Report: Mise Megavalanche, aneb souboj s horou.

Megavalanche je se svými 2610m převýšení a 32km dlouhou tratí nejdelším sjezdovým závodem na světě. Byli jsme u toho jak se parta amatérů vrhla mezi trénovaný profíky a spolu s nimi si dala sjezdový závod se skupinovým startem a masovou účastí. 

Někdy v zimě mě kamarád Zdeněk Krejčí(většině známý spíš jakožto "Wert", stojící za designovou značkou triček Defect.cz) začal bombardovat odkazy na fotky a videa, kde se houf maníků na kolech řítí z obřího kopce dolů. Helmetcamy na youtube vypadaly spíš jako záznam videohry, kdy se člověk musí tak trochu hokejově probodycheckovat skrz dav a je mu jedno, že se přitom několikrát vyválí ve sněhu. Připadalo mi to jako fajn záminka se dostat s kolem dál než na Špičák, a tak jsem řekl, že JO a navlíknul do toho ještě Mlaďáka. Ten o tom snad do poslední chvíle věděl ještě méně, nicméně ubytko, startovné i permice už byly zaplacené, a tak začala výprava na jeden z nejšílenějších sjezdových závodů na světě.Čas utekl rychleji než jsme čekali, takže si někteří z nás narychlo kupovali auto. Mně se to nepodařilo a po lapáliích se sháněním auta k půjčení nám pomohl Igor Macášek a půjčil nám Berlingo z vozového parku jeho firmy Omega. Za to mu patří velké dík, jelikož by se možná jinak náš výlet ani nekonal. 

Cesta začala na Kozzách, a tak jsme se po zabahněném "Woodstocku" vydali na 1150km dlouhou cestu  přes Linz a Itálii do Francie. Alpe d'Huez patří spolu s Les 2 Alpes, nebo například Val Thorens mezi jedny z nejnavštěvovanějších zimních středisek ve Francii. V létě se jezdí především do Les 2 Alpes, kde si můžete dopoledne zajezdit v parádně vyshapeovaném snowparku na ledovci a odpoledne vyměnit prkno za kolo a projet se na předlouhých singletrackách, sjezdech nebo slopestylovém parku dole v městečku. Alpe d'Huez se nyní také začíná prosazovat jakožto bikeresort a díky nedalekým "Dvoum alpám" je to ideální kombinace středisek na delší pobyt s bikem v alpách.

Ježdění v Alpe d'Huez

Ve středisku je 240km bikových tratí od chrtích xc stoupáků přes klikaté singletracky, po ostrá dhčka. V mapce, co vyfasujete dole u vleku je vyznačených 14 sjezdových a 16 xc tratí, které se různě proplétají. Permice na vlek vás vyjde na 18 EUR a s platnou permicí získáváte různé výhody( bazén zdarma, lední bruslení se slevou apod.). Tento skipass by vám měl platit i v Les 2 Alpes. Ve středisku logicky přes léto nejezdí tolik vleků jako v létě, v provozu je 9 lanovek. Oblast se skládá z šesti rezortů: Allemont( kde se nachází cíl finále Megavalanche), Auris, Bourg d'Oisans, Le Freney, Oz-​en-​Oisans( zde je finále kvaldy), Vaujany a Villard-Reculas. 

Ačkoli byla naše parta spíš dirt/​freeride/​dh laděna, snadno jsme se nechali strhnout scenérií a plynulými lajnami a dali jsme si i nějaký ten trochu šlapavější styl jízdy.

Pro vyznavače ostřejšího endura, nyní nazývaného jako backcountry nebo třeba all-​mountain je to zde ráj. Nespočet stezek s menším sklonem, přejezdy přes potoky, všudepřítomné skalky vhodné na dropy, manuály a wallridy, prostě přírodní nekonečný bikepark.

Trialovější kamenité pasáže kolem průzračně čistých jezer a vyhlídky na monstrózní panoramata jsou příhodná místa k pauze na svačinu a pak zase střemhlav dolů. V Oz-​en-​Oisans je poměrně velká 4x trať( popravdě připomíná spíš sjezdovou trať pro dva) a u lanovky v Alpe d'Huez je menší bikepark. 

