stále tři volná místa.