Ghetto board build story

Asi to nebude úplně první surfová deska do oceánu, co u nás kdy kdo postavil. Třeba kluci z Frople píšou, že začínali se stavbou windsurfů a na fotkách z Polska honěj vlastní skimboard. A tak by mně spíš překvapilo, kdyby se do toho třeba oni už dávno nepustili. Ale nemám od nikoho zprávu, že by to bylo jinak a tak se pomalu přestávám bránit, když takovou věc lidi řeknou.

Každopádně za to asi může buď Radim Čada, co mně vzal poprvé surfovat za lodí do Mostu na Matyldu nebo možná Dvořka, protože zrovna na něj jsem narazil na netu, jak se na wakesurfovým fóru ptá, z čeho by se tady v Evropě dalo vyrobit prkno. Možná taky táta, když jednou o prázdninách (1986 nebo 87) vzal na chalupě na půdě překližku a epoxyd, pár dní něco kutil a pak přines dolů můj první snowboard. Ostatní vlivy jsem teď vyloučil snad všechny kromě Alešáka. Ale ježdění na prkně z obrácenýho piknikovýho stolu se asi dá počítat tak maximálně jako inspirace.

Našlo si mně to během posledního roku a nepřišlo to najednou, ale postupně. Nejdřív to byl ten pocit, že nemám vlastní prkno a že si ho musím vždycky od někoho půjčit. Začal jsem se dívat po něčem, co by mi vyhovovalo. Zatímco pravá půlka mozku při prohlížení katalogů na webu vstřebávala všechny designy, konstrukce, tvary a snažila se vybrat to nejlepší, levá hemisféra analyzovala cenovky a polohu obchodu na glóbusu a varovně blikala. Postupně jsem při tom ale začínal přicházet na to, kde se berou všechny ty tvary, co člověk vidí za jeden den na pláži – každá deska jiná a snad ve všech barvách, co si dokážu představit. Nevyjíždí to z továrny na paletách po dvaceti kusech. Vlastně se snad všechno, kromě několika „továren“ v jihovýchodní Asii, dělá z větší části ručně a s péčí. Menší firmička má většinou tak čtyři místnosti. V první se z polotovaru (blanku) hoblíkem a šmirglem vytvaruje jádro z pěny. Když má finální tvar, přemístí se do další místnosti, kde se položí na kozičky, odroluje se na něj skelná tkanina a prosytí se pryskyřicí. Po několika vrstvách se tak udělá tvrdá skořápka na povrchu pěny, kde by se před tím dal udělat důlek prstem. Nakonec se nalije jedna vrstva pryskyřice na zalití mezírek mezi vlákny tkaniny (hot coat) a někdy ještě jedna hladká lesklá vrstva (gloss coat), aby to dobře vypadalo. Ta se musí v další místnosti obrousit a vyleštit. Odtud jde už prkno k majiteli nebo do stojanu ve skladu. A pak jsem taky přišel na to, že „backyard builders“ tohle všechno zvládnou na zahradě za domem, v garáži nebo ve sklepě a mezi každou fází jim stačí jen trochu uklidit odpad a vyluxovat prach.

Když jsem našel step-​by-​step návod, kde se propírá snad všechno od nářadí a výroby koziček přes materiál až k designu a fungování prkna ve vodě a připadalo mi, že by musely hvězdy stát ve zvláštní konstelaci, aby to tady člověk všechno zvládnul a sehnal. Vytisknul jsem si ho malýma písmenkama na papír a pár týdnů ho s sebou bral do tramvaje na čtení po cestě do práce a z práce. Když jsem dočet poslední stránku, byl jsem malinko chytřejší než před tím. O pár věcech jsem taky vůbec neměl páru, ale říkal jsem si, že to má čas. Tou dobou mně zrovna začalo bavit jezdit na longboardu i do práce a tak mně napadlo vyrobit něco menšího na menší ježdění. A když byla příležitost, tak si říkám, že to zkusím. Vyškemral jsem javorovou dýhu a nakoupil tenoučkou skelnou tkaninu (30g/​mm2), epoxyd a pár věcí na lisování vakuem. Podlahu v kuchyni jsem na pár dní zablokoval čerpadýlkem a vakuovacím pytlem se schnoucím prknem. Naštěstí to tady nikomu nevadí a výsledek je luxusní. Naučil jsem se při tom trochu pracovat s epoxydem a tkaninou a mám polotovar na minidesku. Stačí vyříznout menší rybí tvar, nalepit grip, nasadit Indy 139s a Powell Bombers 65mm/​85a a jede se.