V době pořádání Megavalanche se městečko trochu naplní, ale stejně tady máte pocit jako v přímořském letovisku v zimě.

Týden Megavalanche

Sérii závodů Avalanche pod hlavičkou U.C.C. založil roku 1994 legendární motokrosař George Edwards. Kromě Megavalanche jde například o Maxiavalanche( skupinový sjezd se střední délkou) nebo o Avalanche Enduro nebo třeba etrémní xcountry s názvem Transvesubienne. Na samotný závod dorazilo asi 2000 jezdců z čehož je 36% Francouzů, 34% z Velké Británie 11% Němců a zbytek ostatní národnosti. Do toho zbytku spadala i naše parta. To, že jsme si celou akci představovali jako Hurvínek válku dokládá fakt, že naše ruce posledních pár let strávily víc času na klávesnici než na řidítkách. Rozuměj, že jsme parta sedmi( statečných?) individuí, které ke kolu něco poutá a občas se na něm proženem na bikrosce, párkrát do roka zajedem na nějaký ten sjezd v ČR, ale soustavný trénink se tomu prostě říkat nedá. Elán nám však nescházel, a tak jsme si pro jistotu nechali vyrobit 3 poháry sami pro sebe. To pro případ, že bychom náhodou nestanuli na oficiálním stupni vítězů. 

Kromě samotného Megavalanche se v týdnu 6.- 12. 7. v Alpe d'Huez konalo i několik jiných závodů a doprovodných akcí. Co vám rozhodně může uniknout je  Mega Monster Energy Party( pokud vám nejde o energydrink zadara), směšné exhibice na metr a půl širokém funboxu a pár ušmudlaných hudebních produkcí. Koneckonců party není to, za čím většina nabušených bikerů dorazila. O dost zajímavější je pak sjezdový závod na známé trati Poutran, nad resortem Oz- en- Oisans, který tento rok vyhrál Chris Kovaric, před Fabienem Barelem a Nathanem Rankinem. Šlo o klasický sjezdový závod s dvěma jízdami s názvem Avalanche Cup. My jsme měli plné ruce práce s tréninkem, tudíž jsme závod podrobně nesledovali, nicméně je potřeba říci, že team pořadatelů neopomine diváckou přitažlivost trati, takže její finish končí na fourcrossové trati, a tak je v cíli vidět i pár poletů nebo crashů, které krvelačný divák jistě ocení. 20 nejlepších ze sjezdu postupuje do exhibičního závodu Bike Speed. 

Ten začína na nejvyšším vrcholku Pic Blanc v 3330m. n. m kdy se sjezdaři vrhnou střemhlav dolů a snaží se pokořit rychlostní rekord na zasněžené sjezdovce na ledovci Sarenne. Byli jsme udiveni jak perfektně produkčně zvládnutá celá událost byla. 2000 jezdců z celého světa je přecejen pořádná smečka na uhlídání, a tak nebylo na výběr a vše muselo být přesně naplánováno. Od toho, jakým vlekem v kolik musíte vyjet nahoru, abyste stihli svoji startovní skupinu, až po zajištění odvozu mikin ze startu do cíle. Do jaké šílenosti jsme se navlékli nám začalo docházet už ve frontě na startovní čísla. Lépe řečeno ve frontách, kdy v obřím stanu byl několik desítek metrů dlouhý stůl se zápisem, kde jsme všichni potvrdili, že jsme zdraví trénovaní atleti a bereme na sebe veškerou zodpovědnost. Jakmile jsem viděl ty stovky riderů kolem sebe, hned mi bylo jasné, že ani jeden z přítomných není normální, naší partu nevylučuje. Ve startovním čísle máte chip, podle kterého vám časomíra počítá čas a nebo vás díky němu také můžou najít když se ztratíte. Proto máte na čísle svoje jméno, SOS kontakty a kolonku na vašeho známého, co si vás má případně odvézt z nemocnice/​ krematoria.

