Marocké mini postřehy: „No co, jinej kraj, jinej mrav!“

Zamilovala jsem se do surfování, což pro suchozemce z Čech pochopitelně znamená, buď si rychle najít jiný koníček, nebo zkrátka vyrazit někam za humna. Já zvolila Irsko. Jednak mě ta země vždycky lákala, s prací je to (No možná spíš bylo.) taky relativně bezproblémový, no a hlavně surfování je tam úžasný. Je ale taky poněkud studenější. A to i v létě, o zimě nemluvě. Takže po několika prosincových „sessions“ při mínusových teplotách a následném rozmrzání v beach baru irského typu, tj. před krbem s hrnkem čaje (I když i to své kouzlo to rozhodně má!) jsem si řekla: „Dost bylo otužování, zimu strávím v teple!“

Otázkou bylo jakou zemi zvolit. Podmínky byly: samozřejmě prima vlny, teplo a vzhledem k tomu, že jsem nechtěla vyrazit jen na tejden, tak to chtělo i nějakou levnější destinaci. Prolítla jsem nabídku irských aerolinek a uplně za hubičku byly Kanáry a Maroko. Víc mě lákalo to Maroko, ale kamarádi, který jsem oslovila nakonec odpadli. No a do Maroka samotná holka? No! To asi těžko!

Tak jsem zkusila oslovit nějakej anglickej surfovej kemp, ale všichni měli plno. Takže teda ty Kanáry? Chvíle přemejšlení a výsledek - Kanáry si nechám na důchod, letím do Maroka.

Když bude nejhůř, vím, kde jsou ty surfový kempy, tak snad mě nenechaj na holičkách, když už tam budu. V průvodci jsem načetla nějaký tipy pro ženský cestující sólo. Jako např. mít na prstě snubní prstýnek, chodit ve věcech s dlouhým rukávem a nohavicema, nevylejzat za tmy. A pro případ, že by na mě nějakej lokál chmatal třeba v autobuse, jsem se naučila arabské slovíčko „šůma“, které znamená „hanba“. A když ho nahlas na dotyčnýho zařvete, tak se studem nejspíš propadne a rozhodně ho přejdou veškerý choutky.
Všechno ale dopadlo uplně jinak. 

Ten kroužek, kterej měl připomínat snubák, jsem ani nevytahla z batohu, skoro pořád jsem tam pobíhala v tílku a kraťasech a procvičila jsem spoustu arabských slovíček, avšak zmíněné „šůma“ zkrátka nebylo zapotřebí. 

V rybářský vesničce Taghazout ležící na sever od Agadiru, v centru veškerého surfařského dění, jsem narazila totiž na skvělou rodinku a u ní jsem si pronajala cosi, čemu tam říkaj apartmán a strávila jsem s nima úžasných šest tejdnů.
Dali mi arabský jméno, Fatima. Netrvalo dlouho a začala jsem na něj slyšet. S jejich angličtinou to teda nebylo moc horký, ale při troše snahy jsme i „pokecali“ o něčem „duchaplným“. Takže jsem s nima vařila, hrála na jejich hudební nástroje, koukala na jejich televizi, jezdila na jejich opravdový trhy (ne ty pro turisty), hrála s klukama fotbal na pláži, navštěvovala různý známý a příbuzný. Ať už chudší z vesnice nebo bohatší s luxusním bejvákem ve městě. Prostě jsem měla neopakovatelnou šanci proniknout do místní kultury, tradic a myšlení. 

V tomto duchu se tedy zhruba odvíjel můj surftrip. Necestovala jsem nikam extrémně daleko, protože jsem měla omezený rozpočet. Navíc nebyl důvod, poněvadž surfovejch spotů bylo v rozmezí dvaceti kilometrů asi patnáct. Z toho se asi na šest dalo dojít pěšky. V blízkým okolí bylo spoustu věcí k vidění. Navíc ty zážitky a poznávání opravdovýho marockýho způsobu života mě naplňovaly dostatečně. A že to zážitky byly vskutku exotické a nezapomenutelné, můžete posoudit sami.

