Zvyšuje helma riziko úrazu ?

Poslední dobou bylo mnoho kiterů po návratu na jejich letní spoty překvapeno, že je pro pohyb po těchto spotech vyžadována helma. Nicméně na sníh už si helmu bere téměř každý. A u landkitingu se dá s úspěchem pochybovat o tom, že existují jezdci, kteří by jezdili bez ní. V čem je ale rozdíl? V racionálním rozhodnutí, kdy helmu potřebuji? O osobním rozhodnutí a odpovědnosti? Právě slovo odpovědnost často rezonuje v rozhovoru s Kristinou Höschlovou, specialistkou na horskou medicínu a lékařkou letecké záchranné služby Libereckého kraje. Holkou, která bydlí domečku (opravdu domečku) za Prahou, jezdí do služby na motorce a nemá sociální sítě.

Sportuješ s helmou?

Já osobně lyžuji bez helmy, jezdím na kole bez helmy, surfuji bez helmy, jezdím na skate bez helmy. Na kite bych se podívala, zhodnotila situaci, vlastní schopnosti a rizika s kitem spojená a nějak se rozhodla. 

Pro Tebe jako pro lékaře je to zhodnocení asi snazší než pro běžného sportovce, který nemusí a pravděpodobně nemá dostatek vstupů, na základě nichž se rozhoduje. Dokáží se oni rozhodnout správně?

Není nic jako jediné správné doporučení. Myslím si, že vlastní odpovědnost je víc než jakákoli ochranná pomůcka nebo předpis shůry.

Liší se nějak nehody a úrazy sportovců, kteří mají nebo naopak nemají helmu?

Helma chrání hlavu v případě úderu a mírní jeho následky, to je její benefit, to všichni víme. Ale bohužel často platí, čím víc helem a dalších ochranných pomůcek tvořících pocit falešného bezpečí člověk má, tím riskantněji se chová a úrazu nadbíhá.

Ve Francii jsem pracovala u asociace Médecins de Montagne, která po celých francouzských Alpách sdružuje lékaře, kteří se zabývají především zraněními lyžařů a snowboardistů. Z dlouhodobých statistik, rámcově statisíců zdokumentovaných úrazů, vyplývá, že ochranné prostředky zdaleka nesnižují sklon k úrazům. Navíc některé ochranné pomůcky, například zpevňující dlahy na zápěstí či páteř, při pádu úraz mohou i zhoršit. Toto „brnění navíc“ ovlivňuje rovnováhu, snižuje obratnost a ohebnost a tudíž může mít vliv na schopnost vyhnout se pádům. Stává se, že se při pádu ještě o takovou dlahu přerazíte a stejně si zápěstí či páteř blbě zlomíte. Je dobré si uvědomit, že i helmy významně omezují smyslové vnímání. S helmou máte menší úhel periferního výhledu, sníženou možnost slyšet okolní dění, tudíž i horší orientaci v prostoru a finálně tak zkreslené vnímání rychlosti a děje kolem.

Nejčastějším sportem kiterů je určitě kiteboarding na vodě. Doporučila bys helmu na vodu?

Všechno je to hrozně relativní a nelze dávat generální doporučení, zdali helmu nosit nebo nenosit. Opět je to otázka osobní odpovědnosti. Já třeba lezu po skalách a když vím, že je to oblast s vysokým rizikem padání kamenů nebo ledu, vezmu si ji. Předpokládejme, že u kiteboardingu je nejběžnější pád do vody. Nepadá se na pevný podklad, hlava má vždy tendenci projít hladinou a tělo, jako ochranu před zraněním, přitom zatíná krční svaly. Krční páteř je stavěná na to, aby chránila hlavu, na kterou je zvyklá. A pokud má jezdec na hlavě helmu se svým tvarem, váhou a třeba i ochotou plavat, sice ho to možná míň šlehne do hlavy, zato krční páteř to znatelně více zatíží. Pokud budeme vycházet z faktu, že kiting je jedním ze sportů, u nichž se pracuje se stabilitou, i cca 150 g vážící helma může mít vliv na chování těla v hraničních situacích.

Za několik sezón zpátky se na Sicílii smrtelně zranilo několik jezdců. Jako příklad šlo o kurzanta, které drak vytáhnul na břeh a nekoordinovaně jej protáhnul přes mnoho překážek. Od té doby je helma v Lo Stagnone povinná.

Zde je dobré si položit otázku, zdali by helma na takové nehodě něco změnila. Určitě tam hrálo roli mnoho jiných faktorů, třeba jeho nezkušenost, hustota kitového provozu nebo špatné zhodnocení větrných podmínek.

Pokud se na základě takové nehody v dané lokalitě nařídily helmy jako povinné, považuji to za neadekvátní reakci. Použití helmy by mělo zůstat na základě osobního rozhodnutí, nikoli jako pokyn shůry, který často zavání alibismem. Přece nemůžou mít na všechno lidi návod, nelze z nich dělat stádo ovcí. 

Když už kiteři jezdí v helmě, asi jim nebudeme doporučovat kritické myšlení, ne?

Myslím, že kritické myšlení je zdravé. Pokud je ale kiter o prospěchu helmy přesvědčen nebo ji nějaký čas nosí a zvykl si na ni, je jen dobře, aby ji nosil. Její nepřítomnost by ho naopak mohla rozhodit z rovnováhy. 

