Secret Islands of Silence - Sulawesi

Už je tomu rok, co jsme se vrátili z výletu plného zážitků, na které se jen tak nezapomíná. Během naší cesty jsme postupně procestovali a prosurfovali kouty severních Sulawesi a Papuy. Zážitky se v nás pěkně rozležely a nyní přišel čas na krátkou reminiscenci.

Ale pěkně popořádku. O oblast severních Sulawesi jsem se začal zajímat již během své poslední surfové výpravy po končinách severních MalukuPapuy, kterou jsem absolvoval s kamarádem Ondrou Gérykem. Sulawesi je souostroví spadající pod Indonésii a rozprostírající se mezi Filipínami, Borneem, FloresemMaluku. Logicky mě zajímala právě severní oblast souostroví Sulawesi, která je vystrčená do Celebeského moře a Tichého oceánu a přitahuje tak kolemjdoucí vlny jako magnet. 

Na tento výlet jsme se domluvili s Gabrielkou ČinkovouTadeášem Kopčou a nakonec se k nám přidala ještě kamarádka Naďa Durdová. Takto jsme utvořili čtyřčlenný VeNaTraGa Team. Bohužel nebo spíše bohu dík se o lokalitách, které jsme chtěli navštívit, nedají sehnat prakticky žádné informace. Jediným zdrojem nám tedy byly satelitní snímky z Google Earth, díky nimž jsme věděli alespoň geografické rozložení jednotlivých ostrůvků. Žádné další informace jsme neměli a tím byla naše touha po poznání o to větší. 

Vzhledem k nedostatku informací jsme nechtěli ponechat nic náhodě. Nikdy nevíte, na co narazíte a co se vám přihodí, a tak jsme se rozhodli absolvovat základní kurz Českého červeného kříže. Rozhodně není na škodu si občas připomenout odpovědi na základní otázky zdravovědy a první pomoci, kór před takovouto cestou.

Další velmi užitečnou věcí bylo navázání spolupráce se skupinkou freedivingových nadšenců z Apneaman.cz. Ti si nás s Tadeášem vzali do parády a procvičili jsme si techniky výdrže pod vodou pro případ, když vás sejme při surfingu velká vlna a drží vás pod vodou a né a né pustit. Jednoznačně jsme si díky základnímu kurzu posunuli naše limity výdrže na nádech a hlavně rozšířili naše psychické hranice a vnímání toho, co je pro naše tělo ještě bez problému zvládnutelné. Člověk je pak ve vodě ve větším klidu, nezmatkuje a šetří tím síly i kyslík. 

Cílem naší cesty nebylo pouze cestování a objevování míst vhodných pro surfing, ale i seznámení se s místními lidmi a kulturou. Zejména pak i kulturou, která je vždy tak trochu na pozadí a to sice kulturou odpadu. Zajímalo nás, jak si v těchto končinách místní lidé s odpady počínají. 

Nyní ale již k samotné cestě. Pomocí kombinace mnoha letadel a lodí se nám podařilo poměrně bez problémů dostat na maličká souostroví spadající pod oblast severních Sulawesi. Odsud je již krůček do sousedních Filipín. 

Hned po příjezdu na hlavní ostrov jsme byli překvapeni úrovní místní společnosti. Veškeré zásoby a produkty z „vyspělého světa“ se sem dostávají pomocí trajektů, které jezdí zhruba dvakrát za měsíc. Nicméně i tak nás trochu zaskočila přítomnost aut a malých penziónů v hlavním městečku a přístavu zároveň. Anglicky se tu přesto prakticky vůbec nedomluvíte, naopak indonéštinou se tu člověk domluví bez problému. Indonésie je jedna z nejbohatších zemí na počet regionálních jazyků a nářečí a indonéština je díky velké migraci místního obyvatelstva základním spojujícím prvkem. Zatím se mi nikde, i v těch nejzapadlejších vesničkách nestalo, že bych se indonésky nedomluvil. 

