Maroko s emOcean (1. díl)

Vítejte u nového blogu "S Jakubem na vlnách"! Místo chytání kaprů v rybníkách se vydávám na výpravy k oceánu, kde hledám ultimátní štěstí prostřednictvím surfingu.

O Maroku jsem slýchával napínavé storky už od dob, kdy jsem byl v surfových plenkách. Snil jsem o pravém (čímž myslím opak adjektiva levý, ne fakový) pointbreakovém ráji tak usilovně, až jsem jednou potkal Polese. Bylo to na brněnské premiéře Choose your wave, když jsme s produkční partou přijeli k prapodivné prvorepublikové vilce, kde jsme měli být ubytováni. Po té, co jsem vystoupal snad tucet pater, ocitl jsem se v podkroví, které smrdělo surfovým vibem. V tu chvíli jsem neměl ani páru, že nás v "Kravíně" ubytovala právě emOcean partička. Naše cesty s Polesem se zkřížily podruhé na mistrovství vesmíru. I když jsme oba vypadli hned první den, odvezl jsem si z Francie nejlepší cenu, pozvánku na kemp v Maroku.

Iprovizace při balení surfů
Snídaně - základ života!

Surfovej spolek emOcean surf community vznikl v Brně léta páně 2015. Předcházelo tomu léto 2012, kde se v hlavním městě britského surfingu - Newquay potkali za brigádním pultem bagetérie Subway nadšení surfaři Poles, Víťa, Helča, Danka a Jirka. Kromě toho, že všichni pilně studovali v Brně, sdíleli také společnou vášeň k vlnám. Když už je kompletování sendvičů a studená voda britských ostrovů omrzela, začali cestovat po světě. Danka objevila levné letenky do země tajínu, velbloudů a argamového oleje a pozvala partu na palubu. Maroko je uchvátilo natolik, že podpisem krví stvrdili založení spolku, aby mohli zprostředkovat životní zážitky i svým kámošům.

Zúčastnil jsem se již spousty kempů (a upřímně lituji toho, že nikdy z pozice kempera, začátky byly krušný jak hory) a musím z hloubky své duše uznat, že sem si v Maroku vůbec nepřipadal jako na kempu. Už druhý den jsem se cítil, jako na tripu s bandou kámošů, které znám od doby, kdy jsme chodili chlastat pivka za školu. Jak říká jeden můj kámoš, musíš si tu pohodičku umět vytvořit. A jestli jsou v něčem emOcean nadprůměrně výjimeční, tak ve vytváření pohodičky. Tím nemyslím, že jsme celej den posedávali na terase a popíjeli berber whiskey (lokální termín pro ultrasladkej zelenej čaj se střelným prachem a čerstvou mátou…if you know, what I mean)

Nejlepší bude, když vám vylíčím, jak vypadal běžný den (běžným myslím den, kdy pobřeží mordoval alespoň 4 hvězdičkový swell, a to mě podrž, páč to bylo snad každej den!).
6:00 - bubínky ti prostřelí pronikavej skřek mstivého muslimského speakera z mešity
6:20 - dostaneš druhej zásah, tentokrát budíkem. V polospánku se nasoukáš do neoprénu
6:30 - na chodbě se sejde banda zombíků křížených s tučnákem, třímajíc v jedné ruce surf v druhé banán nebo mandarinku. Za prvního světla vyrážíme na pověstný Anchor (holky se oddělují a jedou na bezpečnější Bannana point)
6:50 - přijíždíme mezi prvními přímo ke spotu. S opatrností armádního pyrotechnika přecházíme po šutrech, ze kterých naskakujeme přímo do centra dění. Na seznam životních vln rychle skáčou další a další přírůstky. Hrozivé wipeouty naštěstí zatím sleduji jen z pohledu druhé osoby (POV se taky dočkáte). Platí zde stará dobrá přímá úměra, čim více světla, tím víc hlav ve vodě. Příjemně mě překvapuje především lokalismus, který mi připomíná, spíš než geografickou nadřazenost, sjezd liberálních surfařů. Vlny se pálí jen mezi kamarády, což nikdy nevím, jestli je dobře, nebo špatně. Po přibližně 90 minutách surfingu na jedné z nejlepších pravaček světa si navzdory finálnímu počtu 30 borců ve vodě odvážíme klidně i 8 životních vln a obří banán na obličeji jako bonus. 

