Video + report z prvního adapted surf kempu + rozhovor s účastníky

Před měsícem se na Bali konal vůbec první surf kemp pro "adapted" surfaře z Česka. Díky dvou týdnům na Riviera House s týmem zkušených instruktorů měla čtveřice jedinců s handicapem jedinečnou možnost si vyzkoušet surfování a nebo se v něm posunout dál. Celý projekt dal dohromady Míla Brzák, který se minulý rok zůčastnil jako první Čech mistrovství světa v Adapted surfingu.

Czech Adaptive Surf Team pohromadě - zleva Kristýna Křenová, Martin Rota, Honza Považan a Míla Brzák
Míla nám poskytnul krátký report z celého kempu a pod ním najdete rozhovory s adapted surfaři Kristýnou Křenovou a Honzou Považanem. My vám rovnou na začátek prozradíme, že oficiálně vznikl Czech Adaptive Surf team, čtveřice odvážlivců, která se bude účastnit mezinárodních závodů spolu s trenérkou Lenkou Srncovou.
Míla Brzák - první český adapted surfař

Adapted má za cíl posouvat hranice handicapovaných v extrémních sportech. Naučit ty, kteří po těchto sportech touží, jak správně na to. Protože osobně je mým nejpřirozenějším sportem surfing a vlastně je to zároveň i jeden z nejtěžších, chuť naučit skupinu nadšených lidí z Čech byla prioritou hned od začátku organizace.

Takže po různých čekáních, řešení, shánění sponzorů a hledání odvážlivců, kteří by se do tohoto sportu pustili, jsme se v srpnu v Indonésii potkali s Martinem Rotou, Kristýnou Křenovou, Honzou Považanem k prvnímu hromadnému surfingu handicapovaných Čechů. Ten se uskutečnil na ostrově Bali v Riviera House, který se o nás po celou dobu staral.

V první řadě je třeba poděkovat všem koučům, kteří nám během všech 14 dní pomáhali s organizováním lekcí. A že se jich vystřídalo. Takže Paldo, Lenko, Martine, Rone, Míšo a Kubo, moc děkujeme za skvělou a intenzivní přípravu kempíků.

A teď ke kempu samotnému. Během zhruba 10 lekcí jsme pracovali primárně na technice rozjetí se na prkně dle individuálních možností. Zároveň jsme se snažili zjistit, co který surfař potřebuje a jak uzpůsobit jeho vybavení k tomu, aby mu to šlo o trochu lépe. Na závěr pak každý z účastníků vyrazil na otevřený oceán a sjel si svou první velkou vlnu v životě. A že to za to stálo!

Během posledního dne, kdy měla Kristýna svůj závěrečný surf, nám ještě asistoval Jad “Reddog” Wheatley, jeden z nejlepších handicapovaných surfařů na světě, který zde náhoudou dorazil z Austrálie a se kterým se  připravuju na nadcházející závody. Ten den jsme si užili neskutečný západ slunce a surfing, se kterým už to ani nemohlo být lepší. Zkrátka jsme věděli, že se to povedlo!

Rozhovor s Honzou Považanem

Ahoj Honzo! Ty seš v boardsportech jako ryba ve vodě, jaký všechny prkna vlastně "shredíš"?
Čau! K těm hlavním patří downhill longboarding, snowboarding, skateboarding, wakeboarding a teď i surf. Prakticky snad žádná deska mi neunikne haha. Takže třeba i snowskate, surfskate a podobný srandy, kámoši už si ze mě na tohle téma začínají dělat srandu.

Jak si z toho můžou dělat srandu? Boardsporty jsou vážná věc, hehe!
Taky tomu nerozumím. Tajně je podezřívám, že jen závidí!

Byl pro tebe kemp první zkušeností se surfem?
S myšlenkou s organizací surfového kempu jsme přišli na začátku léta, kdy už jsem byl na Bali v oceánu. Takže cca 2 měsíce před kempem jsem začal.

