Jizerskohorský shreding

A ačkoliv je aprílové počasí nevyzpytatelné stejně jako nálady dámy v přechodu, ze šedých garáží do zaprášených ulic vyjíždí kola, longboardy, skaty... Jenže užívat si v tričku sníh a slunce je taky paráda! A tak tu pro vás máme článek o tom, jak jsme si jedno březnové odpoledne s Luckou Zábranskou hrály u nás za barákem. 

Lúca dorazila pozdě v noci i se svou mrtvolou (boardbagem) na nádraží do Liberce, vsoukala se do auta mezi mě a psy a už jsme si to svištěly do Jizerek, kde bydlím. Věděly jsme, že nás čeká pátek jako z pohádky. Předpověď byla slunečná a teplota dosahovala osmnácti stupňů. Neoddiskutovatelný příchod jara ohlásil první šnek v zahradě, který si cestu klestil zplihlou trávou a tajícím sněhem. Ranní očista, venčení baskervilů, vydatná snídanička a honem hledat místa, kde by se dalo blbnout. Takový byl plán a my ho do puntíku splnily. 

Na louce si Lúca nejdřív našla přírodní plot ze smrčků na jednoduchý přelet přes „kukaččí hnízdo“. Avšak v rámci dobrých sousedských vztahů jsem ji z mise musela odvolat a nominovat ji o kus dál. Dopad byl přímo do zeleninových záhonků. Přesunuly jsme se a Lucka si za pomoci hrabla, lopaty a mých chytrých rad postavila odraz. Já se nasoukala do bahna pod smrčky a jalo se fotit. Možná by se v tu chvíli hodilo fisheye, ale to nemám, a tak filozofie byla pevně zakotvena. „Nic velkého to nebude, tak budeme dělat art!“ V tu chvíli se smály asi i srnky u tůně opodál. Raz, dva, tři pokusy… Hotovo! A co teď? 

Oká, jarní surfing ve firnu. A pak průjezd loukou. To byla rychlovka. Zásek nastal u kamene, který vypadal na první pohled dobře na cokoliv. Rock n roll, air… Jenže byl jaksi dementně nakloněn. Chodily jsme okolo něj jako král Šalamoun. Zprava, zleva, zdola, zhora. Noooooo…. Nebudu vás víc napínat. Nic z toho nevzniklo. 

Sluníčko stále pralo jak smyslu zbavené a my po louce začaly lézt jak žíznivé žáby na poušti. Raději jsme tedy sešly níž k našemu domu, kde jsme opět u sousedů, kteří tu přes zimu nežijí, našly zíďku. Z ní se opět dalo jednoduše hopnout. Osobně jsem upravila Lucce nájezd, který si párkrát tahle studentka Zemědělské univerzity píšící diplomku o zebrách cvičně dala, protože byl dosti nevyzpytatelný. Lucka se rozjížděla z keříků rybízu, frnkla to okolo kamene tak, aby se stihla sklonit pod šňůrou na praní. Jinak jí hrozil skalp plavé kadeře nebo hrůzostrašná amputace. Zvládla to naštěstí na jedničku, a tak od té doby také vím, že není zebra jako zebra. Jedna od druhé se liší překvapivě pruhama. Pruhy u zeber totiž fungují na podobném principu jako otisky prstů u lidí. 

Slunce začalo utíkat, já jsem musela pospíchat za rachotou a Lucka ke svému věrnému kamarádovi počítači, který jí s diplomkou teď doprovází na každém kroku. Den to byl hezký! Možná i nezapomenutelný. Tak zas příště brzy na viděnou.

Shred for fun, ride for love!