Morocco: The high cost of low living

Rozhodli jsem se tady v tomhle článku nevypisovat, jaká turistická destinace nás v Maroku uchvátila, kde dělaj nejlepší kafe, kde nejlíp vařej, a jaký jsou nejlepší hotely. Spíš bychom chtěli jen tak ve zkratce porefovat o tom, jak na nás Maroko zapůsobilo, co bysme doporučili si vzít s sebou a co naopak zásadně nedoporučujeme. Ono vlastně psát o něčem, kde byla snad už půlka republiky, a ta druhá, co tam nebyla, se tam chystá, by bylo trochu trapný. Máme z cesty napsaných pár poznámek, ke kterým se ve zkratce vyjádříme.

Ve většině hostelech v Taghazoutu je nádhernej výhled na moře

Tahle pro nás exotičtější destinace nás lákala už delší dobu, proto jsme se v pauze mezi zimním a letním semestrem rozhodli naplánovat skoro tří týdenní výlet do týhle africký země. K tomu jsme se na poslední chvíli ještě dozvěděli, že je v Maroku Kuba Michna s celou partou ze surfcampu Emocean, což nás namotivovalo ještě víc. Letěli jsme z Prahy do Agadiru, letenky se nám tradičně povedlo sehnat skoro za hubičku, takže vidina toho, že tohle bude jeden z klasicky levnejch výletů, nás dost nalákala, a radostně jsme opustili zimní Prahu. 

Mini vlnky a sunset sessions byly pro nás každodenním chlebem

EXPECTATIONS VS. REALITY

Po cestě jsme jednou přestupovali a do Agadiru přiletěli až v noci. Podle instrukcí mistra řemesla surfování a cestovatele Kuby Michny jsme se z letiště do naší cílový destinace Taghazoutu, kterej je asi hodinu jízdy od letiště v Agadiru, měli dostat taxíkem za “ne víc než dvě kila dirháčů (cca 470Kč)”. Abych to uvedl na pravou míru, už z domova jsem byl odhodlanej nenachet se ojebat ani o jeden zbytečnej dirham. Na smlouvání jsem se poctivě připravoval, a dokonce se i trochu těšil.Takže v týhle náladě jsme vyšli z letiště, kde v noci stály přesně tři taxíky. Po deseti minutách kroužení kolem taxíků, kdy jsem se snažil dostát smlouvacím radám na internetu: “Svým pohybem dejte najevo, že máte zájem, ale ne moc, potom nic neusmlouváte.”, jsem se konečně zeptal jednoho z přítomných, kolik stojí tágo. Konverzace vypadala asi takhle: 

Taxikář: „Taxi, Taxi?”

Adam: „Yes. No. Yes. Maybe. How much?”

Taxikář: „Where?“ 

Adam: „Taghazout“

Taxikář: „320.“ 

Adam: „No, that`s too much.“

Taxikář. „Okay, bye.“

Adam: „Shit.“

Adam: „Alžbět, jak tady jezdí ty autobusy? Taxíkem asi nepojedem..“ 

No, nakonec jsme tak nějak pochopili, že v takovouhle nekřesťanskou večerní hodinu asi už žádnej bus nepojede. Takže po dalších pěti minutách jsem přišel zase za svým taxikářem kámošem, že to teda berem. Z člověka, kterého jsem do té doby považoval za onoho taxikáře, se vyklubal jenom organizátor přepravy. Ten nám vybral auto, a taky řidiče. Ten řidič, to byla podle mě jeho pomsta za to, že jsme poprvé odešli. Zjevil se před námi děda, kterej měřil tak 150cm, na sobě měl hábit, kterej nosí herci ve filmech, když hrajou SMRT, a byl tak hubenej, že jsem vlastně nidky předtím neviděl tuhle roli lépe personifikovanou.  No, cesta byla divoká, ale přežili jsme to. 

Když člověk odjede trošku dál od města, tak najde nádherně opuštěný pláže

SR*ČKA 

Ano téma č.2 z Maroka je sračka. Podle mě, kdyby někdo dělal výzkum, jaké slovo nejčastěji za den v Maroku a okolí Taghazoutu někdo řekne, tak by to bylo SHIT, SHITTING, STOMACH ACHE, PUKING nebo VOMITING.

Není to tím, že by lidi v Maroku moc pili, třeba tak jako v Čechách. Je to tím, že místní voda a bakterie v ní často způsobují střevní potíže pro turisty, který na tyhle bakterie nejsou imunní.

