Exkurze po plzeňských streetech

Tomáš je členem českého Ride Local teamu a patří mezi ty aktivnější jezdce, kteří se nebojí vyrazit za hranice tradičních prostorů ze své podstaty určených pro snowboarding, tedy snowparků a svahů hor. 

Street se v poslední době i v Česku rychle rozšiřuje a začíná se mu věnovat čím dál více lidí, což je jen a jen dobře. Snowboarding je přecijenom velmi kreativní zábava a na streetu to platí dvojnásob. Už samotná příprava totiž neni úplně procházkou růžovým sadem a vyžaduje notnou dávku angažovanosti a aktivity. 

Jak se k týhle výzvě postavil loni na podzim v Plzni Tomáš Běl, si můžete přečíst v tomhle článku, kde najdete odpovědi na otázky KDO, KDE, KDY, JAK, PROČ a ZA KOLIK.

KDO?

Čau, mé jméno je Tomáš Běl. Je mi 19 let, se snowboardingem jsem začal zhruba před devíti lety a z toho třetí sezonu jezdím v Ride local teamu. Narodil jsem se v Plzni, kde stále žiji. Tímto rokem jsem zahájil studium na VŠ v Praze, takže do našeho hlavního města piva se vracím pouze na víkendy. Mým domovským resortem je Železná Ruda, kde jsem také začínal se svým tátou a musím říct, že ty začátky mě s ním fakt bavily. I teď si s ním a bráchou jdu rád zajezdit.

Od mala mě rodiče brali s sebou na hory, a proto u mě jasně vedou zimní sporty. Když není sníh, vozim se na kole, což je dobrý na fyzičku, ale především zábava s kámošema. Všechny letní srandy jsou hezký, ale zima je prostě zima. Rozhodl jsem se tedy pro bílé zlato zajet na zimák a udělat menší exkurzi po plzeňských streetech.

KDE?

Jak už vyplývá z předcházejícího odstavce, všechny spoty jsou v Plzni nebo v jejím blízkém okolí. Město leží v kotlině a bohužel pro všechny příznivce městského snowboardingu jediná část, která je téměř celá situována v kopci, je čtvrť Lochotín.

Většina fotek tedy pochází odtamtud. Je to ráj socialistické architektury, panelák za panelákem, kam oko dohlédne. Vnitrobloky jsou osazeny množstvím rezavých sušáků prádla, na které si nikdy nikdo nepověsil ani trenky, ale v první řadě zde můžete najít, díky výškové členitosti terénu, velké množství nejrůznějších zábradlí, dropů a zídek.

Problém je ale většinou v tom, že na většině míst je na rozjezdu či dopadu silnice, všudypřítomná parkující auta, nebo naopak k místu nelze zajet s vlekem plným sněhu. Když se k tomu připočte to, že jsem se snažil vybírat jen místa, která jsou něčím alespoň trochu zajímavá, tak seznam předem vybraných spotů značně prořídl.

KDY?

Samotná myšlenka zdolávání místních spotů mě napadla již před lety, ale k samotné realizaci jsem se dostal až v létě minulého roku. Všechny streety jsem měl v plánu jezdit v létě nebo na podzim, když nebude nikde ani vločka. Občas se to ale nepovedlo, a když jsem se jednoho říjnového víkendu odhodlal na zelenej doublekink u základky, tak přes noc nasněžilo pár čísel. Byla to škoda, protože na ježdění to stejně nestačilo a pro sníh jsem musel opět vyrazit autem na zimák.

Tím nechci v žádném případě říct, že nemám rád sníh ve městě, naopak! Jenom když už napadne, jedu radši na hory, než abych se rakvil na streetu. Pravdou taky je, že Plzeň je dost na jihu a sníh tady napadne tak jednou až dvakrát za zimu. Na většině míst ale nemá šanci vydržet déle než dva dny, protože se buď oteplí, nebo pokrývka nevydrží útoky údržbářů chodníků - chronických  soličů, kteří každý mm2 sněhu berou jako úhlavního nepřítele. Co se dá dělat, nežijeme v Kanadě, ale zase si důchodci nestěžujou, že jim to klouže, když se šouraj na ranní nákup.

JAK?

Kdo někdy zkoušel něco na streetu, dá mi za pravdu, že je to pokaždé neskutečná akce a člověk potřebuje věcí jako malej cirkus. Nebudu tady opakovat souseda pana Svěráka z filmu Na samotě u lesa, abych to všechno vyjmenoval, ale mezi základní věci určitě patří: rozjezd, sníh, auto a vlek, popřípadě dodávka. Věž jsem vyrobil ze dřeva. Není skládací, ale protože ji převážím ve vozejku, je mi to celkem jedno. Větší problém jsem měl s nalezením odpovídající délky sjezdu. Při prvním testování byl příliš příkrý, dole vznikla velká komprese a následovala ztráta rychlosti. To jsem ale asi na třetí pokus vyladil a troufám si tvrdit, že teď je celá věž opravdu luxusní. 

Sníh zařizuji vždy v Třemošné. Je to menší město nedaleko Plzně, kde je soukromý zimní stadion. Tamější ledař je borec a se vším nám vždy vyjde vstříc. Dokonce zabírá místa na parkování přímo u výjezdu rolby, aby nám to následně vysypal rovnou do vleku.

Pak už stačí jen vše navézt na předurčená místa, nastavit rozjezd a vyházet sníh, který v horku okolo 30˚C mění konzistenci na poměr: Naberu lopatu sněhu, vyhodím půl lopaty vody. Nakonec je potřeba vše náležitě posolit, protože kdo solí, ten jede.

PROČ?

Ať už kvůli zajímavým fotkám, které na streetu většinou vzniknou, nebo z dlouhé chvíle při čekání na první sněhovou nadílku na našich či zahraničních horách, ježdění po trošce sněhové kaše - alespoň pro mě - určitě cenu má!

Je něco jiného jibbovat na railu v domovském parku, který máte najetý, než pohled z rozjezdu na uličku sněhu k odrazu, několik suchých schodů a čtyři lopaty tající břečky na dopadu. Když se vám však povede na takovém zábradlí něco dát, pocit z odjetého triku bude lepší než kdy jindy ve většině snowparcích a pro ten pocit přeci většina z nás jezdí na snowboardu! 

Horší skutečností jsou na streetu dost nehezky vypadající a celkem nekontrolovatelné držky, které často končí menším či větším zraněním. Proto si myslím, že nenosit chrániče tady není úplně na místě. Ten, kdo jezdí např. bez helmy, pro mě určitě nebude nikdy lepší než ostatní, jen proto, že ji nemá. Když si dáte špatně do kokosu třeba o hranu schodu, můžete se v nejhorším případě i zabít a to za tu fotku prostě nestojí!

ZA KOLIK?

Když disponujete potřebným vybavením, mám na mysli především auto a přívěs, zbytek už vás na moc nevyjde. 

Pro někoho, kdo by se chtěl na podobnou akci připravit, jsem připravil následující kalkulaci (vše je uvedeno přibližně z mé zkušenosti):

•    benzín/​nafta 200Kč
•    výroba nájezdu 800Kč (dřevo)
•    sůl 50Kč
•    sníh 100Kč (flaška rumu pro ledaře)
•    půjčovné vleku 500Kč (1 den)

Text: Tomáš Běl