Bára Prášilová

Myslím, že jméno české fotografky Báry Prášilové někteří z vás jisto jistě někdy zaslechly. A to nejen ve spojitosti vtipné série fotografií pro obálku oblíbeného časopisu Lime, ale hlavně díky spolupráci se značkou Quiksilver, jež byla předvedena na letošním Designbloku. Quiksilver Women podporuje mladé a talentované ženy, nadané umělkyně, kreativní duše z celé Evropy. A právě takovýmto ženám, je určena nová řada oblečení. V Čechách se tváří této značky stala Bára Prášilová, jež pro ni vytvořila sérii portrétů balancujících na pomezí fashion/​art. Je také nutno dodat, že nominována titul Fotograf roku Czech Grand Design za kolekci fotografií Quiksilver Women, sérii pro lifestylovou přílohu Lidových novin Esprit a fotografie pro knihu Křehký. A zdaleka to letos není jediná Bářina nominace na různá ocenění. Veškeré informace o dalších nominacích, nebo třeba Bářiných výstavách naleznete na webových stránkách www.baraprasilova.com.

Ahoj Báro, jak si se k focení dostala?
V osmnácti jsem se z ničeho nic rozhodla, že budu fotografka, a tak jsem si šla koupit foťák a začala fotit.

Máš na škole nějakého oblíbeného profesora nebo vzor? (Bára stále studuje v Opavě)
Pár profesorů mám docela ráda, ale působí na mě spíš lidsky. Jako vzor bych tam nenašla nikoho.

Je dle tvého názoru nutné fotografii studovat?
Prostředí školy je možná užitečné kvůli budoucím pracovním vazbám, ale jako taková mi v mém případě neposkytuje ohledně vzdělání nic moc extra nového. 

Za rok 2009si získala hned několik významných nominaci na fotografické ceny. Jak je vnímáš?
Asi jako největší pecku vnímám nominaci na Hasselblad Masters Awards 2009 v kategorii Fashion/​Beauty. To se myslím ještě žádnému Čechovi nepodařilo. Pak je samozřejmě fajn nominace Czech Grand Design na Fotografa roku.
Vnímám to tak, že je to především užitečné, ale radost mám samozřejmě taky.

Českých umělců, kteří se prosadili v zahraničí není mnoho, tobě se to povedlo. Mohla by jsi nám dát pár rad jak na to? Bylo to v tvém případě o štěstí anebo tvrdé dřině?
Já zatím nemám pocit, že bych prorazila v zahraničí. To snad teprve přijde. Upřímně, myslím si, že mám ještě nějaké rezervy a je třeba se ještě chvíli snažit.

Platí v tvém případě, že se umělec musí prosadit nejdříve v zahraničí a až poté získá uznání v Čechách?
Je asi trochu pravda, že tu stále přetrvává nekritický obdiv ke všemu zahraničnímu. Chybí nám stále sebevědomí utvořit si vlastní názor. Jsme trochu „přizdisráči“. Ale mě tyhle „komplikace“ vlastně nakonec docela baví.

Jaký je to pocit, když vidíš své fotky vystavené ve Francii nebo Anglii?
Všechno je vždycky v hrozném spěchu, nestíhám si nic užívat, to bych se ráda ještě časem naučila, vychutnávat si ty hezký okamžiky.

Jak vlastně vypadá tvůj normální pracovní den?
Těžko říct. Dost specifický pro mou práci je to, že někdy jedu skoro nonstop a někdy se zase kopu do zadku. Každopádně svojí práci si "komplikuju" dost tím, že mám ráda přehled o všem, co provází mé focení. Takže občas přebírám i starost o styling nebo výrobu rekvizity.

Co bys za fotografování nikdy nevyměnila?
Upřímně? Teď už je pro mě focení všechno. Už je to víc než jen koníček. Je to práce, na které jsem i životně závislá. Ale na začátku to rozhodnutí, co budu dělat a jakou formou se budu vyjadřovat, mohlo vypadat různě. Mohla jsem stejně tak navrhovat oblečení nebo šperky. A vím, že by to vždycky dopadlo dobře.

Své fotografie prodáváš v limitovaných edicích lidem z celé Evropy? Jací lidé to bývají?
Nejvíc mě dostal jeden hudebník z Francie, jehož přítelkyně viděla moje fotky na výstavě v Lille. Jen, tak prohodila, že by si jednu fotku hrozně přála. A ten kluk šel pracovat na měsíc do obchodu s botama, aby jí tou fotkou pak mohl překvapit. Nádhera!

Kde bereš inspiraci na témata svých fotek?
Mě to prostě napadá, ale zpětně vidím, že se obracím k období dětství a dospívání.

Mnohdy fotíš témata na rozhraní dětství a dospělosti, co tě k tomu vede?
Jak už jsem zmíníla výše, tohle věkové rozhraní mě prostě fascinuje. Člověk začíná poznávat sám sebe a lecos si uvědomuje, je mnohdy šokován sám sebou. Je to velmi citlivé období, kdy si člověk posouvá různé hranice. Alespoň u mne to tak bylo.

Na scéně se vyskytuje spousta rekvizit, které tvým fotografiím dodávají atmosféru. Promýšlíš každou fotku do posledního detailu anebo si občas řekneš, že to nějak dopadne a uvidíme co z toho vyjde?
Přesně tak, nerada improvizuji, vše musí být připravené do posledního detailu. Pokud fotím pro sebe, tak na scéně musí být naprostý klid, někdy si úplně vychutnávám magičnost a bizarnost situace. 

Spousta tvých modelů je oblečena do ojedinělých šatů. Spolupracuješ s nějakými návrháři?
Často. Buď mě požádají oni, nebo já je.

Teoretikové umění popisují tvou práci jako snovou, plnou vzpomínek… Co ty sama si o tom myslíš?
Mám trochu ráda patos. Ale nesmí bejt trapnej. Vždycky to musí být shozené alespoň zrníčkem humoru.

Jak jsi se dostala ke spolupráci s Quiksilver Women?
Díky spolupráci s Lime magazinem a jeho šéfredaktorkou Bárou Berdychovou, která se projevila velikou důvěrou a bojovností ohledně publikování mých fotek. Fotek si všimli v českém Quiksilveru a cesta už pak byla celkem snadná…

Bavilo tě s nimi spolupracovat?
Zatím moje nejlepší zkušenost. 

A poslední otázka na závěr: Co ti říkají pojmy snowboarding, skateboarding, či surfing? Jezdíš, či jezdila jsi někdy na nějakém boardu?
Nic moc. Maximálně tak bodyboard. Ale myslím, že rozumím těm pocitům, kdy je člověk ve vlnách několik hodin a vnímá jenom moře. Určitou paralalu naprosté koncentrace prožívám třeba právě při focení.