s fotografem Mattem Georgem

Matthieu Georges je mimořádně talentovaný francouzský fotograf, pocházející z Grenoblu.
Ve svém oboru je respektován. Fotografii se věnuje již zhruba deset let. Své nadání aplikuje hlavně na focení akčních a lifestylových sportovních fotografií. Pracuje s digitální fotkou, charakterizující je pro něj však i používání analogu. Po studiu postupně stoupal „po karierním žebříčku světa fotografie“ a ve svých pětadvacet letech se stal editorem magazínu MethodMag, poté senior fotografem časopisu Onboard.

MEGA PORTFOLIO MATTA GEORGE ZAMĚŘENÉ NA ŽENSKÝ SNOWBOARDING A ART FOTOGRFIE

Je ukázkovým příkladem dobrodruha, cestoval snad všude, a to vždy s foťákem v ruce. Se svým digitálním Canonem, Hasselbladem na klasickým fotomateriál a starým dobrým lomem si kreativně hraje se všemi možnými formáty a styly. Ty v podstatě i sám vytváří. 

Jeho fotografie můžete znát z mezinárodních snowboardových magazínu, jak tištěných tak onlinových.
V současné době ho proslavila spolupráce se značkami jako je právě Billabong nebo Roxy, ale jeho portfolio firem, se kterými spolupracoval je velmi široké. Rip Curl, Dakine, Volcom, Absinthe Films, Von Zipper, Apo, Quiksilver, Element, 686, Salomon, Santa Cruz atd.

Docela slušný výpis na mladíka z jižní Francie. Jak však sám říká, za talentem stojí kus tvrdé práce. Jedním jeho mottem je: “Svět patří tomu, kdo vstává brzy,” a bere ho opravdu vážně.

Matt nám, navzdory svému pracovnímu nasazení, poskytl vcelku detailní zpověď. Čtěte sami, koukněte na jeho fotky a snad zjistíte, proč jsme si oblíbili právě jeho!

Kdy si dostal první foťák? Je to to, čím si chtěl vždycky být – profesionálním fotografem?
Nejdříve moc díky za uskutečnění tohoto interview.
Úplně první foťák, který jsem kdy používal byl Nikon FE půjčený od rodičů. Myslím, že mi bylo tak sedmnáct a tou dobou jsem začal fotit svou rodinu a přátele. Nikdy jsem nechtěl být profesionálním fotografem, ale vždy mě zajímala obecně tvorba obrazů - od kreslění, grafiky, přes film k fotce.
Vždy jsem chtěl vědět, jak vyvolat černobílou fotku v tmavé komoře. Nejlepší přítel mého táty byl nadšený fotograf, který mě toho hodně naučil. Focení mě začalo bavit tak, že jsem se v mojí malé vesnici přihlásil do fotokroužku. Naneštěstí anebo možná naštěstí, jsem byl jediný malý kluk mezi sedmdesátiletými staříky. A když se nad tím zamyslíte, někteří z nich byli fotografy už přes padesát let. Představte si všechny ty historky a zkušenosti, které neváhali sdílet s mladým klukem jako já.

Dneska je mezi fotografy ohromná konkurence, je jich mraky, kteří hledají dobrou práci. Kdy ses ty dostal poprvé do fotobranže. A co ti, kromě tvého ohromného talentu, pomohlo?
Jo, ve světě fotky je skutečně velká konkurence a docela se to dá pochopit. Každý má dnes možnost koupit si dobrý foťák a není tak těžké udělat pěkné fotky. No řekl bych dokonce, že nemáš ani omluvu vyfotit nějakou špatnou!
Moje cesta k tomu být fotografem byla asi trochu zvláštní a taky jsem měl dost štěstí! Když jsem dokončil školu, chtěl jsem být grafickým designerem a šel jsem na dva roky na školu Tiskové techniky a typografie. Prošel jsem předtím matematickou a fyzikální průpravou, a proto nebylo zrovna lehké se tam dostat, ale byl jsem přijat, i když mezi posledními.
Prvním rok jsme vytvořili s jedním mým dobrým přítelem Thomasem webový magazín. Měli jsme to jako zábavu a chtěli jsme pokračovat ve zdokonalování se v našich vlastních projektech. Bylo to o skateboardingu, snowboardingu, graffitti a muzice. A zatímco můj kamarád se staral o programování webu, já jsem dělal design, fotky a editorský věci. Dostal jsem potom nabídku práce jako Art Director francouzského magazínu Freestyler Snowboarding, který byl z mého domovského města, Grenoble. 

