Blog: Day by day by Hanka Vojtěchovská

Rok se s rokem sešel, zima už je v plném proudu a s ní příchází i můj první blog. Letošní zima pro mě začala nezvykle pozdě. Po náročném pracovním létě jsem si udělala "menší" dovolenou a odjela na měsíc a půl na Kostariku. Tam jsem se oddávala surfingu, díky kterému vlastně snowboarding vznikl. Nikdy předtím jsem v tropických krajinách nebyla, a tak jsem si to náležitě užila. Až jsem se skoro ocitla v pokušení nevrátit se.

I když jsem se vzpírala, i tak jsem nakonec v polovině prosince přistála na Ruzyni a byla jsem opět hozena do tvrdé české reality. Ještě že byly Vánoce za dveřmi – svátky klidu a míru. Po nich jsem se přesunula do mého domovského resortu Zillertal, kde máme i tento rok s kamarády pronajatý tradičně byt. Home resort zůstává stejný, ale sponzora mám od letošního roku nového. Jezdím za Nikitu a nosím brýle Spy.

Od 15. ledna jsem byla ve švýcarské Arose na K2/​Nikita campu jako kouč. Potkala jsem tam spousty super holek a doufám, že jsem je i něčemu naučila. Alespoň nejezdit s protirotací. 

Jen co jsem se vrátila zpět domů na Zilloš, začalo sněžit a po dva dny nepřestalo, aby třetí den nám plebejcům bůh hor seslal na zem azurit. Pow, pow, pow… Orgasmus každého ridera! Tedy krom ortodoxních jibovacích bros.
Avšak tentokrát byl pow pro mě trochu utrpením, protože 149 centimetrů dlouhá deska je na mě do prachu malá, a tak jsem odcházela z kopce s nohama jak závodní pštros. I tak jsem něco přeci jen stihla rozjezdit a v terénu se podepsat.

Z prachu jsem se přesunula rovnou na zmrzlou Dolní Moravu, kde se konala další zastávka Freeride.cz Just Ride! 2011. Na to, jak je málo sněhu, tak byl park výborný. Opět jsem se snažila překonat svou nechuť k streetovým náskokům a opět mě to potrestalo. Slide po prdeli na speed bedně mi byl odměnou. Holt, nemůže člověk umět vše, že? No, ale jak to dělají ostatní?

Další den jsme jeli do českého Keystonu alias parku Paprsek. Tam se mi při backtailu na picknik tablu sekla zadní hrana a já letěla po zádech do zmrzlého dopadu. Au! No ale jak to dělají ostatní? 

V pondělí jsem si pak vyzvedla svůj starý prašanový speciál K2 Vavavoom 152 a hurá na Zill. Vyrazil s námi i pan fotograf Aleš Foff, a tak jsme běhali jak o život, abychom stihli něco nafotit. No snad se něco povedlo. Vždy, když mám možnost jet s ním na hory, snažím se o stopéro, aby výsledek za něco stál. Ono když už člověk do toho investuje ty peníze, tak maká. Čtyři dny focení v prašanu byly docela náročné, a tak se teď těším na odpočinek a jdu si hledat letenku do Brecku.

Ahaaaaa, já vám úplně zapomněla říct, že začátkem března bych si chtěla splnit jeden ze svýh snů – výlet do amerického Breckenridge s holčičí partičkou.

Takže see ya in pow. Hanka.