8:30 - se zbytkovým množstvím dopaminu a nízkou hladinou glukózy v krvi přijíždíme zpět na baráček, kde nás uvítá konečně upřímné dobré ráno od kemperů . Ti aktivnější měli možnost si přivstat a vyrazit s námi se pokochat „dospěláckými“ vlnami a dech beroucím východem slunce…bohužel většinou, když se k tomu někdo odhodlal, spot jako na potvoru ráno nefungoval a místo zážitku z velkých vln byli svědky nájezdu na první otevřenou cukrárnu s čerstvými zákusky. 

9:00 - nastal čas druhé nejlepší části dne - snídaně. Tím, že jsme ráno spotřebovali víc kalorií, než MMA borci při zápase, to na raňajkách vypadalo jako na hostině po konci Ramadánu. Je obecně známo, že nejoblíbenější droga v Maroku je hašiš, ale musím vás vyvézt z omylu. Sám jsem to zjistil hned, jak jsem si na marocký chléb ve tvaru frisbee namazal med, máslo a substanci s názvem Amlou (předimenzovaná "nutella" z mandlí, argamového oleje a medu). Tu jsme bez váhání označili za pozemskou pránu a i kdybych byl kulturista před soutěží, diabetik nebo měl alergii na arašídy, stejně bych si jí mazal do teď (pokud bych v Maroku zůstal, což jsem na tuty chtěl). S vidinou budoucí stravy jsem symbolicky zamával na rozloučenou mému domácímu zdravému jídelníčku.
Právě ceny potravin jsou jednou dnou z výhod Maroka. Na tržišti vám hodí na stejnou váhu mango a banán s mandarinkou (jojo, úplnej ráj pro smoothiefily), nebo třeba avokádo se salátem a petrželí. Takže pokud nejste líní vařit, můžete se královsky natláskat za cenu podhradních mezd (když se nenecháte natáhnout). 

10:00 -11:00 - jen co nám vyhládlo, vyrazili jsme na dopolední lekci s 6 kempery (maximální kapacita bývá až 8 statečných). Učil téměř celý tým emOcean a když jsem někdy přidal lektorskou ruku i já, vycházelo to 1,2 člověka na kouče…a to je hodně příznivá matematika na "kemp" že? Jezdilo se na 10min vzdálený dlouhý beachbreak s názvem Cyp point, kde je dostatek místa pro tucet škol na jednou a když nebyl obří swell, dalo z baráčku kdykoliv sejít skrz Tagáč na blízký Hash point (jednoho by zajímalo, proč se tak jmenuje). Osobní přístup a skvělé podmínky rychle přinášeli budoucím surfařům ovoce. Jen Tomíno (nejspíš v záchvatu entusiasmu) si umanul, že se vydá k surfingu vlastní cestou. Zkratkou to ale nebral, protože to vypadalo, že veškeré instruktážní pokyny okamžitě házel do spamu. Ale i přes to vždy nosil během surfování na tváři obrovský úsměv, což je ve finále to nejdůležitější. Co na tom, že z něj nikdy Tom Tom Florence nebude, někdy stačí ke štěstí málo…a v moderní uspěchané době je štěstí nedostatkové zboží. 

13:00-14:00 - Po lekci si mohl každý vybrat mezi obědem, či spánkem nebo obojím, aby pak stihl na druhou session před západem slunce. Umlčet hlad po takto náročném dni se opět stalo prioritou, a jelikož nezbyly ani síly na vaření, zamířili jsme si to většinou vyzbrojeny přístroji na sosání bezdrátových vln do Le Spotu (místní restaraurace, která vlastně ani tak místní nebyla, jelikož tam připravovali skvělou pizzu, nebo špagety…což nezní moc jako pokrmy marocké gastronomie). O jídle už radši psát nebudu, jelikož byste následkem čtení sami dostali hlad (možná jste si už všimli, že mám jídlo rád. A to především, když je servírované v gigantických porcích). Potom stačilo poslat telegram rodinám, že jsme v pořádku a buď hecnout sunset session a nebo se odkutálet domů na terásku k večernímu posezení. 