Hned na začátku jsem při hledání ubytování velmi rychle pochopila, proč v průvodci doporučovali naučit se arabsky větu: „Má ta místnost okna?“ Proběhla jsem takhle x míst a všechny pokoje k pronájmu byly malý tmavý vyzděný kobky bez okna, s plechovejma nebo jinejma dveřma bez skla. Pro klaustrofobika nic moc. Takhle spousta z vesničanů zkrátka bydlela. Jejich „byt“ byla jedna takováhle místnost bez oken, o šířce 3 metry a dýlce možná tak 3,5 metru. Měli tam dvě postele, pidi stoleček, konvici na čaj, pár skleniček, plynovej jednovařič, motorku, rybářský náčiní, jeden kohoutek, plastovej lavor a to bylo všechno. Skříň nepotřebovali, na záchod chodili nejspíš na pláž.

Moje rodinka si žila luxusně. Měli celej barák. Ze dřeva, igelitů a všeho co, kde našli si stloukli přístřešek na terase. V tom přístřešku ovšem nesměla chybět televize, satelit a kvalitní hi-​fi soustava. Tam žili oni. Zbytek domu pronajímali. Měli (skoro) normální evropskej záchod a sprchu s teplou vodou (někdy).
Terasy teda na déšť stavěný nejsou. Terasa byla otevřená a vedly z ní schody dolů do chodbičky, kde byly dveře do pokojů. Když trochu zapršelo, tak díky nevychytanýmu spádování, šla většina vody právě do těch pokojů.

Radši nevzpomínám na to, když lilo celej tejden. (Věřte nebo ne, ale zažila jsem v Maroku i záplavy.) A tak jsem denně vylejvala ze svýho pokojíku několik kýblů vody. Do toho se surfovat nedalo, protože oceán byl neuvěřitelně špinavej, plavaly v něm mraky nebezpečných předmětů a za každou druhou vlnou číhalo metrový nebo větší poleno, použitý plínky, houbičky na nádobí, flip flopy. Zkrátka vše, co přiteklo z hor a pláží. Často nešla ani elektrika. Přiznávám, to nebyl ten nejšťastnější tejden, ale pak bylo zase dobře. 

Apartmán jsem měla obrovskej, tak jsem si řikala, že bych ho v rámci úsporných opatření mohla s někym „sharovat“. Tak jsem se o tom pobavila s lokálním týpkem, kterej občas pomáhal turistům/​surfařům s hledáním ubytování u lokálů. Nejdřív mi přived uplně šílenýho arogantního Němce, to jsem fakt odmítla. Pak hned tří Araby a poté, co dotah uplně zhulenýho Švýcara, kterej mě ani nevnímal, jen tam deset minut stál, koukal do prázdna a nic neřikal, mi došlo, že to asi nebyl až tak uplně dobrej nápad.

Měla jsem teda to štěstí, že jsem měla splachovací záchod. Jejich trubky ovšem nejsou trubky. Jsou to spíš takový trubičky. Nevím, jestli to bylo tím, že mi po surfování vždycky šíleně vytrávilo, tak jsem se cpala jak zjednaná, každopádně kapacita těch jejich odpadů uplně nestačila, tak se několikrát stalo, že jsem ucpala záchod.
To jsem rudá až někde šla za „bráchou“, jestli nemá zvon či něco takovýho. Tak se toho chopil po chlapsku a šel na to kovovou tyčí. To nepomohlo, tak zavolal kamarádovi z vesnice, jestli na to něco nemá, tak se přišel podívat, a pak obvolali spoustu známejch, jestli oni nemaj zvon nebo nějakou chemii či co. Takže se nad mým „výtvorem“ sešla půlka vesnice. To jsem fakt nad celou situací slzela smíchy. Nakonec to vyřešili kyselinou! :)

Jinak s tou čistotou je to teda bída. Asi třetí den jsem se ptala „bráchy“, kam s odpadem, že jsem nikde neviděla popelnici. On prej, ať jim to přinesu nahoru na terasu. Tak jsem zjišťovala, co s tim pak udělaj. Normálně to v noci odnesou na pláž, že popeláři jsou drahý. Ufff, nejhorší bylo, že to takhle dělala většina místňáků, takže z toho logicky vyplývá, že všechny pláže v blízkým okolí vesnic zrovna čistou nezejou. A když přijdou lijavce, tak se to všechno hezky spláchne do oceánu.
Po dešti nebo vysokým přílivu jsem do vody radši nelezla. Nechtěla jsem s tímto mít nic do činění, a tak vždycky, když projížděli ráno popeláři naší pidi uličkou, tak jsem igelitku s odpadem hodila z okna (měla jsem pokoj v patře) přímo na jejich jedoucí náklaďák s otevřenou korbou. Nikdo si toho nevšim a já měla úžasnej pocit, jak tý ekologii v Maroku napomáhám.

