Roadtrippin' II: Hurikán Leslie v Lisabonu a vanlife na Peniche Pro

Pokračování článku o roadtripu do Portugalska přes evropské závody světového poháru WSL. Tentokrát mnohem víc v punku a s hurikánem v patách!

Aniž bych to věděla, dorazili jsme do Lisabonu den před příchodem hurikánu Leslie. Rodiče odletěli v pátek a v sobotu to začalo. Měla přijít nějaká bouře a větší swell, ale šli jsme normálně s partou večer kolem šesté surfovat, zhruba v tu dobu, kdy se Leslie točil (nebo točila?) kousek od Lisabonu (viz. první obrázek nahoře). I když na Carcavelos chodily tak dvoumetrové, šíleně rozfoukané vlny silným bouřkovým on-​shorem, jezdit to šlo, tak jsme to moc neřešili. Jakmile jsme ale s partou vylezli z vody, začal docela šupec, který kulminoval někdy kolem 9-​11 večerní tím, že se někde u nás v domě rozbilo sklo! Leslie to docela roztáčel, ale kolem půlnoci se hurikán rozpadl a už byl poměrně klid. Předpověď a modely počasí vypadaly na totální Armagedon, převrácené kamiony, utrhané střechy a podobně, ale nakonec to naštěstí nebylo nic, co by nešlo vyřešit schováním se doma u Netflixu.

Hurikán tedy naštěstí uděřil slaběji, než bylo v plánu, a o to lepší swell s sebou dotáhl. V Lisabonu jsme jásali nad tím, že rozběhl i spoty kousek od baráku, které normálně fungují jen pár dní v zimě a za nedělního deště jsem si ještě dala koncert Xaviera Rudda, takže víkend ve stylu "when life gives you lemons, make some lemonade" :).

V Peniche swell odstartoval MEO Rip Curl Peniche Pro, kam se zatím všichni jezdci s celou WorldSurfLeague parádou přesunuli. Závody začaly prvním kolem v úterý, 16. října, hned první den waiting period. Myslím, že kdyby organizátoři mohli, začnou i dříve, ale i tak bylo v úterý na co koukat, protože jak jste určitě viděli, některé barely chodily v neuvěřitelné velikosti a swell se zdržel až do čtvrtka, takže se odjelo co šlo. Vlastně během těch pár dní stihli všechna kola před quarterfinals. Bylo tedy na čase nechat povinnosti v Lisabonu a vyrazit s naší česko-​slovinsko-​lisabonskou partičkou na road trip do Peniche, podívat se, jak jezdí profíci a ve volných chvílích také něco potrénovat.

Dojeli jsme ve čtvrtek večer na Supertubos, kde jsme zakempili s dodávkami a překvapením (alespon pro mě) byla česká dodávková osada přímo na parkáči za Molho Leste. V Czech rasta gypsy kolonii jsme nakonec zůstali po zbytek Peniche Pro a musím říct, že to byla fakt sranda. A hlavně takových dodávkových variací a vychytávek pohromadě se vidí málokdy!

V pátek ráno jsme si dali skvělou surf session na Molho Leste, protože vlny byly menší a příjemnější (na rozdíl od locals :D). Zbytek dne jsme trávili na závodech, ve stanovém městečku a v obchodech sponzorů, kde většinou dostanete také spoustu věcí zdarma, včetně třeba rybích tacos, které po surfu fakt bodly. Bylo zase krásně, sluníčko svítilo a Corony stály půl ceny co na stejných závodech o týden dříve ve Francii, tak byl program jasný. Za chvli kolem nás začali nervózně pobíhat servírky a přišel Vasco Ribeiro, jeden z nejlepších portugalských surfařů, fotit něco na Instagram, tak jsme ještě chvíli pobyli a pak vyrazili vařit pozdní oběd do dodávky.

Večer šli kluci surfovat a pak jsme po tradičním doplnění sil a zásob v supermarketu Pingo Doce vyrazili do 58surfshopu na Quiksilver & Billabong party. Jenomže když jsme se tam konečně dostali, párty zrovna končila. Dali jsme tedy jen krátkou zastávku u balealských must-​do barů, jako je Bar da Praia a Danau a vyrazili jsme spát s očekáváním velkého finálového dne na závodech. Hlavně jak všechny předpovědi slibovaly, měly být i legendární ranní podmínky na surfování, takže žádná párty, raději surfing! 