Nás to postihlo na 50 procent. Já mám štěstí, že tyhle drobný nečistoty na mě nepůsobí. Od mala se koupám od hlavy až k patě kvůli vodnímu slalomu v Troji ve Vltavě, a jsem díky tomu krásně naočkovanej na tyhle všechny hnusy. Zato Alžbětka si to slízla i za mě. Tejden a půl nemohla nic sníst, a bylo jí fakt strašně. Podle místních právě v lednu stihla tuhle oblast jakási epidemie a bylo to o hodně horší než normálně. Takže první rada pro to, co s sebou vzít do Maroka, jsou určitě léky proti průjmu či zvracení. 

Nebo můžete jako Alžbětka zažít romantickou noc s někým o patro výš a synchronizovat si periodu zvracení dohromady. 

Tajine. Marocká klasika. Dlouho pečený maso se zeleninou ve spešl nádobě


Když bylo Alžbět blbě, tak nám většinou fandila z pláže :-D

SMLOUVÁNÍ 

No o tomhle jsem se zmínil už na začátku článku, ale ještě to trochu rozvedu. 

První a nejdůležitější věc je ta, že nikdy nemůžete vyhrát. Největší vítězství je ten, kdo se dostane na cenu, kterou platí za danou službu místní. To se nám povedlo jednou, kdy jsme stopovali taxíka. Jinak je potřeba si opravdu dávat pozor uplně na cokoliv, co kupujete. Dokonce i když kupujete jídlo v malých obchodech ve městě, tak tam nenajdete cenovku, jako v Evropě. A hádejte proč! Například v jedný sámošce, kde jsem byl dvakrát po sobě pro vodu, jsem jeden den zaplatil za 5 litrovou vodu 10 dirhamů (cca 20Kč), a druhej den jsem na to samý místo šel pro vodu a chleba (kterej stojí cca 1,5 dirhamů), po mě chtěli 60 dirhamů. 

Dohodoval jsem se asi deset minut, než to stálo tolik, co včera. 

A takhle je to se vším. 

V restauracích většinou ceny napsaný jsou, takže aspoň tam si od tohohle na chvíli odpočinete. 

Ulice města Taghazout. Jo, touhle ulicí projelo denně spoustu aut a motorek


Imsouanne je další nádherná vesnice s prý nejdelší vlnou v Maroku, když to dobře funguje

DOPRAVA 

Pokud si nepůjčíte svoje auto, jste odkázaný na taxíky a busy. Jo, taxíky. „Taxíky“. Cestování taxíkem jsme absolvovali několikrát, a po každý to byl nezapomenutelnej zážitek. Myslím, že tomuhle všemu vévodí moment, kdy nás ve starým MBéčku, kterýmu padaly dveře, jelo 7, a ještě jsme brali osmého na klín. 

Taxíky se dělej na velký a malý. Velký jsou žlutý, označený taxi. Malý jsou starý pickupy nebo podobný plechovky. Bejvaj o dost levnější, ale taky se nám stalo, že po nás chtěli třikrát tolik, co velký taxi. No, prostě nikdy nevíš.

Jinak pokud byste byli stejně jako my v Taghazoutu, tak po okolních spotech směrem do Agadiru se dá dobře pohybovat místním busem linkou č. 32 GO SURFING, která vyjde vždycky o hodně levněji než taxík, a má fixní ceny. S prknama nás dovnitř vždycky pustili bez problémů. Časovej plán moc neexistuje, ale ve vesnici se vypráví legenda, že by měl jezdit každých 30 minut. Jednou jsme čekali i přes hodinu. 

V Maroku jsou skoro všechny vlny pravačky. Jo, bohužel


Peňák sessions. Není zač se stydět, a pojezdy byly luxusní!

VLNY 

Když vám někdo bude vyprávět, ať jedete do Maroka v lednu, že je to nejlepší měsíc a každý den tam chodí “World Class Waves”, tak buďte skeptičtí a počítejte s tím, že třeba ne. Not today! Tenhle leden bylo například Maroko uplně rovný, až to u některých jedinců to způsobovalo silnou frustraci a neporozumění. 

Naštěstí nám to bylo celkem jedno a užili jsme si nezapomenutelný longboard a pěňák sessions

Adam's shreds


Když nejsou vlny, jsou aspoň fotky

DRONY A VŠE KOLEM 

No tuhle část našeho marockýho dobrodružství by si měl přečíst každej ňouma, kterej je stejně blbej, jako já, a nemůže si dopředu zjistit nějaký informace o zemi, kam se chystá. 

Drona jsme si kupovali loni v létě. Máme malého drona Mavic air, kterej je skladnej a dobře se nám s ním cestuje. Do Maroka jsme si ho brali samozřejmě s sebou. 