Jak si se cejtil při úplně první session, sjel si hned první vlnu? Popiš ten pocit.
Na první session mě vzal Míla, aby mi vysvětlil základy a pushnul mě do první pěny. Tam sem se svezl a další pěnu jsem šel chytat hned sám. Překvapilo mě, že na tý pěně vlastně nemusíš dělat skoro nic a už se vezeš haha. Další dny mě v tom nechal vykoupat samotnýho a bylo to vlastně to nejlepší, co mohl udělat. Chodili sme sice jezdit spolu, ale byli sme dost od sebe. Hned krásně vyzkoušel jaký to je, když seš v oceánu ve chvíli, kdy je to až moc nad tvůj skill. Spláchly mě dva větší sety. Cca po třech dnech už sem sjel normální vlnu na lineupu. Byl to ten nejskvělejší pocit! Do tý doby, než ke mě připádloval cca 40 letej ozík, kterýho sem dropnul (to sem v tý době ještě nevěděl - dík Mílo!) a totálně mě vypičoval. Ale hned sem si zlepšil náladu další vlnou při krásným sunsetu.

V čem spočívá tvůj handicap?
Nemám ruku...

Haha, ale já nejsem slepej. Ne vážně, co se stalo?
Stalo se to, když sem byl ještě u mamky v břiše a zamotal jsem si pravačku do pupeční šňůry. Sám říkám, že jsem chtěl jezdit už tam a tak se to prostě stalo. Takže se zaškrtila a nebyla schopna dalšího vývinu. Končí mi v oblasti zápěstí a naštěstí s ní můžu hýbat v celém rozsahu, takže jsem schopen pádlovat oběma rukama.

Seš spoluzakladatel neziskovky Adapted. Jakej je smysl celýho projektu? Co pro tebe znamená slovo Adapted?
Chceme podpořit a spojit lidi s handicapem, kteří se toho nebojí a vrhli se po hlavě do adrenalinových sportů. Také je ale našim hlavním cílem ukázat to, že handicapem nic nekončí, ale naopak to může znamenat naprosto novou, šílenejší a zábavnější cestu. Postupně bychom rádi k těmto extrémním sportů prostřednictvím campů přivedli co nejvíc lidí s handicapem a motivovali jak právě je, tak i širší veřejnost. Už nás zkrátka nebavil pohled společnosti a médií. Chceme ukázat, že handicapovaný člověk dokáže věci, na které by si ani zdravý jedinec netroufl. No napadlo by tě třeba skočit backflip na vozíku?

Slovo adapted z překladu znamená přizpůsobený. Vždy se dá najít cesta, kterou překonáš nějakou překážku, ikdyž si přesvědčený o tom, že to nepůjde. Třeba řídit motorku a plyn přidávat pahýlem, kterej máš zavázanej v botě a ta je následně přidělána tunou ducktapy k řidítkům, hehe.

Tomu říkam DYI (pozn. red.: do it yourself)! Neříkej, že ses takhle ani jednou nevyštípal. Máš ještě nějaký další udělátka, kterýma si pomáháš?
Jen jednou. Poslal jsem to do dvou místňaček, který mi nedali přednost cestou z Bangli (sám víš, jak je to tady s předpisy...jel sem zkrátka po hlavní!) Ani nevím, jak se mi povedlo vytáhnout tu pravačku od řidítek, ale najednou byla venku a já motorku jen poslal před sebe a byl jsem v klidu.

Zvažovali jsme taky nějakou ploutvičku, kterou bych měl na pacičce (pravačce) a která by mi pomohla s pádlováním. Ale časem jsem si uvědomil, že na sobě nechci nic, co není mou součástí. Prostě by mě ten kus plastu jen štval. Zkrátka ho není třeba.

Společně jste založili i Czech Adapted Surf Team. Znamená to, že nyní začnete pravidelně trénovat a účastnit se závodů v adapted surfingu?
Přesně tak, už teď mě bombarduje naše trenérka Leňa Srncová videohovorama, jestli sem byl plavat, cvičit, kolik takeoffů sem udělal nebo jestli sem náhodou nevypil nějaký to pivo. Jelikož jsem teď mimo oceán, snažím se trénovat i na suchu, abych úplně nezakrněl. Už v prosinci se totiž účastníme mistrovství světa v Californii, kde doufám, že se předvedeme v hezkým světle jako pořádnej tým. Takovým snem je pak pro mě Francie 2024, kde se surfing poprvé objeví na paralympiádě! Uvidíme, jak to půjde.