Za celej pobyt mě naštěstí neskolila žádná infekce. Což se tam občas stává, hlavně díky i mini poraněním ze surfování. Jediná „nemoc“ byla rýmička a kašel. Na to mi „brácha“ řekl, že má super lektvar. Tak se těšim, že okusim něco z tradiční lokální medicíny. Což se teda nestalo. Po ochutnání obsahu skleničky se ptám: “Co to je?" A on odpovídá, že bonbony Halls rozpuštěný v mlíku. 

Maso tu na jejich poměry stojí docela dost, takže hlavně jedí zeleninu a chleba. Tradiční jídlo je tagin. To je směs zeleniny, brambor a koření. Masa je tam fakt minimum a vaří se to v keramický nádobě s kuželovitým víkem na žhavých uhlících. Jí to pak celá rodina z tý jedný mísy, příbory nepoužívaj, nabíraj to na jejich chleba, kterej před jídlem roztrhaj na kousky a položej kolem dokola stolu. Tohle jí s různejma obměnama každej den kromě pátku. To maj sváteční kus kus a ten se jako jediný jí, samozřejmě rukama, bez chleba.
Jednou jsem jim třeba uvařila špagety nebo kuře s bramborovou kaší a oni to všechno, i tu kaši, chtěli jíst chlebem a já jim to nemohla vymluvit. Každopádně evropskou kuchyni fakt ocenili. Dokonce z jednoho z rodiny, kterej to s vírou zas tak nepřeháněl, po kuřeti s kaší vypadlo: „Hamdolilah“. Což je poděkování Aláhovi za jídlo, a všichni ostatní na něj koukali jako blázni, protože to bylo poprvý a možná naposled, kdy to od něj slyšeli.

S tim jídlem to vůbec nebylo jednoduchý. Nemužu si pomoct, ale já prostě když surfuju, tak potřebuju pořádný jídlo. Tím teda myslím maso. Pravda, já ho teda potřebuju, i když neserfuju. No ale zkrátka, jak už jsem řekla, ta jejich strava toho masa moc neobsahovala. Tak vždycky, když jsem vařila já, tak jedině s masem a v nemalém množství. Třeba když jsem měla zrovna fakt masovej absťák, tak jsem udělala obrovský kuře, ten večer měl bejt jen pro tři. Jenže jsem zapomněla na marockou pohostinnost, takže když to množství mí dva „bratři“ spatřili, nelenili a než jsem se nadála, u stolu sedělo pět jejich dalších kamarádů. Asi se není moc čím chlubit, ale po téhle zkušenosti, jsem si příště pokaždý před servírováním mojí evropské večeře, raději část schovala stranou.

Spousta lidí vůbec v Maroku nechodí do školy. Všechno se učí v mešitě z Koránu. Ale i přesto spousta z nich, zejména ti mladší (mluvím o turistických oblastech), hovoří slušnou angličtinou. Naučili se jí sami – z knížek, od turistů. Angličtina je taky jeden z důvodů, proč oslovují turisty a chtějí se s nima bavit, chtějí prostě procvičit jazyk. „Učila“ jsem takhle hned několik domorodců. Byli hrozně bystrý, nadšený a vděčný. Strašně si mě za to oblíbili a chtěli, abych tam zůstala, že pro ně můžu pracovat - jezdit karavanem po plážích a prodávat jejich ručně dělaný čapky a koberce. 