Po krátké aklimatizaci jsme se vypravili do vzdálenějších koutů ostrova za hledáním prvních vln, o kterých jsme se dozvěděli od místních rybářů. Jakmile jsme se dostali za hranice přístavního města, tak byl s veřejným ubytováním a restauracemi konec. 

Po příjezdu do vesnice by se měl člověk dle dobrých místních mravů stavit za náčelníkem vesnice, tzv. „kepala desa“ a dovolit se ho o svolení k pobytu ve vesnici. V praxi to většinou není žádný problém a většinou se nás náčelník a jeho rodina ujali sami, případně nám po domluvě určili rodinu, u které jsme mohli bydlet a stravovat se. 

Místní obyvatelé jsou velmi vřelí a s neutuchajícím smyslem pro humor, který je podobný našemu českému a tak o zábavu nebyla nouze. Prakticky jsme se nedostali do žádné vážnější konfliktní situace. Bohužel i v takto odlehlých končinách již funguje síla peněz a o všem se musí smlouvat. Ostatně jako skoro kdekoli v jihovýchodní Asii. Smlouvání je ovšem nenucené, nikterak vyhrocené a vlastně i zábavné. 

Pár vln k surfingu jsme v okolí objevili, ale nebylo to to, co jsme očekávali, a tak jsme se rozhodli přesunout na vzdálenější maličké souostroví. Měli jsme štěstí a po pár dnech jsme se již plavili malou loďkou přeplněnou lidmi a nákladem vstříc novým obzorům. 

Po půl dne dlouhé plavbě jsme přistáli na maličkém ostrůvku, kde byla pouze jedna vesnice. Po vylodění jsme zašli za náčelníkem vesnice a ten nás ochotně přijal a ubytoval. K našemu překvapení byla vesnička velmi rozvinutá, byly zde na zhruba 500 obyvatel asi čtyři kostely a každá rodina měla celkem pěkný domek s malou zahrádkou. Zbytek ostrova tvořila palmová plantáž. 

Připluli jsme přímo na Štědrý den a večer jsme s naší novou rodinou zašli do kostela na bohoslužbu. Byli jsme zde zjevně opravdová rarita a po bohoslužbě se na nás čekala fronta na potřesení rukou. Druhý den jsme se vydali na obhlídku okolí. To, co na nás vykouklo zpoza palmového háje nedaleko vesničky, naprosto předčilo naše očekávání. 

Před očima se nám odvíjela nádherná vlna s barelícími sekcemi a to jen pár desítek metrů od pobřeží. V tu chvíli jsme již měli slzičky v očích a v uších nám znělo: „My jsme to našli, my jsme ten ráj našli!!!“. Vlna to byla na rozježdění úplně ideální. Člověk si v ní našel vše, co potřeboval a hlavně byla i bezpečná. No, ráj na zemi :)

Po pár dnech surfingu se bohužel začal otáčet vítr a tuto nádheru nám rozfoukal před očima. Vydali jsme se hledat po jiných vlnách jak na našem ostrůvku, tak i po okolních ostrůvkách, ale až na pár výjimek neúspěšně. 

Po pár dnech se tedy karty otočily a z ráje se tak trochu stalo peklo. Zejména to bylo zapříčiněno místním náboženským fanatizmem. Prakticky každý den se v nějaké rodině konaly ceremonie a na většinu z nich jsme byli zvaní. Byla pro ně ohromná čest, že jsme byli součástí jejich slávy. Pro nás to bylo spíše pořádné utrpení, a tak jsme se je nakonec naučili odříkávat. 

Velikým překvapením pro nás pak bylo, když nám náčelník oznámil, že jsme vlastně třetí „bílí“ lidé, kdo se na ostrůvku objevili. V 60. letech tam prý přistál někdo „chopperem“, pak dlouho nic a až před čtyřmi lety tam náčelník přivlekl mladý pár Australanů s dcerkou, na který narazil náhodou v Manadu, hlavním městě severních Sulawesi. My jsme pak prý byli první turisté, kteří tam přijeli jen tak ze své vlastní vůle. 