Systém závodů nám nebyl až do poslední chvíle jasný. O detaily jsme se moc nezajímali, protože nám šlo o holé přežití a už samotné absolvování kvalifikace nám připadalo jako výhra. Z 2000 závodníků je 200 dam. Jelikož se jezdí po dvousethlavých skupinách, je to tedy přesně jedna startovní skupina. Pátek 11. července byl kvalifikační den, kdy jste byli dle svého pořadového čísla( dle data přihlášení se do závodu) zařazeni do jedné z devíti skupin. Kvalifikační skupiny startují po dvaceti minutách z místa ve 2800m.n.m. zvaného Dome des Petites Rousses. Závod získává na jedinečnosti také tím, že je kvalifikační trať naprosto odlišná od té finálové. Kvalda má převýšení "jen" 1520m a měří "pouhých" 13km. Finálová trať startuje z 3330m.n.m. a klesá až do městečka Allemont v 730m.n.m. s celkovou délkou kolem 30km. Z každé skupiny postupuje 45 prvních do samotného finále, kde se startuje v jedné skupině čítající 400 jezdců. Je jasně dáno, z jaké řady a pozice startujete, což je pro vaše umístění do jisté míry limitující. Že je Ondra "Mlaďák" Mladý asi nejnadějnějším jezdcem( tzn čekali jsme, že by se nemusel zrakvit tak jako my) naší výpravy nám bylo všem jasné, což potvrdilo i jeho umístění. Tady je jeho pohled na závod samotný a porovnání kvalifikační a finálové jízdy:

Kvalifikace

Kvalifikace Megavalanche se jela během pátku, od devíti ráno. Já jsem vyrážel v jedné z prvních kvalifikačních vln, což znamenalo celkem brzké vstávání, protože cesta na start trvala téměř dvě hodiny. Už po cestě lanovkou mi začalo docházet, do čeho sem se to vlastně navezl. Ale až v okamžiku, kdy jsem stanul na startu v chumlu dvouset lidí, jsem se začal opravdu bát. Dvěstě lidí na kolech uprostřed hor, kolem jen kamení a sníh, kolem krvelační novináři a do toho všeho hraje techno( tradičním startovním songem je Alarmaa od 666). Poměrně bizarní situace. Na startu odpočítává speaker se slovy "30seconds- time to shit your pants". Všichni jsou totálně koncentrováni, adrenalin, vzlétá helikoptéra a její hluk se mísí s technem. 

Bylo odstartováno a já se snažil propracovat do přednějších pozic, ale prvních několik set metrů se jelo kolo na kole. Kvalifikační trať byla dost sjezdová a technická, a veliká část startovního pole, hlavně z řad maratonců a čundrkrosařů ji v některých pasážích vůbec nezvládala. Předjíždět se dalo nejlíp na začátku, kde vedla poměrně široká kamenitá cesta s ostrými zatáčkami a potom na krátkém úseku na sněhu. V dalších úsecích, kde už bylo startovní pole roztaháno po trati, už se předjíždělo míň, trať byla úzká a všichni se snažili držet si svojí pozici. Přesto jsem se s pár ridery předjel během závodu několikrát. Kvalifikaci jsem dojel na 20místě, s časem kolem půl hodiny, nejrychlejší ujeli kvalifikačních 13 kilometrů za 20 minut.

Finále

Já byl ze 405 lidi startujících ve finále v jedné z prostředních řad, což zaručovalo to, že si hromadný start opravdu užiju, možná víc než bych chtěl..Kvalifikace byla masakr a finále mělo být dvakrát delší, s dvakrát větším počtem startujících. Ale už sem zhruba věděl do čeho jdu, takže sem se celkem těšil.Neděle, vstávání v 5:30, v 6:00 jsme byli s fotografem Romanem na lanovce. 

