Noah Lane, Australan, který se zakořenil na západě Irska

Noah Lane na první pohled vypadá jako úplně normální člověk, ale když pak vidíte, co za hrůzy sjíždí, zařadíte si ho hned někam jinam. Je to velmi skromný gentleman, který se pořád usmívá a miluje surfování pro jeho podstatu a lifestyle.

Původem pochází z Austrálie, tedy velmi slunné země, ale skončil na západním pobřeží deštivého a větrného Irska. Poprvé přijel do Bundoranu na surfový festival Sea Sessions, který se tu každý rok pořádá na konci června. Cestoval tehdy po Evropě, potkal tam pár lidí, včetně své přítelkyně Tary a zamiloval se. Nejen do lidí, ale také do místa, kterému se přezdívá irským surfovým rájem. Začal se sem tedy vracet, a nakonec se z Austrálie přestěhoval úplně. Po čase si tu s kamarády otevřel kavárnu foam., která vyzdvihuje surfový lifestyle. 

Více se o Noahovi dozvíte v rozhovoru níže. Měla jsem to štěstí, že jsem pracovala v surfhostelu vedle jeho kavárny, takže jsme tam před i po surfování trávili hodně času a postupně se ponořili do životního stylu Bundoranu a lidí kolem surfování. Musím uznat, že ne vždy to je lákavé. Pokud tam někdy strávíte pár dnů v zimě, tak pochopíte proč.
Noah před kavárnou Foam. (zdroj - instagram.com/foam.bundoran)

Jak se to stalo, že Australan skončil v Bundoranu? 

„Poprvé jsem na západ Irska přijel před šesti lety na festival Sea Sessions. V té době jsem cestoval po Evropě a potkal jsem v Bundoranu spoustu lidí a také moji přítelkyni Taru. Nejprve jsem se několikrát vrátil a najednou jsem zůstal,“ směje se.

Co se ti na Bundoranu nejvíc libí a po čem se ti naopak nejvíce stýská doma? 

„Ehm, nejvíc se mi líbí, že lidé tady jsou opravdu přátelští a otevření. Jako outsider jsem se tady cítil vítán. Surf je tady dobrý téměř po celý rok a mám tu přítelkyni. Na Austrálii mi nejvíce chybí asi stromy. Je to trochu divná odpověď, ale je to tak. Je tam jiné podnebí a chybí rozsáhle lesy a křoviny“. 

Dokázal bys popsat v čem se odlišuje surfovací kultura mezi Austrálii a Irskem? 

„Tady v Irsku je surfing mnohem mladší a pořád se vyvíjí. V Austrálii surfuje skoro každý. Ale tady je to mnohem příjemnější a přátelštější. Asi hlavně kvůli tomu, že je to malé místo a všichni se navzájem znají a nejsou tak soutěživí. Australané jsou soutěživí až příliš a je to velká součást tamní surfové kultury“.

Vraťme se na začátek, jak se Noah k surfingu dostal. Jak zmiňuje, v Austrálii surfuje téměř každý a není se tak čemu divit, že se k surfování dostal už jako malý. Rodiče ho brali na pláž od jeho tří let, pravidelně začal surfovat od 8 nebo 9 let, ale svoji první čistou vlnu si nepamatuje. Do big wave surfingu se transformoval po příjezdu do Irska. Každá bouře udělá s místními útesy velké divy. Sám sebe by Noah však jako big wave surfaře nedefinoval (já jeho rozhodně ano :D) Noah popisuje surfování následovně “Mám rád zkrátka tu aktivitu a když je náhodou nějaká vlna velká, tak se ji prostě snažím sjet, jako všechny ostatní,“ směje se.

„Wipe out je vždycky horší v hlavě, než doopravdy je. Člověk se dokáže nejvíc vyděsit v hlavě předtím, než vůbec vleze do vody,“
Jeho nejhorší wipeout se mu stal na Havaji, když mu bylo 18 nebo 19. Surfoval na Sunset beach a vlny nebyly nějak extrémně velké nebo děsivé, avšak pod vodou se zamotal do svého neoprenového trika a chvíli nemohl plavat. Pod vodou se mu to zdálo samozřejmě jako věky. To je wipeout, na který si vždycky vzpomene jako první. „Nebylo to zas tak děsivé, jen si dodnes pamatuji ten pocit zoufalství,“ říká Noah. „Wipe out je vždycky horší v hlavě, než doopravdy je. Člověk se dokáže nejvíc vyděsit v hlavě předtím, než vůbec vleze do vody,“ dodává.

Zúčastnil ses někdy nějakých surfových soutěží?

„Když jsem byl mladší, tak jsem párkrát soutěžil, ale moc se mi to nelíbilo. V Austrálii jsem soutěžil ve svých 17 letech jednu kvalifikační sérii soutěží a pak pár kvalifikací po světě, ale nikdy jsem pro to nebyl úplně zapálený. Takže když to shrnu - pár soutěží jsem se zúčastnil, vždycky to bylo super, ale aby to člověk mohl dělat pořádně, musel by tomu věnovat hromadu času.“

Porovnáváš sám sebe s ostatními surfaři?