Možná to bylo atmosférou okolní stále ještě zaostalé kultury a architektury nebo nekonečným výhledem na hvězdnou oblohu, spokojenou myslí (kterou netížili trable všedních dní) marockým sladkýmjakcecek čajem, pár panáky ilegálně importovaných likérů, nebo vyhlášenou marockou čokoládou, ale člověk měl po tak náročném dni stále sil na rozdávání. A tak jsme kolikrát dlouho do noci hráli karty, zkoušeli acrojógu (Ondra s Barčou jsou totiž slovenskými průkopníky historicky nejbezpečnější akrobatické disciplíny) objevovali tzv. movement (doporučuji mrknout na idoportal.com, možná vás to chytne, hecovali nejrůznější fyzické a psychické hry nebo zpívali písně známé i neznámé.

Víťa byl totiž při narození obdařen superschopností, díky které lehce nahradí aplikace jako Shazam nebo Spotify. Společně s jeho kytarou a bráchou Marťasem dokázali zahrát a zazpívat jakoukoliv písničku od Nohavici po Red Hot Chilli Peppers. K doprovodu jsme používali lavory na mytí neoprénů. Jednou se dokonce bubnování zvrhlo v hodinovou session, kdy jsme v transu seděli, neschopni čehokoliv, kromě poslouchání rytmu plastových bubnů při studené marocké noci. Je dost možný, že si okolní sousedé myslí, že ti Češi tam nejezdí za surfingem, ale na hudební tábor….

Zvládli jste to až sem? Máte můj obdiv…a nelekněte se, protože to není všechno! Pokud zavoláte do 30 minut, obdržíte sadu…ale prd. Mrkněte na 2. díl, ve kterým se dočtete podrobněji o marockých vlnách, surfingu a především Anchor pointu.
Pokud se ti těch pár řádků líbilo, budu rád za jakékoliv názory reakce a komentáře. Jestli nelíbilo, napiš kritiku na kus papírku, ten pak zmuchlej a nejméně ze vzdálenosti basketové trojky ho hoď do koše (počet pokusů klidně napiš do komentáře).

Více informací o emOcean crew se dozvíte na jejich web. stránkách nebo facebooku.

Další zajímavé články

Blíží se další surfovej mejdan. Připrav si outfit z devadesátek!

Sotva jsme se zmátořili z mejdanu pražskýho serfovýho klubu, čeká nás další mejdlo v režii partičky ze Surfcamp.cz. Party v oldschool stylu se uskuteční už tento pátek klasicky v Klasick Wheels. Pokud se chceš dozvědět víc, čti dál!

Report z Brno Surf Film Festivalu

Druhý ročník Brno Surf Film Festivalu se konečně konal v nově zrekonstruovaném kině Art, kde dva sály nabídly kompletní program rekordních 15 filmů. Oproti loňskému ročníku si tak mohli diváci naplno užít pohodlné prostory i kvalitu zahraničních snímků nebo lokálních dokumentů Kde poušť potkává oceán a No Wave Back.

Surf Film Festival míří aj do Brna

Šňůra festivalů surf filmů se přesouvá na Moravu, kde již tento pátek proběhne druhý ročník Brno Surf Film Festivalu. Během dvou dnů se v kině Art představí rekordních 15 zahraničních snímků včetně zástupců lokální tvorby. Festival odstartuje český dokument No Wave Back, na který navazuje přednáška Martina Smékala o jeho novém projektu z Islandu. Na to všechno a ještě mnohem víc se můžete těšit 1. a 2. 11., Brno Surf Film Festival Vol. II!