V osm jsme stáli na vrcholu Pic Blanc ve výšce 3330m.n.m. V mínus pěti stupních a větru, zato s úžasným výhledem na kýčovitý panoramata. Měli jsme zhruba hodinu do startu. Já jsem taktak stihl přimontovat helmetcam na helmu a zbytek času vyplnilo řazení 400 riderů na správné startovní pozice. Po příletu vrtulníku bylo odstartováno, opět za doprovodu techna, který všechny dostatečně před jízdou nakoplo. Trať začínala úsekem s velikými kameny, kde byl každý rád, že se pohybuje vpřed. V tomto prvním úseku jsem se opravdu vezl ve vlně. Šel-​li někdo kolem k zemi, měl člověk prostě smůlu a šel taky. Po pár stech metrech jsme vjeli na několikakilometrový úsek vedoucí po zasněžené sjezdovce, kde se chumel jezdců začal dělit. To co se odehrávalo na sněhu těžko popsat, lépe vidět na videu z helmetcamu. Čtyři sta lidí pokoušejících se překonat co nejrychleji úsek na sjezdovce, každý volí jinou strategii. Někdo se kutálí, klouže, tlačí, někdo se snaží jet. 

Po překonání zasněžené části vede trať traverzem okolo velikého hřebenu. Tento singletrek s obrovským srázem po levé straně je jedno z nejnebezpečnějších míst na trati. Startovní pole se změnilo v nekonečného hada, předjíždět jde těžko. Další úseky se mění podle toho jak klesáte dolů a s tím se střídá i vegetace. Štěrk, louky, prach, přejezdy přez potoky, vyschlý les s kořeny. Jedete přez všechny možné typy povrchů a prostředí. Trať finále byla přesto daleko míň technicky náročná než trať kvalifikace a měla poměrné dost šlapavých úseků a několik výjezdů. Proto taky na startu nebyly vidět téměř žádný sjezďáky, ale enduro speciály. Lehký kola s vzduchovym tlumením a zdvihem okolo 150mm, nejčastěji s Fox vidlicí. Důležitá maličkost byla teleskopická sedlovka. Já jsem během závodu musel zastavovat, abych si sedlovku vytáhl.

Do cíle jsem dorazil na 182.místě, v čase 1 h 15 minut, což bylo 25 minut za vítězem. Každopádně po 2 a půl hodinách po startu, kdy bylo vyhlášení výsledků, stále ještě dojížděli závodníci. Tenhle závod ale není o umístění,  pro většinu byla výhra to, že ho absolvovali a dojeli ve zdraví do cíle. Proto mezi jezdci není taková nevraživost, jak by si možná někdo představoval. Například Vláďovi v tréninku jeden anglán dal novou duši se slovy "to mi zlepší karmu na nedělní závod" a s pozdravem jel dál. Megavalanche je jeden z mých nejsilnějších bikových zážitků vůbec a určitě ho chci příští rok zopakovat, s lehčím kolem a lepší fyzičkou..Jelikož se kromě Mlaďáka nikdo z nás "profi" finále neúčastnil, využili jsme času k vlastnímu "guerillovému" předávání cen a rozdali jsme si naše poháry na stupni vítězů, co zůstal v Alpe d'Huez po silničářích. Tím jsme se i my stali na chvíli hvězdami. Každý z nás byl rád, že se zúčastnil. I když většina jen kvalifikace. Když jsem Ondru vyzvedával, byl do půl těla svlečen a vypadal jakoby absolvoval několikadenní party v bahně. Přitom bylo brzké nedělní dopoledne a on v sobě měl kromě pár hltů punče hlavně 30km nejšílenějšího dh závodu na světě. tak za rok zase naviděnou !

Výsledky Megavalanche 2009

1. Absalon Remy (Francie), Commencal-  0:49:28,210

2. Wildhaber Rene (Švýcarsko), Trek- 0:49:44,120

3. Vouilloz Nicolas (Francie), Lapierre- 0:51:36,160

4. Barel Fabien (Francie), Subaru MTB Pro Team- 0:53:30,390

182. Mladý Ondřej (Česká Republika), Ndistribution, Carhartt- 1:15:53,330

Cestu  na Megavalanche podpořili: Omega CZ, sportkamery.cz, defect.cz

30min video z kvalifikační jízdy Mlaďáka můžete nesestřihané shlédnout zde.

První fotogalerii z této luxusní, netradiční akce můžete shlédnout po kliknutí TADY.