Výroba surfu už mi teď nepřišla tak složitá a když jsem viděl ty “táty” na wakesurfovým fóru chrlit několik prken měsíčně jen proto aby zkusili, že je to s karbonovou tyčkou mezi railama tužší a líp to reaguje, tak mně to už vůbec nechtělo pustit. Zkusil jsem se poptat u nás v domě, jestli by se dala použít dílna ve sklepě – něco jako sušárna, ale s elektrickou zásuvkou. Šlo to.

Pak už vlastně jen chybělo vymyslet, jak to bude vypadat. Věděl jsem, že chci šírší a větší prkno s větším objemem, abych bylo lehčí se dostat za vlny. Minule mi to připadalo jako ta nejtěžší věc z celýho snažení. Tak jsem od začátku počítal s velikostí kolem 7’6“, šířkou něco přes 20“, tloušťkou asi 2¾” a menší rocker. Pár dní jsem hledal rady, kde to šlo, až jsem měl nějakou představu a pak jsem úplně náhodou narazil na komplet šablonu.

Pochybnosti s pryskyřicí, sklem a většinou materiálu kolem jsem vyřešil. Další důležitá věc pak byl stringer – překližka, která se lepí kvůli vyztužení podélně doprostřed prkna. Takže mi chyběl stringer, pěna a pár drobností. Pěna je v mým případě EPS - polystyrén, co se používá na stavbách jako tepelná izolace, protože se dá sehnat snáz než PU (polyurethan) a používá se v kombinaci s epoxydovou pryskyřicí, která je v zavřeném sklepě míň nebezpečná než polyesterová. Začal jsem hledat nejbližší výrobce polystyrenu a zkusil se poptat na “atypickou” desku 0,3x0,5x2,5 metru. To je asi tak na dvě větší prkna a možná i jedno menší. Po pár dnech vyptávání a pár dnech čekání na opravu linky v továrně jsem zkusil přemluvit Stýva, jestli by mi pro to těch 20km zajel s dodávkou. Taky jsem se po cestě z práce zastavil dvě zastávky odtud na pile. Tam mi dali vizitku na jinou pobočku, kde jsem se domluvil, že mi pošlou 3mm topolovou překližku tam k nám a za další dva dny jsem si jí vyzvednul. Mám všechno pohromadě. Vlastně skoro všechno.

Po pár nákupech v supermarketu pro kutily se mi doma objevila spousta novejch věcí. Hoblík Surform (kterým se dá luxusně opracovávat polystyren), výběr šmirglpapírů, stěrky, respirátory, nejlevnější štětce na jedno použití, atd. Taky pár latěk, šroubky, dráty a kovová struna na odporovou pilu, kterou se řeže polystyrén. Z Pracovních potřeb mám rukavice na práci s epoxydem (vinylové) a dýchací masku s filtrem. Poštou dorazil epoxyd a skelná tkanina. Můžu začít.

2,5m EPS blok pokládám v pokoji na podlahu a dvakrát pod sebe na ní obtahuju šablonu. Pískám si „žhavil Béda, žhavil drát“, zapínám odporovou pilu a drát se zakusuje do polystyrénu jako nůž do másla, takže po chvíli obouruč snažení vypadnou z bloku dvě půlprkna. Šablonu obtáhnu ještě jednou na překližkovou desku a tvar vyřežu odlamovacím nožem. Všechno odnáším do kuchyně a pokusně stavím na sebe před ledničkou. Rozmíchám trochu epoxydu, natřu ho štětcem na polystyrén, překližku z obou stran a na to stavím druhou půlku polystyrénu. Na tom všem stojí 19 litrů vody v lahvích a tři roky archivu časopisů v krabicích jako závaží. Čekám a až do večera dalšího dne nemůžu do ledničky. Pak už všechno drží pohromadě a dá se pokračovat. Naměřit a fixou nakreslit další čáry a řezat a hoblovat a brousit, dokud kolem čáry nezbyde jen malá rezerva. Pak zjistím, že všechno dělám v kuchyni a všude kolem je spousta kuliček a prachu z polystyrenu a následuje úklid, luxování a vytírání. V kuchyni je pak dokonale čisto.

To bylo znamení, že bych se měl přesunout do sklepa, jinak začnu nezdravě často uklízet. Vyrazil jsem na longboardu do supermarketu a vrátil se se dvěma zářivkama a pěnovou tyčí na plavání pro děti. Tou jsem obalil dvě židle a tím z nich udělal něco-​jako-​kozičky. Na ně jsem položil prkno a začal vyrábět další tisíce kuliček a kila prachu. Občas jsem si změřil řez podle šablony a zase pokračoval surformem nebo hrubým šmirglem. Ze sklepa jsem se vracel před půlnocí a kuličky polystyrenu měl všude – na triku, na kraťasech, na nohou i na rukou. Příchod jsem začal luxováním. Další večer ale už prkno vypadá tak jak by mělo.