Moji rodiče chtěli, abych dodělal školu a já s nimi docela souhlasil, ale přál jsem si tu práci natolik, že jsem ji nakonec stejně přijal. Po dobu téměř jednoho roku jsem to měl celkem chvílemi těžké. Když jsem chodil do práce v pět ráno, pak do školy od devíti do pěti odpoledne, a pak zpátky do kanclu od pěti do půlnoci. Bylo mi necelých dvacet a začal jsem si vydělávat docela dobré peníze, a tak jsem si pořídil hodně nového příslušenství na počítač i foťák.
Tou dobou jsem už nějaký ten čas skejtoval a snowboardoval na lokální scéně, což mi zjevně dost pomohlo, abych takovou práci získal. Ve stejnou dobu spoustu mých známých dostalo své první sponzory, časopisy si začaly psát o fotky a jak jsme jezdili hodně spolu, už jsem měl spoustu fotek na to, abych je mohl sdílet. Tak jsem vlastně získal své první publikace v magazínech. Ale bylo to jen hobby a já jsem se chtěl stát grafickým designerem nebo nějakým editorem.
Potom to nějak skončilo a zaslechl jsem, že Method Mag hledal editora fotek. Myslím, že mé znalosti grafiky/​ designu /​ photoshopu a tisku mi opět pomohly a já tu práci získal! Rychle jsem se musel přesunout do Innsbrucku, kde jsem pracoval celý den v angličtině a v novém městě daleko od mé rodiny a přátel. V začátcích to nebylo vůbec lehké a jako typický Francouz, jsem samozřejmě nemluvil jiným jazykem než francoužštinou. Ale tahle práce mě hodila přímo do mezinárodní snowboardové scény, a tak si myslím, že se ze mně stal opravdový fotograf.
Díky, že zmiňuješ nějaký “talent”, ale myslím, že ten jediný co mám, je tvrdá práce. A věřím, že štěstí a tvrdá práce vás dovedou tam, kam chcete.

Je nám známo, že jsi milovník klasické černobíle fotografie (BW), co tě na tom baví nejvíc? Co analogová/​ digitální fotografie nemá?
Když jsem byl mladší, začal jsem focení BW na film a jejich vyvoláváním v tmavé komoře. Byla to má první láska a věřte mi, když si to zkusíte, je velmi těžké ten pocit zapomenout. A mimochodem, jestli chcete sbalit nějakou holku, vemte jí do temné komory. Docela to funguje! Hahaha.

Je milion dobrých věcí jak v digitálním světě tak v analogovém a oba mají své výhody. Co mám nejradši na focení filmem je, že můžete střídat foťáky a formáty filmu, přinést to do labu, počkat pár dní, úplně zapomenout, co tam bylo a pak to znovuobjevovat na náhledech. Má to duši, která u digitální fotografie není. Jsem fotograf, který se cítí být spíše řemeslníkem, než počítačovým nadšencem, přestože u počítače strávím spoustu času. Proste rád na věci sahám, hraju si s chemií, papíry, světlem atd. Taky mám rád finální proces skládání fotek „na obrazovku“. 

Dneska je klasická fotka v módě, a tak si bohužel spoustu lidí myslí, že jejich fotka je dobrá, jen proto, že byla vyfocená na film...

Kolik náčiní si s sebou bereš na pracovní cestu?
Většinou předtím, než někam jedu, se snažím mít na mysli – směr fotky a její vzhled. Chci prostě fotit celou dobu. Když je fotka vyvolána, mám na to jednotku barev, formátů a procesů. No jinak s sebou vozím digitální kombo, což jsou dvě těla foťáků, pět objektivů, dva 35mm foťáky. Každý s jedním objektivem - jeden barevný a jeden černobílý film. A pak mám Lomo/​Polaroid kombo, což může být čtyři až pět různých foťáků. 

Co máš nejraději před svým objektivem? Co je pro tebe fotka?
Fotografie je pro mě zachycení správné chvíle za ideálního světla, a když se tyhle dva elementy spojí, jsem hodně rád!
Mimo to obecně rád fotím lifestyle a přírodu. 

