Adaptive Eurotour pohledem Honzy Považana

Na tour jsme se vydali společně s Milou Brzákem, který ji celou inicioval a následně mě do ní i pushnul. Plán zněl jasně, objet veškeré evropské závody v adaptive surfingu, které na sebe navazovaly. 

Už celý začátek byl dost hektický, jelikož v den odjezdu jsem dělal jednu z nejtěžších zkoušek semestru ve Zlíně. Z té jsem jel rovnou do Teplic, kde zrovna Milo dodělával pilotní zkoušky na paraglide. Jo, měli sme oba dost napilno. Po 4 hodinové cestě do Teplic sme byli ready vyjet. Hodili jsme věci do naší nejlepší a nejúžasnější Vlasty (obytňák), která nás celou cestu bez větších problémů přepravovala a naslouchala všem historkám z různých konců světa. Jenže asi po 400 metrech se nám Vlastička prostě vypla, zdechla a zahájila tak jednodenní stávku. Přespali sme teda ještě noc v Teplicích a snažili se přijít na závadu. Po několika hodinách pátrání přijel frajer, kterej ji zprovoznil a během hodinky sme byli na cestě. Ještě sme přebookli trajekt a už sme si to frčeli Německem směr první zastávka - Newquay. To si tak jedeš po dálnici a najednou Vlasta začne řvát jak mustang a neslyšíš ani slova. Praskl nám výfuk. Ujeli sme v totálním rachotu asi 1000km, a pak jsme to v největším punku „neopravili“. Cestování po evropě je skvělý. Všude máš internet a dovoláš se kámošům. Ti mi poradili, ať ten výfuk prostě stáhnem plechovkama od plzně a alobalem. Ať zní sebe víc šíleně, fungovalo to skvěle a my sme se konečně v autě i slyšeli.

Oukej, přeskočme cestu a vrhneme se na surfing, ne? No, surfing, haha. Více času jsme strávili ve skateparcích, jelikož Anglie není Bali a vlny tady prostě nejsou pořád. V Newquay jsme byli asi týden dopředu před závodem, abychom se rozjezdili a dopádlovali resty. Jenže po 3 dnech swell odešel a na další týden to bylo skoro flat. K tomu začlo šíleně fouka. nejsme strach, že se s náma Vlastička v noci převrátí. Snažil jsem se na to nemyslet, ale jsem spal nahoře vedle surfů, v kapsuli s prostorem tak akorát na jedno lidský tělo, hehe.

Překvapilo nás, jaký jsou v okolí Newquay skateparky. Obrovský bazény, plazy a dokonce celý komplexy. Milo má bazény za ty roky naježděný (na Bali sou vlastně jen bazény), takže ten si liboval. Já si našel většinou street plazu a taky jsem si přišel na svý. Když člověk nemá co na práci, tak objevuje okolí. Bylo skvělý sledovat, jak je v Anglii obrovská komunita lidí, kteří žijou v dodávkách a obytňácích. Zaparkuješ na útesu a ráno tě vzbudí hlídka (kterou drží vždy jeden z kempujících) s tím, že už tě jedou policajti pořádně vosolit. Nasedneš do auta, začneš troubit jak splašenej a celej ten cirkus cca 15 obytných dodávek odjede a projede kolem policajtů. Ty pohledy stály zato.

Po pár dnech cigánství začaly závody. Vlny byly malý a rozfoukaný, ale vlastně jsme si na to už zvykli, takže moc nenadáváme. Já jel na prkně 6,8 s výtlakem 46 litrů, což nebylo špatný. Mila si z Indo přitáhly jednoho shorta (kterej byl celou dobu zavřenej v autě a ani jednou nebyl ve vodě haha) a jednu fishku, která na tom byla podobně (jen ve Walesu ji pujčil brazilcovi, kterej na ní vyhrál celej contest). Mila si teda půjčil pěňáka, který byl na ty podmínky ideální. V semifinále byl dokonce do poslední minuty první, potom ho přeskočil lokál PegLeg. I tak se ale probojoval do finále a to “stálo za to” :D. Byl to totiž skoro úplnej flat a celý závodní dění se tak konalo asi 10m od pláže na shorebreaku. Takže si představ, že uděláš takeoff a už se ti boří finy do písku. Skvost. Mila v heatu skončil 4. a získal tak první umístění z naší tour. Lepší začátek snad být nemohl!

PS: Videa z finále najdeš na instagramu Adapted.cz.

Po finále jsme hned jeli směr wavepool ve Snowdonii. Všichni nás od cesty odrazovali. Prý je úzká, skoro nesjízdná a pojedeme tak 8 hodin. Nevím kde to všichni ti místńáci vzali, ale my sme za 6 hodin byli na místě, jednou z nejkrásnějších cest za celý vejlet. 