Jedni z mých „studentů“ byli dva týpci, který spolu žili. Teď teda nemluvím o žádnym homosexuálním svazku. Oba byli naprosto odlišný. V Maroku jsou strašně zvyklí si pomáhat. Mladšímu bylo asi jednadvacet a staršímu tak pětačtyřicet – padesát. Těžko říct. Každopádně ten mladší utek z domova ve dvanácti. Chtěl se postavit na vlastní nohy a žít lepší život než jeho rodiče. Tak prodával na plážích oblečení pro surfaře a docela slušně si tím vydělal. Staršího našel „na ulici“, vzpomněl si na svoje těžký začátky a vzal ho domů. Starší plet právě ty čepice, koberečky a podobný vlněný či tkaný suvenýry. Mladej teď pracuje v surf shopu. Kšefty od doby, co se ve vesnici vyrojilo mraky surf campů, jdou dost dolů. Ale on to nějak neřeší.

Prej když nemá jídlo, no a co, bude ho mít zítra. Když Aláh dá. Navíc se prý v každý restauraci v Maroku může najíst zadara. Prej to tam tak funguje, lidi si pomáhaj. Nechápe logiku, proč má bejt někdo bohatej a druhej chudej, bohatý maj dávat chudým. Za poslední tři roky nezaplatil jedinkrát bus. Ne proto, že by na to neměl, ale proto, že majitel byl pracháč, tak pro to.
Taky měl holku z Anglie, byla v Maroku, pak odjela a porodila jeho dítě. On jí mimojiné psal, že si hledá jinou a prostě nechápal, že už ho nechce dál navštěvovat. Ona mu chtěla zařídit i víza do Anglie, ale on tam nechce. On jen chce, aby ona přijela za nim. Navíc nechce, aby za něj vízum a letenky platila, cejtil by se míň jako muž. Navíc ona je „jen“ žena, tak když on chce, aby přijela, tak prostě má přijet. Mladej byl zkrátka takovej ještě nevybouřenej, vůbec nedokázal přijmout ani můj nestrannej názor, respektive ani o něm přemýšlet, když jsem se mu snažila vysvětlit kulturní rozdíly a tak. Starší byl naprosto vyklidněnej a dokonce stál za mnou a snažil se mladýmu promluvit do duše. Fakt zajímavej rozhovor.

Taky se o mě ucházel jeden domorodec. Prej, že mi na pláži při měsíčku zahraje na kytaru. Mou pozornost si získal, když jsem zjistila, že ta kytara je rozladěná tak, jako kdyby byla minimálně deset let někde v mrazáku. Pak při pokusu o ladění praskly dvě struny, ale prej je to v pohodě. No, a když jsem si řikala, že už to ladí nějak dlouho, tak jsem pochopila, že to už jako hraje. Tvářil se u toho úplně vážně. A že prej to je marocká hudba. Bylo to fakt naprosto příšerný, ale on se choval tak suverénně a nejspíš si do dneška myslí, že jsem nepoznala, že v životě kytaru neměl v ruce, a že nevím, že si jí pujčil od jednoho týpka z vesnice. I když samozřejmě tvrdil, že je jeho. Tohle byla ještě sranda, ale pak se z něj vyklubal fakt idiot. Za nějakou dobu jsem se dozvěděla, že spoustě svých kámošů řek, že jsem jeho holka a že se se mnou nesměj bavit. 

Nebo další perlička. Jeden známej rodiny nevěděl, kdy se narodil. Narodil se v horách, rodiče negramotní a po narození malého Anuara jaksi neměli čas se někam vláčet na matriku. No a když si ho konečně našli, tak si na úřadě prcka omrkli a stanovili mu to na 1.1.1985.

A nebo se takhle bavím s „bráchou“ a on se celej nedočkavej chlubí, že jde příští týden na rande. Prej s nějakou příbuznou. Tak se pídím, jak jako vzdálená příbuzná to je, a ona prej sestřenice. Myslela jsem, že má na mysli nějakou z asi stopadesátýho kolena, ale chyba. Je to čistokrevná sestřenice. Prostě dcera strejdy. Tyhle vztahy jsou tam na denním pořádku.

Často jsem chodila do levných stánků s jídlem pro lokály. Když jsem jednou večer zašla do australský restaurace, byla jsem překvapená, že tam jsou i marocký holky. Ty zejména na vesnicích kromě nákupů a návštěv nechoděj nikam ani ve dne. Až pak jsem pochopila, že to jsou šlapky. 

