Bali - rok 1932

Pomalu, ale jistě nám končí Období deštivé. Otáčí se vítr pro surfování správným směrem. Jsou trošku větší výkyvy mezi noční a denní teplotou, takže se líp usíná. Vyčistila se voda a pláže na západním pobřeží, které je tím hlavním lákadlem na super spoty. A hlavně začíná chodit pořádnej swell. Tudíž začíná to pravé období pro výlet na Bali.

Možná to i odstartoval pytel ceremonií, kterej se tu poslední dobou roztrhl a pro mě, jako teda asi i pro každého, kdo tu zrovna byl, nejpodivnější je velkej Svátek NYEPI, což je vyhnání zlých duchů, ale zároveň a hlavně, jak jsem se dozvěděl, začátek Nového Roku na Bali. A samozřejmě, že se locals držej svojí tradice a počítaj letopočet od Dne, kdy jim z Indie bylo představeno Hindu náboženství. No a tomu právě odbilo 1932 let, takže Šťastnej Novej Rok 1932.

Nejdřív jsem byl celkem znechucen představou „domácího vězení“, ale nakonec to byl výbornej zážitek. Kdo z vás tu nikdy nebyl a představuje si Bali jako ztracený ostrov v Indickém oceánu, toho trošku uvedu na pravou míru, páč Bali je jedno z nejturističtějších míst na naší planetě a tak to tu i vypadá. Hotely, davy turistů, hučení motorek a stálá vize letadel na obloze s novými a novými lidmi. No, jenže na Nyepi, byl tomuhle chaosu šmytec. Ba co víc, zachází to až tak daleko, že se zakáže všem obyvatelům Bali vůbec vylézt ze dveří ven, používat elektriku, nefunguje letiště, vyjímkou jsou jen nemocnice, ale jinak je všude naprostý klid a ticho. A to byl balzám, který jsem si nejvíc užil. Vypadalo to trošku jako z katastrofického filmu, když jsem postával na střeše a sledoval, jak se nic neděje a nikde není ani známka života. No paráda. Po západu slunka bylo ještě zajímavější sledovat, kdo si pouští TV a snaží se ucpat všechny průchody světla. Chvilkama jsem viděl kužel světla, hlídku, která má za úkol přesně tyhle opovážlivce najít a donutit respektovat klid.

Celá tahle sranda začínala 17.3. zhruba kolem 23pm a končila 19.3. rozbřeskem. Ještě jedna věc mě trošku zarazila a to naši sousedé, kteří každý den nechávají hromady obětních dárečků před domem a na ulici, jejich zahrada se pyšní obřím obětním domkem, který ani nechci vyčíslit, ale přesně tyhle lidi měli potřebu se courat po zahradě a byl to první dům, který kolem 4. ráno nutně musel rozsvítit. Bohužel už to tak bývá, ten kdo na oko vypadá nejušlechtilejc ve svém nitru to má asi trošku jinak.

Pro mě to nakonec byla krásná „neděle“ jako u mých rodičů na chatě v male vesnici. Prostě klid, kdy ani pes neštěkne.

Ještě pár týdnů si užiju týhle Bali nálady a poletím se mrknout, co se děje na našem starém kontinentě. Už se těším, musím přiznat, páč vidina je skvělá - léto na Soulrider Surf Campu ve Francii, takže když se nepotkáme tady, sejdeme se tam ...

Nazdááár