Paráda! Jojo takoffy jsou základ. Rozhodně budu držet palce! Jen mi řekni, jak takovou Kalifornii dokážete zaplatit? Podařilo se vám sehnat sponzory?
Jak sám víš, vyrazit s celou bandou do Cali, je dost finančně náročné. Z toho důvodu už za chvíli spustíme kampaň na HitHitu, kde budou lidé možnost nás podpořit koupí našeho trika, čepice a dalších. Doufám, že se nám podaří vybrat dost peněz, úplně na tom nezbankrotujeme a budeme tak moci řádně reprezentovat naši zemi na mistrovství světa. Momentálně spolupracujeme s firmami MANA, Vans a v neposlední řadě i Surf-Trip.cz, díky kterému budeme moci na jaře vyrazit s celým týmem na Srí Lanku pořádně potrénovat. Osobně doufám a věřím, že se nám časem podaří najít větší partnery, kteří by nám s částí těchto starostí o finance a podobně ulehčili práci.

Vsadím finy na to, že se takovej partner najde! Každopádně zpátky ke sportu. Co byl tvůj jednoznačně nejlepší zážitek na prkně?
Bylo by pro mě strašně těžký specifikovat jen jeden a asi bych to ani nedokázal. Mám takové dva nejsilnější. První byl v Alpách, když jsem poprvé odjel nový trik na skoku, který mě před tím párkrát dost vytrestal. Hned po tom, co jsem trik odjel jsme jeli tu nejhezčí lajnu v prašanu. Byli jsme naprosto sami, jen parta 3 lidí, tuna sněhu u který nevíš, kdy se urve. Výhled z vrcholu hory kam nevede žádná lanovka je fakt k nezaplacení.

Další mám pak z Bali, konkrétně ze surfovýho spotu hned vedle letiště. Vyjížděli jsme asi v půl 5 ráno a byl jsem hrozně nasranej, protože mě Milo nenechal vyspat. Když jsme dojeli k oceánu, připojil se k nám náš australskej kámoš Red, který nemá od kolen obě nohy. Potom, co jsme dojeli na lineup byl asi nejhezčí sunrise, glassy vlny a zkrátka to stálo za to. Nedal jsem si tu největší, nebo nejdelší vlnu, ale byla to ta nejhezčí za celý léto. Co dodat, parta kryplů ve vlnách :-D

"Reddog" a Honza před session

Ty máš koukam hodně rád vtipy na svůj handicapovanej účet, to se mi líbí. Čím se živíš, když nejsi ve vlnách, v prašanu, nebo si “nebrousíš pahýl” na asfaltu (pozn. red.: downhill longboarding)?
To si piš, vždy každýho rád překvapím, když mu třeba narvu pahýl do otevřené pusy. Poslední obětí byla Leňa Srncová a vzniklo z toho i dost povedený foto haha. Uvidíme, na koho se dostaví řada příště.

Jsem student, takže si žiju v luxusu mamahotelu. Studuji kameru na filmovce ve Zlíně a od toho se i odvíjí moje příjmy. Takže přes podzim a jaro natočím v česku různé spoty a videa, které mi pak zafinancují téměř veškeré náklady na cestování a prknaření. Bez rodičů, které mám a kteří mě od malička vedli ke sportu, bych to však sám nezvládl.
Když jsem se na konci léta vrátil do Česka a znovu si stoupl na ostatní desky, připadalo mi jako by se veškerý ty boardy snažili jen napodobit pocit surfování. A ten je prostě naprosto unikátní, nejde napodobit
Honza Považan

Je surfování v něčem jiný, než ostatní board sporty? Nebo je to jen další injekce adrenalinový drogy do krve závisláka?
Když jsem odlítal na Bali, popravdě jsem si myslel, že to bude jen další boardsport. Ta myšlenka mě okamžitě opustila a ten sport mi přirostl k srdci. Když jsem se na konci léta vrátil do Česka a znovu si stoupl na ostatní desky, připadalo mi jako by se veškerý ty boardy snažili jen napodobit pocit surfování. A ten je prostě naprosto unikátní, nejde napodobit. Takže můžu říci, že pořád jen hledám způsob, jak se dostat k oceánu co nejdříve, abych mohl zase surfovat. Nevím jak bych to popsal, je to prostě úplně něco jiného. Jsi spojenej s tou přírodou, s oceánem a až tehdy si začneš uvědomovat, že pro něj vlastně neznamenáš nic a seš hrozně vděčnej za každou chvilku, kterou v něm můžeš strávit.

Naprosto ti rozumim. Těšim se, až spolu konečně posurfujem a držím ti palce, ať se ti daří ve každým sportu, na kterej zrovna šáhneš. Máš na závěr nějakej vzkaz pro ostatní osoby s handicapem?
Ať se toho v životě nebojí a vezmou si inspiraci ze sportovců, o kterých píšeme v Adapted a klidně nás osloví, budeme jen rádi. Změňme pohled z chudáčka na borce, frajera, šílenýho magora a podobně.

