Blog Lucky Zábranské: Jaké bylo WSC 2012 v Oslu?

Tak jaký to vlastně v Norsku bylo? Nahoru - dolu, levá - pravá, jo – ne, ne- jo, jo tak jo. Víc výkyvů nálad a rozhodnutí jsem ještě za tak krátký čas nezažila. Uff, bylo to prostě náročný.

Oslo je krásný město, lidi jsou tam sice uzavření, ale jakmile se vám podaří dostat se jim pod kůži, cítíte se s nima, jako kdybyste je znali leta a měli jste k nim velkou úctu. A tak nějak podobně to bylo s norskou slopestylovou tratí na historicky prvním Mistrovství světa ve snowboardingu. S tím rozdílem, že seznamování s ní, bylo o poznání horší než s Nory u plechovky piva.

Před odjezdem do Osla mi kamarádi a kamarádky radili - co a jak, jak by bylo nejlepší to zajet. Všechny rady se mi zamlouvaly. Dej si save run na menších skocích, lepší hezky točit na malejch než rovňák na velkejch. Nebo... Dej to jen na easyka, čistá jízda, žádnej hrot. Všechy rady se mi líbily, jediný problém byl v tom, že žádný menší skoky V Oslu nebyly! Stejná trať pro všechny, stejný prizemoney pro všechny. Tak jaký pak copak.

My holky jsme se skoky a celou tratí „bojovaly“ pomalu, ale jistě. Pokaždý, když jsem se někoho zeptala, jak se mu líbí trať, v odpovědi nejčastěji padalo slovo strach, které se po pár dnech tréninku proměnilo ve slovo respekt.

Osobně si nedokážu představit, kdyby nebyla zrušena pre-​qualifikace, co by dělaly některý holky, který by přijely rovnou na závod, před kterým by si stihly dát max. 3 runy ve warm upu.

Tahle změna byla opravdu velký štěstí pro všechny. Trať byla technicky náročná, ale musím říct, že skoky byly opravdu velký, ale dobrý. To by nakonec nebyl problém, ale opravdová husťárna byla s rychlostí.

Na vše jsme se musely rozjíždět rovně asi tak sto kilometrovou rychlostí. (Při tom některý z holek váží 50 – 60 kilo i s postelí.) Upřímně, už si ani nevybavuji, kdy jsem takovouhle rychlostí jela po sjezdovce, asi nikdy.
Kdo na to není zvyklý, je to dost nepříjemné. Hlavně, když fouká vítr proti a ty ho musíš prorážet. Slyšíš jen, jak se ti třepe bunda. A helma, že by seděla opravdu tak jak má, to se taky říct nedá. 

Nicméně nikomu nezbylo nic jiného, než se přizpůsobit. Top-​ten holek, co objíždí velké soutěže, se to dařilo rychle, ostatním to trvalo déle a některé by ještě potřebovaly týden. Každopádně člověk si zvykne na všechno, záleží jen kde a s kým se vyskytuje. A nakonec zjistila, že ty velký skoky jsou vlastně lepší, než malý a je to celkem zábava. ( Pravda, vede k tomu trochu trnitá cesta.)

Jsem na všechny holky co to daly pyšná! Největším překvapením se pro mě stala Slovinka Urška Pribošič, kterou znám z Penkenu a která se jako jediná, kdo nejezdí big soutěže po celym světě, probojovala do finále. Velký úspěch!

Naopak pro mě velké překvapení bylo, že se do finále nedostala Silje Norendal, norská princezna, která se svým stylem a trikovou zásobou řadí ke snowboardové elitě. Hlavním důvodem neúspěchu asi byl pád na sjezdovce, při němž si vyhodila rameno. (Zlí jazykové tvrdí, že Silje se zrovna koukala po klukách). Další zklamání bylo z naší Šárky Pančochový, který nejspíš neseděli placaté dopady, a tak pro ní odjet trik bylo nesnadné.

Finále jsem již sledovala z tepla domova. Od začátku dokonce pro mě byla jasným favoritem Američanka, Jamie Aderson. Té ostatní holky nešahají ani na paty. Má absolutní jistotu u velice náročných triků, je skoro neuvěřitelná.  První dvě jízdy Jamie davala své oblíbené triky. A to ss bs 540, fs 360, bs 180, v druhé jízdě přidala fs 720 a poslední run spadla.

Vítězka, Kanaďanka Spencer OBrien, si dala načas. V prvních dvou jízdách spadla hned na prvním skoku, a tak celá jízda byla ztracená. Převrat nastal za pět minut poledne, kdy v poslední jízdě vzala Jamie vítr z plachet a jízdou bs 540, ss bs 540, fs 720 zvítězila. Třetí, Holanďanka Cheryl Maas, se s tím nepatlala a hned na začátku dala v jízdě 2x fs a bs 720 a bs 360. Avšak na holky to tentokrát nestačilo.

Zážitek to byl obrovský, jezdit s nejlepšíma riderama světa, ze kterých "cáká" neuvěřitelná energie, to tě vcucne.

World Snowboarding Championship byl pro mě obrovskou zkušeností. V Oslu jsem za týden přeskočila asi dva levely ježdění, přestože jsem po hrozivém pádu ráda, že jsem živá a zdravá, od snowboardingu mě to zase neodradilo.

PS:
Ráda bych ještě poděkovala Matesovi a Terezce Matouškovým, kteří nám poskytli ubytování v jejich velkém domě, kde žilo ještě několik spolubydlících. Podle zdejších pramenů, tenhle dům navštěvoval prý Albert Einstein, ani bych se tomu nedivila, má to tam svojí einsteinovskou atmosféru.
Navíc se nám Mates a Terezka ve volném čase věnovali a protáhli nás po Oslu, například nás vzali do Vigelandparku.

Co říct závěrem? Bylo to velký zážitek a velká zkušenost, která většinou není zadarmo!

Lucku podporuji firmy Roxy, Dakine, RedBull, TotalBoardshop.cz.