Při příletu do Agadiru jsme neměli žádnej problém. Nikdo nás na nic neupozornil, nevaroval, nic. Prostě jsme prošli všema kontrolama a všechno bylo standartní.

 Během celýho pobytu v Maroku k nám chodili fascinovaní místňáci, kteří našeho drona obdivovali. Brali jsme to samozřejmě jako poctu, a nadšeně jsme referovali o tom, jak daleko doletí, jak lítá rychle a co všechno dokáže. Pak nám ale místní kámoši z hostelu konečně prozradili, co je tady s tím dronem takový haló. 

V Maroku neplatí jenom zákaz lítání s dronem, ale platí prostě zákaz vlastnění jakýhokoliv drona.

No dobře. Od tý doby jsme si teda dávali bacha na to, kde lítáme, a aby už nás moc nikdo neviděl. Ale pořád jsme to nějak extra neřešili. 

Problém nastal právě při odletu. Odlétali jsme z Marrakeshe, kde je letiště mnohem větší než v Agadiru. Po ňáký době jsem se na internetu dočetl, že se tomuhle letišti občas přezdívá „drone graveyard“, neboli pohřebiště dronů. 

Co se teda vlastně stalo?

 Při odletu v odletové hale mě zastavili celníci při celní kontrole a odvedli mě do své kanceláře. V podstatě hodinu mě tahali po letišti a nikdo mi nebyl schopný říct, co se děje. Jediná věc, co se děla, byla to, že mi vzali drona a začali sepisovat papíry v arabštině. Na dotaz, jestli bych mohl mluvit s někým anglicky, mi nevyhověl vůbec nikdo a jenom mě poslali čekat někam jinam. 

Nejvíc bizardní chvíle byla ta, když mě zavřeli k nějakýmu úředníkovi, kterej si ve svým kanclu vařil na plynovým vařiči tajine. 

Nakonec jsem teda dostal papír o zabavení drona a prošel jsem znova přes kontroly do letadla. 

Teď je věc ještě pořád ve stádiu, kdy máme tak třicetiprocentní šanci na to, že nám drona vrátěj. Obrátili jsme se na českou ambasádu s žádostí o pomoc a řešíme to taky přímo s celním úřadem v Maroku. 

R.I.P.

Kdybych měl napsat pár tipů, tak by určitě začínaly slovy: 

„Nebuď kretén, a udělej si deset minut na to, si něco o cestování s dronem přečíst…“

…. no a tím by to asi taky skončilo. 

No slovo závěrem by bylo to, že Maroko je krásná země, která určitě stojí za návštěvu. My jsme vůbec nevěděli, co čekat, a byli jsme z toho i přes všechny ty nepříjemnosti, co nás potkaly, nadšený. Zapomněl jsem ještě zmínit to, že jsem poslední den v Maroku stihl ztratit docela drahej teleobjektiv, a taky to, že potom, co jsme přijeli zpět do Špáňa, na nás čekalo vykradený auto na ulici. 

Ale to se holt stává i v lepších rodinách. 

I přes to, že jsme tyhle poslední dny pořád ještě uplně nevstřebali, vzpomínáme na Maroko jako na skvělej výlet. O když ne tak lacinej, jak jsme se těšili! Do budoucna bychom se tam určitě chtěli vrátit, ideálně s autem a projet celý pobřeží od severu až na jih, kde není tolik lidí a turistů. 

Takže Maroko díky, 

sallám alejkum. 

Adam AKA No Mad story

Takhle jezdí na line-​up No Mad Story

napsali

No Mad Story
Další články autora

fotili

No Mad Story
Další články autora

Další zajímavé články

FreerideTV: Mikýřův Prkenný Přehled - 3. díl

Mikýř je zpět a jeho Prkenný Přehled s ním! Tentokrát v májovém láskyplném vydání opět nahlédneme pod pokličku české snowboardové scény a dokonce zabrousíme o kus dál, a to i do českýho surfingu.

Podcast S Jakubem na vlnách Ep. 08 Honza Považan

Vítejte u další epizody pořadu S Jakubem na vlnách, nejnepravidelnějšího podcastu v českém éteru. Hostem byl Honza Považan, kterej i přes jeho handicap dělá víc boardsportů, než 99% lidí.

Vracíme rybářské sítě zpátky do oceánu - v jiné formě

Jsme tři surfařky, kiterky a jogínky, které si zvolily svou vlastní cestu - od plastových odpadu z oceánů k udržitelnému oblečení. Protože, tak nám to dává smysl. Navrhly jsme řadu sportovního oblečení, v kterém chceme společně s Vámi bojovat za čistší planetu.