Rozhovor s Kristýnou Křenovou

Ahoj Kristýno! Fotka, kde sedíš se surfem na vozíčku na pláži obletěla sociální sítě rychleji nez 4G. Jak si se dozvěděla o možnosti si surfování vyzkoušet?
Ahoj! Stalo se to dost náhodou. Tenhle rok mám první sezónu bez závodění na lyžích, a proto jsem měla čas zkoušet něco novýho. Seznámila jsem se s Mílou (Brzákem) a společně jsme se na začátku léta ocitli v Chorvatsku na závodě plachetnic, s klukama jsme si tam sedli a pár týdnu potom mi Míla nabídl, ať za ním dojedu na Bali se naučit surfovat.

Měla si strach, když si se poprvý dostala do vln? Jakej máš vztah obecně s vodou po tvém úrazu?
Já vlastně strach moc nemívám. Spíš jsem cítila velký respekt k oceánu, je to hrozná síla. Snažím se porozumět pohybu, technice, vlnám a tím případný strach odsunout a myslet spíš konstruktivně. Bála jsem se při prvním větším pádu, ten pocit být pod tak velkou vlnou jsem do tý doby neznala. Vodu mám ráda i po úraze, každý sport který dělám, mi nějakým způsobem dává svobodu v pohybu i v životě.

Vnímala si reakce ostatních surfařů na pláži a ve vodě?
Atmosféra byla skvělá, všem můžu jen poděkovat za podporu, rady i přístup. Lidi na mě reagují dost často, sedím na vozíku a dělám věci. Jsem ráda, že mi někdo třeba čerstvě po úraze napíše, že vidí mě a dává mu to energii pokračovat. Mě dávají zase energii lidi, které jsem potkala na pláži a hlavně díky  nim můžu být lepší. Jinak jsem dost normální holka, nechci aby mi někdo tleskal za to, že vstanu a jdu surfovat.

Honza měl botu na plynu u motorky, ty si měla DYI výstuhy na prkno. Jak jste je dali dohromady?
Každou naší lekci  jsme se rychle posouvali dopředu, hlavně díky super podpoře všech surfařů, který kolem mě byli a trénovali se mnou. Každou další lekci jsme zároveň dodělávali prototyp prkna. Od pasu dolů nohama nehýbu a nemám všechny břišáky nebo svaly na zádech. Udělali jsme zarážky na nohy (aby mi “neodcházely”) a vypodložení, který mi pomáhá být v pozici na pádlování. Celý tyhle úpravy jsme zmákly s lepidlem a dětským pěnovým kobercem.

Naučit se surfovat může bejt dost těžký i pro člověka bez handicapu. Co bylo pro tebe nejobtížnější?
Já samozřejmě surfovat ještě neumím. Ale když mě něco baví, nezáleží na obtížnosti. Před odjezdem na Bali mi někdo říkal, že to prostě nebude fungovat, s takhle velkým hendikepem. Já si na to ale musím přijít sama, jestli něco jde nebo ne. Celý kemp jsem si užívala na maximum a jsem nadšená, jak skvěle to šlo, takže si ani nevzpomenu na nějakou zásadnější překážku.

Viděla si film You and Me? Inspiroval tě?
Jasně, že jo. Zatím tolik surfařů vozíčkářů neznám a tenhle příběh je síla. Barney Miller je quadruplegik, má oproti mně i špatný ruce a dává to skvěle. Já ty ruce při všem používám. S jejich omezenou funkcí to chce pořádný koule.

Určitě ano, inspirují mě všichni lidi, kteří jsou v něčem dobří. Od sportu po vědu, s hendikepem či bez.

Do 12 let si se věnovala aktivně gymnastice až do té doby, než si kvůli nepodařené operaci skončila na vozíčku. Jak dlouho ti trvalo vyrovnat se s tím, že najednou nemůžeš všechnu svojí energii věnovat tomu, co tě baví?
Tanec a gymnastika byla velká část mýho života, moje láska a vášeň od útlého dětství, navíc jsem byla talent. Období po operaci bylo náročný, pro mě i pro všechny lidi kolem. Život se ti změní během vteřiny a nic s tím prostě nejde dělat. Po pár týdnech šoku jsem se asi nějak rozhodla neplakat nad rozlitým mlékem. On je člověk hodně přizpůsobivej. Dneska žiju normální život, občas mi tanec chybí, občas mi chybí ten pocit, když jdeš bosej po trávě, ale život dává mnohem víc, takže to není nakonec žádná hrůza.