A je to tady - wavepool. Betonová šílenost uprostřed hor. Když jsme poprvé uviděli tu vlnu, přišla nám hrozně rychlá. Pak jsme měli tréningovou session a poprvé šli do vody. Bylo to fakt šílený. První hodinu se musí člověk vůbec zorientovat, kde vlastně má být a co má dělat. Je potřeba být přesně na jednom místě. U toho se držíš plotu, protože by tě voda v bazénu jinak odtáhla někam fuč. Až je vlna asi 2s za tebou, odrazíš se od plotu, uděláš 3 rychlý tempa a seš tam. Když už se člověk na vlnu dostane, vždy si myslíš, že máš jet na druhou stranu. Ale ne, musíš jet tak, jako bys to chtěl poslat přímo do toho plotu, který lemuje celej bazén a je za ním ta šílená mašina vytvářející vlnu. Samozřejmě jsem první vlnu nechytil a Mila se mě na břehu škodolibě vyptává, proč jsem tu vlnu  nechytil jako. Nevím, co mu na to říct, je to divný :-D Postupně jsem se ale nějak zorientoval a jezdil už celý vlny. Po půl hodině mýho „ježdění“ přišel Mila, který nedokázal za celou dobu chytnout ani jednu vlnu. „Proč si ji nechytl?“ Ptám se ho s nadsázkou? Ale radši se mu moc nesměju, protože byl fakt nasranej. Vem si to takhle, nechytneš vlnu, jseš kilo mínus. Za hodinu ježdění totiž zaplatíš v přepočtu cca 1000 Kč . Před závodem jsme měli ještě jednu session, na kterou jsme se vyzbrojili zásobou prken, abychom vyzkoušeli, co je lepší. Já zůstal u svý 6,8. Milo to prostě nějak nepobral a nemohl chytit vlnu ani na pěňáku. Natočili jsme se, abychom tomu přišli na kloub, ale na nic jsme nepřišli. Mila to asi zkrátka zaklel tou škodolibou větou, haha. Ještě večer před závodem jsme si dali session na skejtech a samozřejmě, co se nestalo. Klasickej pád na skejtu, při kterým si ohneš kotník a uděláš si výron. Skvělá příprava na závodní den ne? Hned jsem to zledoval a i když jsem měl dost napuchlej kotník, na prkně jsem se nějak udržel.

V den závodu jsme jeli heat o postup do semifinále. Každý v heatu měl 3 vlny. Když ji nechytneš, tvoje smůla, náhradní nedostaneš. Já se dostal celkem bez potíží na 2. místo v heatu a dostal se tak do semi, které byly další den. V Milově jízdě se asi stal zázrak a vzal vlnu. Díky ní se dostal na stejné skóre, které měl rider na 2. místě. Ale protože jeho skóre bylo za jednu vlnu, takže šel do semi. Whop Whop! Další den jsme teda byli ready na semi. Nebo vlastně ani moc ne, protože jsme si večer před tím řekli, že by bylo super hikovat na nejbližší horu a pak tu další. Když už jsme byli tak daleko, tak co dojít na tu další? :D Ale zpět k semi. Já zajel skóre kousek nad 8 a Mila měl zase problém s chytnutím vlny. Na vlnu se dostal, ale skrz inside sekci se nedostal, takže to nestačilo na postup. Finále se potom jelo v 8h večer. Proč ne? Protože mi svítilo od vody odražený slunce přímo do obličeje a neviděl jsem absolutně nic, hehe. A můj výkon byl srandovní. První vlnu sem nechytil vůbec (svádím to na Milův syndrom, kterej jsem od něj pochytil). Další jsem naštěstí vzal, ale nic extra jsem nepředvedl a při poslední jsem v polovině spadl, haha. Posral jsem, co se dalo, ale i tak to naštěstí stačilo na bronzovou medaili. Poprvý jsem si tak mohl užít „champagne shower“, haha.

Zase jsme sedli do Vlastičky a vyrazili dál. Tentokrát bylo před námi nějakých 1500km. V autě, který jede +-95km/h a bez klimatizace ve 35°. Jo byla to sranda. Dali jsme menší zastávku ve Francii, kde jsme v Biarritz mrkli na surf film festival. Pocity jsem z toho měl smíšený. Nechci zas znít namyšleně (jako vždycky, haha), ale asi jsem čekal o dost vyšší úroveň „filmů“, které byly promítány. Asi čas na to vytvořit něco pořádnýho, co Kubo? Po týhle zkušenosti jsme vzali čáru přímo do Španělska, konkrétně do Sopelany, která leží hned vedle Bilbaa. Jako zahajovací ceremoniál nás vzali organizátoři do městské radnice, kde byl riders meeting. Potom nás provedli městem v dost velkým stylu. Náš průvod měl vlastní kapelu, která hrála španělský vypalovačky. Obešli jsme asi 3 hospody a v každé nám dali do ruky pivo a něco k jídlu. Nestěžovali jsme si. Asi nás chtěli opít, aby jsme byli další den rozbití a nic nezajeli, hehe. Jak už jsem psal - jsme zvyklí, když vlny nejsou. Takže nás nepřekvapilo, že během závodů opět skoro žádné vlny nebyly. Milo zůstal věrný jeho pěňáku a bohužel ani ten mu k postupu nepomohl a zajel v konkurenci 2 mísních španělů a jednoho američana 3,1. Já věřil své 6,8, a ta mi taky nepomohla. Nakonec jsem dostal skóre 6,3. Svedu to na to, že jsem měl těžkou skupinu. Vlastně nám to ale vůbec nevadilo, protože závod ve Španělsku byl třešničkou na dortu po celé eurotour. Skvělá atmosféra, skvělí lidé, skvělý místo a skvělý jídlo. Prostě španělský léto jak má bejt.

A co říct na závěr? Obrovský díky Mílovi, že na vejlet poskytl milovanou Vlastu a pushl celou myšlenku. Díky moc sponzorům - drinkům Nero, kteří dávají 5kč z každé prodané plechovky na handicapované sportovce a kosmickýmu jídlu (jak jsme začali přezdívat naši oblíbenou Manu). Díky organizátorům, kteří celou tuhle tour umožnili a zkrátka všem, co se na ní podíleli a co nás podporovali. Další zastávka je Bali Adaptive Pro, takže je na co se těšit! 

Díky, čus!