Tvou doménou je snowboardová a skejtová fotografie. Když je porovnáš, jaký je pro tebe mezi nimi rozdíl?
No zaprvé je mnohem lehčí fotit skateboarding než snowboarding, protože s sebou nemusíš tahat tolik věcí na hory, není zima ani vlhko, nehrozí žádné lavinové nebezpečí ani špatné sněhové podmínky, nenosíš těžké náčiní v hlubokém sněhu a nepotřebuješ nevyjetou cestu ani čerstvý pudr. Ale má to i pozitivní stránky. Když fotíte snowboarding, jsi v horách, obklopen ohromnými výhledy na krajinu, dýcháš čerstvý vzduch a užíváš klidného prostředí.
Kdežto při focení skateboardingu můžeš ležet na zemi v psích chcankách, často v hlučném a přelidněném okolí.
Oboje je prostě jiná mise, ale na konci dne mohou být oba typy focení velmi vyčerpávající. 

Žiješ dvě roční období, jak to jde? Preferuješ jedno před druhým?
Dřív jsem žil obklopen horami, teď jsem se se svou přítelkyní přestěhoval do Montpelier. Máme tam slunce celý rok. Je to dobrý na skejtování, je tam úžasný víno, žijeme blízko pláže a nedaleko od Barcelony, a navíc je tam hezký letiště. Hodně lidí si myslí, že je to celkem nevýhoda nebydlet blízko resortu, když jsem tak trochu hlavně snowboardový fotograf, ale záleží na organizaci věcí a já stejně většinou lítám, když někam jedu. Taky nebudu fotit snowboarding celý život, tak prostě radši žiju tam kde chci, místo toho, kde bych měl. 

Jak vypadá tvůj typický pracovní den?
Když nikam necestuji, vstávám v půl sedmé ráno a pracuju ve své kanceláři tak do sedmi do večera. Většinou začnu s emaily a pak si udělám svůj „TO DO list“, který se může lišit v závislosti na ročním období. Většinou skenuju, edituju, archivuju, vyvolávám fotografie, tisknu, pracuji na smlouvách a obchodních záležitostech, organizuju cesty, kupuju nové foťáky nebo filmy, učím se nové technické věci apod.
A když jsem na cestách, záleží o jaký shooting se jedná. Když jsou to freeridy se snowboardingem, vstáváme velmi brzy, abychom chytli první světlo a čerstvý sníh. Když je to focení v ulicích, záleží na jezdcích, jestli chtějí být foceni přes den nebo v noci. Jakmile skončím focení, většinu času archivuju fotky na dva různé hard disky a dávám si tak týden čas, než je edituji. Mám rád tenhle proces, při kterém zapomínám, jaké ty fotky byly a vracím se k nim s prazdnou hlavou. 

Co je největší inspirací pro tvoje fotky?
Jsem časopisový nadšenec. Stále si kupuju nějaké magazíny. Rád se dívám na detaily všech fotek a většinou se nechávám inspirovat módní a válečnou fotografií, i když to jsou dva opačné směry. Válečná fotografie vás naučí přežít, fotit rychle za špatného světla a okolních podmínek, kdežto módní fotografie vás naučí jak světla používat a jak zaměřovat krásné ženy v pěkném prostředí. 

Co máš nejradši na své práci?
DOBRODRUŽSTVÍ! A to být mimo svou zónu pohodlí.

Když si věnoval svou vášeň dvěma hlavním boardovým sportům – snowboardingu a skejtu, co surfing? Zajímáš se o něj? Chtěl bys ho fotit?
Začal jsem surfovat zrovna minulý rok a nemám ani páru o surfových tricích. Docela rád se dívám na surfové fotky, i když si myslím, že mohou vypadat úplně stejně (No jo, oni si zas můžou myslet to samé o snowboardové a skejtové fotce). Moc rád bych fotil životní styl surfingu, ale rozhodně mě nezajímá žádné akční focení v tomhle směru! Chci se prostě jen naučit surfovat a přežít ve vlnách!! Hahaha!

Existuje pro tebe rozdíl při focení holek a kluků nebo je jen „jedno focení“?
Musím přiznat, že je velmi těžké pracovat s holkama, když potřebujete být produktivní. Všechno trvá tak dvakrát déle, než při focení s klukama. Vím, že holky mají hodně skills a taky “koule” dávat různý spoty, ale z nějakého důvodu stejně raději zůstávají ve své komfortní zóně. Takže je to hodně o rozebírání spotu, různých způsobů jak to dát atd.
Kdežto chlap, ten se na to jen rychle podívá a skočí, a nekoná se žádné drama například kvůli nějakému malému stromku, který ani není na dopadu. Vím, že při focení s holkama můžu být někdy docela tvrdej, ale to proto, že vím, že na to mají. Někdy to dokonce skončí hádkou nebo slzami, ale ve většině případů jsme znovu přátelé a na konci dne jsou rády, že mají fotku ze spotu, který (jak předtím samy říkaly) je na ně moc velký. Mají skillz, akorát by měli mít celou dobu sebevědomí na 500%. Ale koneckonců s nimi pracuji docela rád. 