Třešničkou na dortu pak bylo zjištění, že jsme byli první lidé, kteří na tomto ostrůvku surfovali! V životě jsem si nemyslel, že by se mi mohlo poštěstit odpanit někde na světě svůj surfový spot. A ejhle, skupinka Čechů, kteří nemají ani moře (!), si může pojmenovat „svoje“ surfové místo. Na tuto počest jsme na tomto spotu přibili na palmu malý surfík s našimi iniciály a ponechali jsme zde s respektem k místním lidem lokální název pláže „Tiwu“.

Tento malebný ostrůvek se nám bezpochyby vryl do paměti, a tak jsme se rozhodli alespoň něco zde na památku zanechat. V místním obchůdku se nám podařilo domluvit a koupit velkou fošnu z krásného tvrdého dřeva. Z ní jsme pak u místního truhláře vyrobili čtyři malé surfíky pro děti. Na jízdu ve stoje to nebylo, ale alespoň je malé děti mohly použít jako body boardy. 

Poté jsme je alespoň symbolicky pomalovali a napsali na ně anglické vzkazy. Při toulkách vesničkou jsme se „dali do řeči“ s klukem, který uměl trochu anglicky, a nakonec z něj vypadlo, že je učitel angličtiny. Tak jsme mohli našimi vzkazy místní dětičky trochu potrápit a potrénovat. 

Počasí se nám pak dost zhoršilo, a tak jsme se rozhodli pro návrat na hlavní ostrov. Usmlouvali jsme malou loďku, která byla dost drahá, ale jiné možnosti stejně nebylo. S těžkým srdcem jsme se rozloučili s celou vesnicí a vydali se na plavbu. Ta neměla dlouhého trvání a co chvilku nám přestával fungovat motor. Náš kapitán se pořád smál, že to prý nic není. Když jsme byli zhruba na půl cesty a přestávali jsme vidět oba ostrovy, tak se motor zastavil. Se svým pomocníkem pak měli ruce střídavě v motoru a střídavě nasávali hadičkou benzín a plivali jej zpátky do nádrže. Motor ne a ne naskočit a to už se i oni přestávali smát a nám začínalo být opravdu ouvej. Nakonec se jim to podařilo opravit a s vítězným úsměvem vyrazili. 

Asi nám chtěli dokázat jak báječně to opravili a po chvilce jsme se začínali bát naopak z bláznivé jízdy. Korunu tomu nasadil příjezd k ostrovu, kdy jsme hledali místo k přistání v zátoce pod totální průtrží mračen a velikém vichru. Když jsme byli se všemi věcmi na pevnině, tak jsme si všichni zhluboka oddychli a ulevili… 

Ve vesničce, kde jsme přistáli, jsme se záhy i ubytovali a po chvilce už jsme byli na obhlídce okolí. Kousek od zátoky se měla dělat pěkná vlna, na které už prý před námi pár lidí surfovalo. Bohužel jsme neměli štěstí a vlna nám pořádně fungovala jen na chvilku během prvního dne a poté už to byla spíše taková sranda vlnka pro občasné trápení. Nedávala nám rozhodně nic zadarmo a museli jsme si dávat dost pozor. Při odlivu jsme občas vlnu dojížděli tak, že nám finy škobrtaly o ostrý korál a my zdrhali pryč, jak to jen šlo. 

Po pár dnech nás to přestalo bavit, a tak jsme si od místních kluků půjčili motorky a vydali se objevovat okolní pobřeží. Bohužel jsme měli smůlu a na nic kloudného jsme nenarazili. Rozhodli jsme se tedy pár dní počkat, jestli nám vlny nepřijdou naproti. Tento čas jsme věnovali soužití se skvělou rodinou, u které jsme bydleli a kde nám výtečně vařili, a s blízkým okolím. 