Nebo mi takhle jednou kámoš rodinky, mladej kluk, představoval nějakou slečnu. Myslela jsem si, že je to kámoška nebo jeho holka. V životě by mě nenapadlo, že by mi představoval prostitutku. No co, jinej kraj, jinej mrav! Lokálové to maj teda dost za hubičku. Slečna s nim jela k němu do bytu přes půl hodiny autobusem, pak hoďka „služby“, a pak cesta zpátky. Celá „ta sranda“ stála v přepočtu asi stovku.

Obecně to mají místňáci vůbec na hodně místech o dost levnější. Na tržišti maj samozřejmě ceny pro lokály a ceny pro turisty. Tak jsem samozřejmě chodila na nákupy s mojí rodinkou a měla jsem to skoro zadarmo. A když jsem šla nakupovat sama a chtěla jsem třeba pytlík toho jejich koření, počkala jsem si, až si ho přede mnou koupil nějakej domorodec, slyšim kolik to stojí a řeknu, že chci to samý. Prodavač není moc nadšenej, ale co mu zbejvávalo. :)

Karetní hry maj takový hodně primitivní. A taky maj úplně jiný karty. Maj čtyři „barvy“ – peníze, stoly, nějakou zeleninu, co vypadala jako lilek a možná to i lilek byl, a meče. Vůbec nemají čísla. 

Jednou se tak bavíme a já se jich ze zajímavosti zeptala, jaký maj životní sny. Jeden, takovej do světa, hrozně chtěl motorku. Druhej se podívat do Ria na karneval, třetí chtěl mít rodinu a dítě a ten poslední, tzv. dobrej muslim, chtěl dojít do Meccy.
Dobrej muslim znamená, že se modlí pětkrát denně, požehná Aláhovi před jídlem a po jídle mu poděkuje. Nepije, nekouří a samozřejmě před svatbou se se slečnama maximálně vodí za ručičku. Tomu ode mě z baráku bylo třicet a v životě nepolíbil holku. Když to z něj vypadlo, bylo mi ho tak líto, že jsem si v duchu řikala, že mu tu pusu snad dám.

Překvapilo mě, že rozvody tam až tak velkej problém nejsou, prej pokud se na tom oba shodnou, tak ok. Ovšem svatba, když už holka má nebo čeká dítě, absolutně nehrozí. Dost šílenej mi přišel příklad kámošky holky ode mne z baráku. Čekala dítě s klukem, oba do sebe zamilovaný jak blázen, ale bylo to před svatbou, tak si ho musela nechat vzít, i když ho oba chtěli. Pak se prej můžou v pohodě vzít a to dítě mít. No hrůza! 

Koukám, začala jsem (no a vlastně už skoro končim) s těma perličkama nějak zostra a my jsme tu vlastně kvůli surfování. Tak teda jak už jsem psala, surfovejch spotů je tam mraky pro surfaře všech úrovní. Třeba patnáct v rozmezí dvaceti kilometrů. Ať už beach breaky nebo reefy. Začátečník asi nejvíc času stráví na Panoramě, protřelý surfař bezesporu na Anchor Point.
Pokud jste „regular“ budete jak v ráji, pokud „goofy“, je to trochu horší, protože jedinej left break je Cro Cro. Ostatní jsou samý right breaky, tak si zkrátka trošku pocvičíte backside, no. Určitě má cenu si všechny spoty vyzkoušet na vlastní kůži. Pokud máte auto, je to pohoda. Pokud ne, tak na minimálně šest spotů se dá dojít pěšky a zbytek můžete objíždět místním busem, kterej jezdí relativně často, je skoro zadara a je „surfer friendly“.
Jen pokud máte u sebe nějaký cennosti, tak si je pěkně hlídejte. Nenechávejte na pláži nic bez dozoru a hlídejte si věci i v buse. Je to třeba jako v pražskym metru, kde číhaj na turisty, nalepěj se na ně z obou stran a zalověj v kabele nebo batohu. Já měla kliku, protože jsem zrovna byla v buse s „bráchama“ a ty měli můj batoh pod kontrolou podstatně víc než já. Takže mi hned druhej den mýho pobytu zachránili kartu, mobil i peníze a věřte tomu, že pak už jsem si to pořádně hlídala sama. 

