The Story: Honza "Paruka" Klvaňa

Jan Klvaňa, trojnásobný mistr ČR v surfingu a pravděpodobně nejlepší český surfař, si kupuje zpáteční letenku na trase Jakarta – Praha – Jakarta, již pět let žije na indonéském ostrově Bali, ačkoli mu domov stále voní po svíčkové od babičky.

Fotogalerie Honzi Klvani z Bali.

Honza vypadá na první pohled jak kluk z plakátu – modré oči, větrem rozčechrané blond vlasy, tvář ošlehaná oceánem, svaly, dozlatova opálená kůže. Jenže u jednoho z mála českých surfařů se nejedná o „pózu ze solárka“, ale o přirozený životní styl. Honza se narodil v roce 1985, pochází z Prahy a žije na Bali.

Na Bali přijel poprvé v létě 2008. Tehdy už propadl surfování, a tak jeho hlavní motivací byly vlny – ty jsou v Indonésii nejlepší na světě. „Zůstal jsem tady, protože Bali je v hodně aspektech unikátní. Má multikulturní atmosféru, mezinárodní surfařskou komunitu, místní jsou nekonfliktní, náklady na život minimální a vlny bezkonkurenční.“ A ve výčtu pozitiv pokračuje: „Bali má navíc klidnou atmosféru. Pokud respektuješ ostatní surfaře ve vodě, respektují i oni tebe.“

Rozhlížet se, rychle se rozhodovat, číst vodu i břeh, najít nejvhodnější podmínky a vyčkat na pravý okamžik, to jsou rozhodující vlastnosti pro surfaře, které si buduje každý sám na základě zkušeností. A ty se v Čechách získat nedají. Honza neopustil jen rodnou zemi, rodinu, kamarády, ale i Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku – obor produkce kvůli lásce k vlnám nedostudoval.

Na otázku jakou vůní má Bali, odpovídá dvojznačně. „Specifickou. Mixuje se tady hodně vůní – oceán a sůl ve vzduchu. Taky jsou tu všude cítit vonné tyčinky z malých hinduistických obětí.“ Ty jsou vystaveny před každým domem, protože hinduisté věří, že je chrání před zlými duchy. „No a potom je tu taky smrad. Když jedeš na skútru za kamionem, který by nikdy neprošel technickou kontrolou a vdechuješ přímo ten černo-​černý kouř, tak to je taky Bali.“
Tím v rozhovoru překvapivě narážíme na nevýhody, které život tam i tady nese. „Negativem je katastrofální dopravní situace. Neexistuje tu veřejná doprava a na jihu ostrova, kde je centrum turismu, jsou hlavně v sezóně permanentní zácpy. Bali, a vůbec celá Indonésie, má s ČR taky hodně společnou korupci. Tady navíc pořád chybí kvalitní infrastruktura, některé silnice jsou ve stavu, že nevím, jestli se tomu ještě vůbec tak dá říkat.“

Svůj cit pro rovnováhu a západní návyky Honza šíří nenásilně. Do Čech se vrací většinou jednou do roka a zůstává tak měsíc. „Bali je jediný hinduistický ostrov z dvě stě milionové muslimské Indonésie. Já respektuju jejich kulturu a náboženství, které je hodně konzervativní a tradiční. Balijci jsou hodně kreativní a muzikální. Tím, že tady žiju a konfrontuju naší kulturu s jejich, se hodně inspiruju. Baví mě fotit a Bali je jedno z nejfotegeničtějších míst, které jsem kdy viděl.“

Místní ekonomika profituje primárně z turismu. Indonésie, i když demokratická, je pořád rozvojová země se všemi problémy s tím souvisejícími. „Většina tamní populace žije na hranici životního minima. Průměrný měsíční plat je sedmdesát euro. I Proto jsem svůj pro model longboardu u českého výrobce Custom Boards spojil s neziskovou organizací Surfaid International. Ta má za úkol zlepšit životní úroveň a rozvíjet samostatnost obyvatel v izolovaných regionech vhodných pro surfing.” Z každého prodaného kusu Honzova modelu jde na konto nadace tři sta korun. 

V Indonésii se jí hodně rýže a ryb, lokální jídlo je dobré, čerstvé a levné. I tak se Honzovi stýská po klasice - českém pivu. Stejně jako po snowboardingu, kamarádech a rodině. S tou je v pravidelném kontaktu díky technologiím: „Žijeme v éře internetu, tím pádem si nemusíme komplikovaně posílat dopisy nebo vzkazy v lahvi. Komunikuju přes skype, facebook, mail, telefon.“
S místními mluví převážně anglicky, učí se indonésky. To trochu komplikuje fakt, že Bali je primární turistická destinace Indonésíe a skoro s každým se tady bez problémů dá domluvit anglicky. „Takže někdy je těžké se motivovat,“ dodává s lišáckým úsměvem. 

V rozhovoru narážíme i další typická schémata – krásu českých dívek a fotbal. Podle Honzi jsou Češky samozřejmě nejkrásnější.     „Ale v podstatě mi je úplně jedno odkud holka je. Potenciální životní partnerky hodnotím podle jiných parametrů než je národnost. Myslím si, že místní holky jsou stejné jako Evropanky, akorát jinak vypadají.“
Indonézané překvapivě většinou vědí, kde najít Česko, zbožňují totiž fotbal: „Když řekneš, že si z Česka, jejich reakce je z devadesáti procent - Čech, Nedvěd, Baroš.“ 

Ideální představa, jak by měl vypadat rok podle surfaře z Prahy, by bylo pět měsíců na Bali, pět měsíců v Austrálii a dva měsíce v Čechách. Honza návrat neplánuje, doma je teď pro něj na Bali. Před tím to bylo rok na Kanárských ostrovech a rok v Austrálii. I když domovem s velkým „D“ pro něj stále zůstává Praha stověžatá.
Zkrátka srdce Honzi Klvaňi bije pro vlny, ačkoliv domov voní po svíčkové od babičky. A právě tak asi vypadá multikulturnost a globalizace v praxi.

Fotogalerie Honzi Klvani z Bali.

PS: Honza provozuje na Bali surfhouse jeho facebook stránky najdete ZDE. Brzy už budou hotovy i oficiální stránky Surf House Bali.