Důležité je vyvarovat se pocitu falešného bezpečí. Čím je sport balančně složitější, pracujete s rovnováhou a postřehem, čím více zaměstnáváte své všechny své smysly. Všechny je máte v hlavě. A teď si ji celou strčte do helmy.
Prof. Pavel Kolář

Foto: Jan Kostík 

Co ostatní ochranné prostředky?

Je opět dobré zamyslet se nad tím, proč se jimi tolik zabýváme. Pokud si pořizujeme helmy, páteřáky, a další prvky „brnění“, soustředíme se na otázku "co se stane, až si nabiji“. To je přeci úplně špatné uvažování, měli bychom se spíš soustředit na to, „co udělat, abych si nenabil“! Jakoby člověk obalený všemi těmito prostředky s pádem i počítal. Neměl by ale mít hlavu spíš naladěnou na "nechci spadnout"? A to už je otázka hlubokého podvědomí.

Kristina Höschlová

  • lékařka a záchranářka se specializací na horskou medicínu
  • po absolvování 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze působila na ARO Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, jako urgentní lékařka v alpských střediscích ve Švýcarsku a ve Francii
  • v současné době pracuje u pozemní a letecké záchranné služby Libereckého kraje
  • je tvůrcem kurzu kurzhorskemediciny.cz

Když zachraňuješ sportovce například po pádu, bez helmy, se zraněním hlavy, neříkáš si, že tohle přece nemuselo být? Nebo to nemuselo být takový?

Nikdy. Vůbec nikdy nad tím nepřemýšlím. Já tam nejsem od toho, abych někoho soudila. Mám tam jiný úkol - zachránit ho co nejlépe v daných možnostech. Takovými otázkami se absolutně nezaměstnávám.

Pravidelně děláš pro horské záchranáře, horské vůdce a sportovce kurzy první pomoci v rámci horské medicíny. Jak jsou ti lidi obecně připravení? Dáváš jim něco navíc?

Kurz horské medicíny děláme pro lékaře, záchranáře a pro horolezce. Do kurzu se hlásí lidé silně motivovaní, se vztahem k horám a záchranářství, proto je radost s nimi spolupracovat. Ač jsou to často velmi zkušení lékaři, v kurzu dělají medicínu, na kterou nejsou zvyklí – s omezenými prostředky, v nekomfortním prostředí a s nutností improvizovat. Svého času jsem vedla kurzy urgentní medicíny na lékařské fakultě. Mám ráda studenty, kteří zpochybňují, ptají se nebo mě vystaví kritice. Aspoň o něčem přemýšlí a oba nás taková diskuse může někam posunout. Mám ovšem pocit, že těch aktivních studentů je málo. Většina z nich nic nezpochybňuje, o ničem nediskutuje. Kdybych jim řekla sebevětší nesmysl, oni se usmějí a napíšou si to.

Jako doktorky se mě často lidi ptají, jestli nosím helmu. Pořád mají pocit, že za helmu budu nějak militantně bojovat. Není mou rolí někomu říkat, co má dělat. Můžu jen objektivně posoudit situaci, podat fakta, ale konečné rozhodnutí je vždy nakonec na jednotlivci. Stejně tak, jako jestli se rozhodl hulit, žrát a být negativní, ač ví, že mu to přinese nemoci. Nic není černobílé. Může se stát, že nemáš helmu - jsi mrtvý, máš helmu - čumíš v komatu do stropu. Ale taky nemáš helmu - čumíš do stropu, máš helmu - nečumíš do stropu a zrehabilituješ.
Kristina Höschlova

Netýká se to náhodou ale lidí obecně?

Samozřejmě. Lidi koukají na zprávy, a místo toho, aby zhodnotili vstupy a podrobili je kritickému myšlení, pouze přejímají, že to, co se řeklo v TV, případně to, co řekl nějaký politik, musí být pravda. Nemít vlastní názor a přejmout cizí je nesmírně komfortní. A taky bezpečné, to se to pak snadno žaluje! Protože vlastní názor znamená i zodpovědnost za něj.

Předpokládám, že narážíš i na situaci okolo COVID19.

To je už přirozené vyústění situace.

Měl bych Ti jako lékaři v první linii poděkovat?

(smích) Asi ses zbláznil...

Odkaz zde: Vzkaz lékařky z první linie: Není proč nás opěvovat, děláme jen svoji práci!

Co Tě motivuje k napsání knížky?

V knížkách se dělím o svoje zážitky a zkušenosti z míst a situací, do kterých se většina lidí nedostane. Vím, že knížka Lékařem mezi nebem a horami spoustu lidí nadchla pro záchranářství a to je přeci bezvadné!

Je nějaká otázka, která by měla ještě padnout?

Je tu jedna otázka, na kterou se překvapivě ptává skoro každý novinář. A sice, jak se dívám na to, že tady v bezpečí a komfortu sportovci hazardují se svými životy, v kontrastu s medicínou, kterou jsem dělala v konfliktech a bídou postižených zemích, jako je třeba Jemen a Afghánistán. Znovu říkám, že nepřemýšlím nad tím, jak a proč je pacient zraněný a nemocný. Staráte se stejně rád tady o rozbitého bláznivého skokana, jako o rozstřeleného pistolníka v Afghánistánu.

V jednom z dalších rozhovorů se podíváme za dvouma borcema, kteří se teď zotavují po úrazu. 

Text

Miloslav Reiterman
Další články autora

Další zajímavé články