Jak už to ale s oceánem chodí, tak za prvního světla jsme byli nastartovaní na pláži a rozespale mžourali na totální flat. Ne. Kecám. Tahle část byla trochu jinak. Jako správná surf děcka 21. století jsme z postele sledovali nejlepší (a zároveň nejhorší) vynález v surfingu - live webcam pláže vzdálené asi 100 metrů … co k tomu dodat, pokrok nezastavíš ale samozřejmě je větší romantika dojít si na pláž a koukat na boží sunrise nad dunou, u čehož nakonec zůstalo, protože swell do oběda nedorazil a ani pak to nebyla žádná sláva. Závody po hodinách pořád odkládali, ale byla sobota a na Supertubos se sjela snad půlka Portugalska a alespoň desetina Evropy k tomu. Quarterfinals tedy nakonec spustili někdy po třetí odpoledne. Vlastně jsme to skoro zaspali, protože v české dodávkové osadě panovala po sobotním obědě hodně vychillovaná atmosféra. 

Pak se nám ale podařilo zvednout a vyrazit na pláž, kde bylo nádherně, sluníčko, teplo a asi milion lidí. Kluky jsem ztratila v davu, ale potkala jsem na duně celou naší portugalskou partu, se kterou jezdím v Lisabonu, takže jsem se k nim přidala a další 3 hodiny jsme se váleli na duně a fandili našim oblíbencům v heatech. Byla to show! Vln sice moc nechodilo a barely skoro žádné, ale co! Atmosféra na závodech byla skvělá a i přes nedostatek vln tam šampióni předváděli neuvěřitelné točky při famózním západu slunce. Snad nebyla jízda bez třistašedesátky, air reverse nebo jiného nesmyslu, a to ve vlnách nad kterými by většina surfařů co znám ohrnovala nos.

Semifinále bylo docela překvapivé, v prvním čistě brazilském heatu vyřadil Italo Ferreira Gabriela Medinu, toho času ve žlutém Jeep Leaders dresu a v druhém heatu opět překvapivě francouz Joan Duru vyřadil Owena Wrighta z Aussie. Finále bylo fakt napínavé a nakonec si pro trofej dojel brazilec Italo Ferreira, takže to bylo skoro doma (v Portugalsku:) ! 

Na pláži se slavilo ještě dlouho po západu slunce,ale my jsme vyrazili na velkou skupinovou večeři do restaurace Gauchão, kde jsme potkali vítěze Peniche Pro, Itala Ferreiru, a i když jsme ho trochu rušili od večeře, vůbec neměl problém se s námi cvaknout. Tamodsud jsme mířili samozřejmě opět do Bar da Praia, kde sice mají asi nejhoršího Dje v Evropě, ale zábava tam rozhodně nestojí. WSL tedy poctivě zakončeno latino party do ranních hodin společně s několika závodníky včetně našeho “kámoše” Itala Ferreiry a pak kemping přímo na parkovišti u Lagide. 

Neděle už byla jen ve znamení léčení kocoviny surfingem (což je nejlepší lék) a trávení mezičasu s partičkou po kavárnách na plážích...prostě nedělní pohoda. Večer ještě úžasná sunset session na Balealu s kamarádem Mariem ze Slovinska a pak návrat do reality, do Lisabonu.

Další zajímavé články

Éire, země zaslíbená!

SURFR blog má novej přírůstek! Nebo spíš staronovej, jelikož Jirka už několik článků psal, ale teprve teď jsme tomu dali pořádnej kabát. Vítejte u prvního příspěvku na blogu Gigi´s od Jirky Změlíka. Jak už z názvu vyplývá, podíváme se do Irska. Země, která nepatří mezi klasický, profláklý místa na surf trip. Přesto tam budete chtít po dočtení těhle řádků okamžitě vyrazit.

5 surfových biografií, které byste si měli přečíst

Po delší době vám s radostí přinášíme článek, který nám přistál do redakce! Jirka Změlík už dokonce několik článků na Freeridu publikoval v době, kdy jsem si ještě myslel, že "thruster" je člověk, kterému se dá věřit. Když jsme se pak střetli na brněnské premiéře SURFRu, byl jsem radostí bez sebe, že u nás existuje další šílenej nadšenec do všeho, co trochu smrdí surfingem.

Mathieu Crepel opět kombinuje surf a snowboard, tentokrát v Norsku

Letos v lednu se snowboarder Mathieu Crepel a surfař Damien Castera vydali na obojživelnou expedici daleko na sever Norska, do srdce arktické zimy. Z jejich putování vznikl krátkej film, ve kterým si můžete vychutnat luxusní kombinaci snowboardingu a surfingu.