Náhoda tomu chtěla a dostalo se nám pozvání do místní školy. Domluvili jsme si návštěvu v rámci hodiny anglické konverzace. Vzhledem k tomu, že jsme byli zděšení, jak zde nakládají s odpady a de facto je pouze hrnou do moře, tak jsme se rozhodli zasvětit hodinu právě této problematice. Připravili jsme si krátkou přednášku v duchu myšlenky sdružení „Keep it Clean“, jehož jsou Gabrielka s Tadeášem spoluzakladatelé. 

Snažili jsme se jim vysvětlit základní principy třídění a nakládání s odpadem. K našemu překvapení jsme se dozvěděli, že tu alespoň funguje jakýsi systém třídění a výkupu skla. Jak to ale vypadá doopravdy, jsme se už nikdy nedozvěděli. Zvláštní bylo jejich nepochopení pojmu bio odpad a jeho možného třídění a využití jako kompostu. Už už to vypadalo, že tomu rozumí, načež přišla na řadu záludná otázka, co dalšího by mohl být bio odpad, a nastalo hrobové ticho. Inu, bereme to i jako svojí zkušenost a výzvu a na příští cestu se budeme muset vyzbrojit naprosto jednoduchými obrázkovými letáky a lepší slovní zásobou. I tak ale byla hodina zábavná a snad trochu oboustranně prospěšná. 

Po cestě domů jsme se zastavili u místního náčelníka a problematiku odpadů probrali i s ním. Vypadal osvíceně a chápavě a slíbil nám, že se pokusí zamezit házení odpadu do moře a bude jej zatím zahrabávat pomocí bagrů za vesnicí do země. Jaká je asi realita je nám všem asi celkem jasné a bylo by velikým překvapením, kdyby se alespoň něco změnilo. Nicméně i tak si myslíme, že šíření osvěty v této problematice má smysl vždy, byť je její výsledek naprosto zanedbatelný. Alespoň jsme ukázali, že takovýto problém existuje, trápí nás a někdo se ho snaží řešit. 

Po pár dnech vlny stále nepřicházely, my se blížili do půlky našeho výletu, a tak jsme řešili co dál. Buď čekat dál na vlny anebo se sebrat a zkusit naše štěstí na Papue. Nakonec jsme se rozhodli pro Papuu, využili jsme příjezdu trajektu, který jezdí jednou za týden, a vydali jsme se zpět do civilizace - Manada. 

Využili jsme časové mezery před cestou na Papuu a navštívili jsme místní národní park Tangkoko. Zde jsme měli štěstí a v doprovodu zkušeného průvodce jsme narazili na nejmenší primáty na světě - Tarsius - Nártoun celebéský. Jsou to hrozně srandovní malinké opičky žijící ve spletencích stromů. Pozorovali jsme je při východu slunce, kdy se po nočním lovu vracely do svých stromů. 

Poté jsme narazili i na tlupu černých makaků - Makaka Nigra. Tento druh opice již nežije nikde jinde na světě. Pouze zde na severním výběžku Sulawesi. Díky tomu se sem sjíždějí zoologové z celého světa. Kromě těchto výjimečných druhů jsme narazili i na bezpočet různých druhů motýlů a ptáků včetně zoborožců. Pro milovníky přírody naprostý ráj… 

Poté jsme se rozdělili s Naďou, která se musela vrátit na Bali, a my pokračovali dál, vstříc novým zážitkům na Papue. Ale o tom až příště. Už takto je tento článek dlouhý až hanba a kdo to dočetl až sem tak klobouk dolů! 

Zdraví VeNaTraGa Team

Fotky z podzimní vernisáže fotek z výpravy v pražském hotelu Fusion: http://traga.cz/secret-islands-of-silence/surf-foto-expedice

Text: Václav Jirsák
Foto: Gabriela Činková a Václav Jirsák
Střih videa: Petra Maceridu

Další zajímavé články