Je zábavné či příjemné spolupracovat s riderkama dlouhodoběji - opakovaně? Má to nějaké výhody, když pracuješ při focení s někým koho dobře znáš a můžeš mu věřit?
Když fotíte stejné lidi už několik let, poznáte se navzájem velmi dobře a vytvoříte mezi sebou takovou „pracovní bublinu“, ve které není potřeba ani mluvit. Vím, že mí přátelé mě vyhrabou z laviny, když bude potřeba a naopak. Je moc důležitý mít tuhle jistotu, když jste ve volné přírodě. Určitě si to neužívám tolik, když musím fotit s lidmi, kteří si myslí, že jsou tak „COOL“, že se mohou chovat jako blbci. Jasně, že je to příjemné fotit s přáteli nebo lidmi, kteří ze sebe dávají jen to nejlepší, protože konec konců je to týmové úsilí a všichni potřebujeme být na stejné lodi. 

Jakou nejzajímavější cestu jsi při své práci podnikl?
Měl jsem tolik štěstí, že jsem byl na spoustu úžasných místech a první co mě napadá je Libanon. Je to malebná a nádherná země s dlouhou historií. Spřátelil jsem se tam s mnoha lokály. Když tam před pár lety znovu začala válka, byl jsem s nimi na Skypu, když mi zrovna říkaly, jak budova vedle nich právě byla bombardována a nebyli si jisti, jestli další den budou ještě naživu nebo ne. Mít mezi přáteli takového člověka vás přivede zpět do reality, když si na cokoliv stěžujete ve svém “pěkném” životě. 

Japonsko, Kanada, Turecko, Norsko byly také velmi zapamatovatelné cesty. Je těžké vybrat jen jednu. Loni jsem byl v divoké poušti na Sahaře. S přáteli hledající velbloudí mléko a trávil jsem Nový rok uprostřed ničeho. To byl taky šílený zážitek!

Co za muziku zrovna nejvíc posloucháš?
To se mění každou chvíli, ale určitě mám svoje klasiky. Abych jmenoval pár, jsem velký fanda Radiohead, The Stones, The Strokes, Pixies, Led Zeppelin, Hendrix, Aimee Whinehouse, Angus and Julia Stone, Emilie Simon, MGMT, Bob Dylan, Cat Power, Dire Straits, Death in Vegas, Air, Daft Punk, Eddie Vedder, Arcade Fire, Lauryn Hill, Coming Soon, The Do, Cocoon, Gangstarr, Dre, Jurassic 5, EPMD, Micheal Jackson, Nas, Nina Simone, Janis Joplin, 2 Pac, Norah Jones, Serge Gainsbourg, Edith Piaf, Jane Birkin atd.

MEGA PORTFOLIO MATTA GEORGE ZAMĚŘENÉ NA ŽENSKÝ SNOWBOARDING A ART FOTOGRFIE

Nenašli jsme tě na Twitteru, sociální média tě asi tolik neberou, co? Nemyslíš, že to má výhody při vlastní propagaci?
Vždycky jsem byl proti Facebooku a moje přítelkyně mluvila pořád o tom, jak mi unikají vtipy a fotky mých blízkých přátel, takže mi nedávno založila účet. Není to tak, že bych to neměl rád, jen nemám rád tu myšlenku, že lidi na něm sdílí celý svůj život. Někdy jsem na cestách a nikdo si nečte knížku nebo si spolu nepovídá, ale všichni si dávají nové statusy na facebook, twitter nebo po@#$ instagram.
Ale jinak ano, myslím si, že z hlediska obchodu je dobré být viděn online. Možná na tom budu muset zapracovat v budoucnu, i když toho nejsem velký fanda. Uvidíme, krok za krokem, před třičtvrtě rokem jsem konečně založil svou první vlastní webovku. To je dobrý start!

Miles merci, Matte!

MattGeorges.com