Dřív Jaký práci se věnuješ? Čemu by ses do budoucna chtěla věnovat víc?
S mým rozvrhem a lítáním po světě bys mě těžko posadil na pět dní týdně do kanceláře. Popsala bych se jako grafik a frontend developer na volný noze. Mám počítač a internet je skoro všude na světě, takže hlady neumřu. Do budoucna bych ráda dodělala vejšku, už mám na krku dvě nedodělaný, protože mě to studium nějak nenaplňovalo a nebavilo. Na třetí pokus bych ráda našla obor, který mě posune, pro papír to dělat nebudu. Čím dál tím víc mě láká mě psychologie.

Souvisí ten zájem o psychologii s tvým úrazem?
Tyjo, během života jsem poznala víc osudů, než bych asi znala bez úrazu. Sama jsem byla v péči psychologů, což je po takhle vážném zlomu v životě bežná věc. Vidím věci i z toho úhlu člověka, který v tu chvíli pomoc potřebuje. V tomhle ohledu nás v Čechách ještě čeká nějaká práce, lidi se stále často stydí si říct o pomoc.

Co pro tebe znamená slovo Adapted?
Adapted jsme my. Kluky mám jak druhou rodinu. S lyžováním jsem skončila hlavně kvůli napětí v týmu a celkové situaci, kdy nám šéfovali anonymní lidi z asociací a výborů a nikomu nijak extra nešlo o nás sportovce. Proto je v Čechách paralympijský sport v krizi. V Adapted se cítím doma a každý den mě neuvěřitelně baví. Společně děláme věci, který jsou možná trochu bláznivý, ale jsem ráda, že jsou vidět a díky tomu, se dostanou i k dalším lidem.

Je něco, co tě na Bali příjemně překvapilo? Nebo naopak něco, z čeho si byla hodně zklamaná?
Já ráda jdu do nových věcí bez očekávání, nechávám se překvapit. V Indonésii jsem byla poprvé, vzala jsem si sebou i tátu a bratrance. Společně pak s týmem Adapted jsme občas i cestovali. Pár míst na ostrově nás ohromilo - dát si super kafe v naprosto boží přírodě, pláže, chrámy, lidi… Celkově ten pocit pohody a relax. Zklamaná jsem nebyla z ničeho.

Máš nějakej vzkaz pro ostatní osoby s handicapem?
Asi bych jen řekla, k tomu výročí sto let republiky, že žijeme v super světě a máme hodně možností. Těch je třeba si vážit. Nejen si jich užívat, ale i chránit je. Víme, jak to lidi s hendikepem měli za minulého režimu. Stačí se nebát a mít kolem sebe skvělý lidi, jako máme třeba v Adapted.

My děkujeme Honzovi i Kristýně za rozhovor a celému Adapted týmu za odhodlání posouvat hranice lidí s handicapem a to i v oceánu.

Pokud se chcete o projekt Adapted dozvědět víc, mrkněte na jejich web Adapted.cz nebo ho sledujte na sociálních sítích:

napsal

Milo Brzák
Další články autora

rozhovor

Jakub Michna
Další články autora

Další zajímavé články

Roadtrippin' II: Hurikán Leslie v Lisabonu a vanlife na Peniche Pro

Pokračování článku o roadtripu do Portugalska přes evropské závody světového poháru WSL. Tentokrát mnohem víc v punku a s hurikánem v patách!

Rozhovor o dokumentu z Namíbie v pořadu Casablanca

Minulý týden jsme společně s Vénou a Matyášem vyrazili do budovy Českého rozhlasu, kde jsme si v pořadu Casablanca povídali s Pavlem Sladkým o našem dobrodružství v Namíbii, ze kterého Véna natočil dokument Kde poušť potkává oceán.

Klipy týdne: Shane Dorian u Joe Rogana, masáž na Nazaré a africká erotika

Další týden za námi a proto jsem pro vás opět vybral 4 zajímavá videa, která za posledních 7 dní obohatila světovou scénu surfingu. Joe Rogan si pozval již podruhé Shana Doriana, mladej nadčlověk Russel Bierke dostal solidní masáž v salonu Nazaré a Mikey February vydal nejrajcovnější africkej edit!