„No jasně, je to lidské. Hlavně teď v době sociálních médií, ale surfování je mnohem větší zábava a víc naplňující, když to dělá člověk pro sebe. Někdy to porovnávání však může vyburcovat a namotivovat k lepším výsledkům.“

Užíváš si ještě i malé vlnky?

„Ano, samozřejmě! Spíše něž za big wave surfaře se definuji jako surfaře, takže si užívám všechno, co k tom patří.“

Jaký je tvůj dosavadní největší úspěch? 

„Před několika lety jsem se zúčastnil soutěže Winter session, kterou pořádal Magicseeweed. A nějakou náhodou jsem ji vyhrál a bylo to super. Za výhru jsem dostal i slušné peníze, tak ty se vždycky hodí, „dodává s úsměvem.

Kdo je tvůj surfový idol/hrdina? 

„No, (přemýšlí) můj táta je docela cool. Baví mě sledovat, jak surfuje on i můj bratr. Všichni jsme chodili dřív spolu a já je teď tak často nevídám. V profesionálním surfingu to pak budou místní kluci. Na Mullaghmore head mě baví sledovat zejména Connor Maguire a Tom Lowe.“

Takže žádný JJF nebo Kelly Slater?

„To ne, vážím si toho, co dělají, ale nepovažuji je za nějaké své hrdiny.“

Stalo se ti někdy, že by tě ve vodě štvali surfoví začátečníci? 

„Ehm, ne, teď už ne. Možná když jsem byl mladší, tak jsem byl o něco méně tolerantní, ale neřekl bych, že by mě štvali. Spíš mě dokáže naštvat, když je ve vodě někdo, kdo tvrdí, že o surfingu ví víc než všichni ostatní, protože tací jsou pak většinou nebezpeční. Obecně mi ale začátečníci nevadí, případně se snažím pomoc. Všichni jsme někde začínali.“

Jak vypadá tvůj normální den? 

„To záleží, jaké je roční období. V létě se vzbudím a jdu pracovat do kavárny, kde jsem většinou celý den a pak se snažím si co nejvíc užít večery. V zimě začínám ranní jógou a pokud jsou dobré vlny, tak jdu surfovat a většinou jsem tam dost dlouho.“

Posiluješ nebo cvičíš nějak i mimo vodu, nebo je surfování tvá hlavní sportovní náplň?

„Ne, posilovny nejsou nic pro mě, ale cvičím dost jógu.“

Máš nějaké další koníčky kromě surfu a jógy? 

„Čtení, ale jinak asi nic moc víc zajímavého. Nedávno jsem poprvé zkusil keramiku a dost jsem si to užil, tak uvidíme, kam se to vyvine,“ dodává s úsměvem.

Tak schválně, kolik máš doma neoprenů a prken?

„No, mám jich docela dost,“ směje se. „Snažím se mít neopreny co nejdéle to jde, protože nejsou úplně šetrné k životnímu prostředí. Myslím, že mám doma tak tři nebo čtyři neopreny a potom, co už je nepoužívám, je předám dál svým kamarádům. A prken, těch mám taky pár.“

Haha, to se vsadím, že jich máš hodně.

„Myslím, že tak nějak 10 nebo 12 prken.“

Kavárna Foam. 

Noah a jeho dva kamarádi si založili v Bundoranu kavárnu foam., která je úzce spojena s duší tohoto místa a surfařů. V létě je kavárna neustále plná zahraničních hostů z různých koutů světa.

Kdy vás to poprvé napadlo založit si kavárnu?

„Já měl tu myšlenku v hlavě zhruba čtyři nebo pět roků. Kluci taky už nějakou dobu a pak jsme se spojili s našimi individuálními nápady a dali je dohromady asi v roce 2018.“

Plánujete někdy nějaké rozšíření a byl Bundoran vždycky první volbou?

„Rozšíření spíš neplánujeme, chceme to nechat malé a rozhodně neplánujeme se stát franšízou. A Bundoran byl vždycky první volba. Pro nás to bylo skloubení životního stylu a podnikání."

A na závěr jedna opravdu osobní – chutná ti Guinness?

„Jo, chutná ale mám z ní docela kocovinu, takže si dám většinou tak jeden, nebo dva.“

Noah vás všechny varoval před nebezpečím pití Guinnessu a já přidám jedno o tuhé irské zimě. Abyste ji přežili a byli stále odhodláni jít surfovat, musíte být opravdu namotivováni (nebo mít s sebou hodně hodně slivovice). Voda má většinou tak 8 stupňů a studený vítr tomu taky moc nepomáhá.  Ale letní dny jsou na západě Irska rájem pro začátečníky.

Foto: Alanvan Gysen

Úvodní fotka: zdroj

napsala

Martina Bořutová
Další články autora

Další zajímavé články