Teď zas pro změnu konečně dorazily problémy. Když jsem potřeboval vyřešit umístění finů (flosen, ploutví – jak se komu líbí), začal jsem hledat eshop, kde by se všechno dalo nakoupit. Při instalaci boxů a sundavacích finů se to dělá podle typu finboxů buď před laminací nebo po ní. A tak jsem s tím potřeboval pohnout. První pokus a první email do Anglie zůstává doteď bez odpovědi. Po dvou dnech zkouším další. Nacházím eshop s distribucí pro celou Evropu. Objednávám, kontroluju po telefonu potom víc než týden čekám, abych se nakonec dozvěděl, že je problém s nalezením transportu z Francie do Čech. Asi po dvou týdnech mi došla trpělivost a objednávku jsem zrušil, vzal telefon, zavolal do Německa, kde ceny sice vypadaly o pár oiro větší, ale doprava DHL/​DeutschePost do tří dnů všechno vynahradila. Těch nejhorších čtrnáct dní, kdy se dalo jen čekat, bylo najednou za mnou.

Dny čekání jsem si krátil tmelením vyšejpnutého prkna směsí epoxydu a mikrobalónů. Taky jsem u modelářů nakoupil pár balzových prkýnek na posílení pevnosti kolem finplugů, abych je náhodou nevytrhal, když dojedu až na písek. Po hodince frézování dremelem seděly inserty tam, kde měly a daly se podložit tkaninou, zalepit na místo, počkat na další den a odbrousit přebytečnou balzu. Tohle jsem dělal na světle v pokoji, takže se v mezičase dalo ve sklepě trochu uklidit a kuličky z polystyrenu zamést pod stůl.

Vrátil jsem se zpátky do sklepa a začal rolovat tkaninu na prkno, míchat pryskyřici a vrstvičku po vrstvičce, den po dni, se blížit ke konci. Naštěstí se všechno včetně instalace finů povedlo celkem dobře, pod sklem se neobjevily bublinky a tkanina vyšla na centimetr přesně. Musel jsem jen odbrousit jednu nepovedenou várku epoxydu na gloss coat, která mi nějak nepříjemně rychle zareagovala. Když byla z půlky v kelímku a z půlky na prkně, z kelímku se zakouřilo a celá ta hmota začala tuhnout tak, že se nedala rozetřít. Z posledních sil jsem to zvládnul, protože jsem věděl, že mně pak už čeká jen poslední broušení. Vrhnul jsem se do něj s vibrační bruskou, korkovým hranolem, spoustou papírů od 200 do 1200 grit a lavórem vody. Po dvou dnech a několika hodinách broušení jsem prkno vynes ze sklepa na světlo boží, vyndal osvědčenou leštěnku na auta a začal leštit. Když už jsem si myslel, že mi upadne ruka, napadlo mně vzít longboard, projet se do supermarketu a pořídit asi za 70,- leštící nástavec na vrtačku. A pak už to šlo samo. Stačilo trochu přitlačit, z kotouče začaly lítat chlupy a povrch se začal lesknout. A to je finále.

Naštěstí zbývá už jen pár dní do odjezdu k moři, takže vájo balím do staršího prostěradla, protože se mi na něj nepodařilo sehnat normální boardbag a chystám se na cesty. Po absolvování asi 1700km ve Francii zastavujeme a vybalujeme. Bohužel v horku v autě pryskyřice trochu změkla a na špičce je obtisk gumicuku. Je to jen kosmetická vada a další den ve vodě se to potvrzuje. Až dalších pár dnů a týdnů mi ukázalo, že bude co vylepšovat. Přišla změna počasí a přinesla vlny, kvůli kterým jsou místní beachbreaky všude známé. Vlny se začaly strmě zvedat a pod každým lipem číhala hluboká propast a když se stěny zpředu začaly zvedat výš než po ramena, neměl jsem moc šanci. Ale to je spíš můj problém. Nemám to moc s čím srovnat. Proti umělohmotným boardům z půjčovny to je ale přímo luxus. Chytá každou menší vlnku, která si jede kolem, snadno se na něm pádluje. Prostě nejlepší prkno na začátek, co jsem si moh přát.

Další zajímavé články