Z výletů do přírody rozhodně stojí za to Paradise Valley. Hory s palmama a nádhernou říčkou, ve který se dělaj takový tůně, kde se úžasně koupe a skáče z obrovských balvanů. Je to mimojiné ráj híppíků. V podstatě nedopatřením jsem se do jedný skupinky dostala, když jsem s pár místňákama měla vyrazit do hor za „bráchama a sestrama“. Jen mi zapomněli říct, že to je „Rainbow gathering“, takže rázem jsem měla spostu bratrů a sester i já. Všude vládla láska a mír, všichni seděli kolem ohně či stolu a pili čaj nebo víno. Zkrátka cokoli z jednoho plecháčku, každej druhej se vystřídal u kytary a hrál mírumilovný písně. Ovšem jen do tý doby, než se ztratil kousek hashe. To se strhla taková hádka, že jsem myslela, že uteču. Asi po deseti minutách jim došlo, že jsou vlastně hippíci, tak se uklidnili. No celý to bylo děsně humorný.

Dalším z tipů je  Banana Village, odkud je úžasnej výlet proti proudu řeky, kdy různejma kaňonama dojdete do hor. Jelikož už je to dál od vesnice, tak je tam nádherně čisto. Místo uplně stvořený pro romantickej piknik. Taky že tam pár místních zamilovanejch dvojic bylo. Oni to moc jednoduchý nemaj, na veřejnosti se chudáci nesměj ani políbit.

Možná hodně věcí působí negativně, ale nejsou. Je to právě hrozně zajímavý, odlišný. Zkrátka taková exotika skoro za humny. I když vesnice a okolí moc čistý nejsou, za nima v přírodě je nádherně. Stačí vylézt na kopec nad vesnicí a jste v úplně jiným světě. Vidíte dál do hor a přitom koukáte na oceán. Navíc od  ledna do půlky března je tam dost zeleně. 

Taghazout je dobrej v tom, že tam jsou surfshopy, a i jiný restaurace než s marockými „specialitkami“. Sice jsem si na začátku říkala, že budu jíst jen lokální jídlo, ale ono když pořád dokola jíte tagin, kus kus nebo rybu s chlebem, tak pak je pizza nebo špagety příjemná změna. Hned přímo v Taghazoutu je surfovej spot Panorama. Ten je výbornej pro začátečníky, a když se zadaří, tak si tam i „pan zkušený“ přijde na svý. 

Taghazout je rybářská vesnička a rozhodně není z nejmalebnějších, což je nevýhoda. Nádherný bydlení je třeba přímo u Anchor Pointu. To v podstatě koukáte z okna na ty nejlepší vlny. Je tam čisto a domky jsou malý a útulný. Každopádně nejsou to ty nejlevnější. 

Po návratu se mě skoro každej, s kým se bavím o tomhle výletě ptá, jestli jsem tam neměla problém se sexuálním obtěžováním, nebo jak to nazvat? A když si to tak vybavuju, tak vlastně ne. Pravda, tolik nabídek k sňatku jako v Maroku jsem nikdy nedostala a asi už ani nedostanu, ale oni to prostě jen zkoušej. Je fakt, že nás holky z Evropy berou jako podstatně otevřenější (ke všemu) než jejich místní dívky. Zejména holka, která tam přijede sama, nemůže být pochopitelně v jejich očích nic jinýho než sexuální turistka. Navíc, když k tomu přidáme vidinu pro ně bohatých Evropanek, snadnější přístup k papírům, lepšímu životu... Prostě proč to nezkusit.

Každopádně slůvko „NO“ relativně chápou. Nevím, jestli jsem měla štěstí, nebo jestli mam třeba čuch na lidi, anebo jestli třeba průvodce zkrátka jen přehání. Ať tak nebo tak, bejt váma, neváhám a vyrazim tam. A moc neotálejte, nejlepší surfová sezóna je již v plném proudu!

Bohunka Kosová