Prašan z jiného pohledu

Čtyři dny volný, co s tím? Ok, přemýšlej… přemýšlej… přemýšlej více… kde bys byl nejraději právě teď? Sám nevím. Jibbování s broi´ema mám za sebou letos až, až. Chtělo by to něco jiného jsem si řekl. Něco úplně jiného. Úplný opak. Velký hory, prašan… s tím opravdu moc zkušeností nemám. Netrvá to moc dlouho, sotva pár minut a jsem ve spojení se svým Represent kolegou… člověkem, který se pro prašan narodil... Vencou Křížem, který je nějaký ten rok lokálem v Zillertalu.

Vím, že to bude zase něco neobvyklého, proto se rychle rozhoduju a balím své věci. Druhý den už čekám se svými kufry v Praze. Venca mne vyzvedává společně s Hankou Vojtěchovskou a fotografem Alešem Foffem. Hned v autě se dozvídám, že nemám vlastně žádnou výbavu do prašanu, jako jsou pípák, sonda, lopatka. Ještě, že má Venca s Hankou spoustu kámošů, co s nimi tráví zimu na Ziloši, a tak mi potřebné věci od nich půjčují, díky.

Jdeme jezdit. První den jsme nevstávali úplně z rána, všichni jsme byli unavený po cestě, tak si dopřáváme pohodičku, stejně je zataženo a hustě chumelí. Vašek pro nás vybírá na začátek jeho jeden z nejoblíbenějších resortů - Kaltenbach. Dáváme si první jízdu na rozehřátí a já vím, že to nebude hned zas taková sranda. Všichni ale měli radost, že padá a padá. Nakonec se rozhodneme i něco vyblejsknout. 

Cením opravdu Aleše, že bere i do takového terénu svou výbavu společně s dobrou náladou. Fotíme skoro až do noci, pro mne nové věci typu ollie z bušónu do bušónu atd. Poprvé jsem měl docela strach, ale když jsem poznal, že dopadat do peřinky je opravdu příjemné, tak jsem měl skvělý pocit z toho, že to je zase pro mne něco jiného, co přináší snowboarding. Lehké to ale samozřejmě není, je to něco jiného než na skoku v parku. Myslím, že kdyby nebylo Venci s Hankou, tak mne ani ve snu nenapadnou takové věci dávat.

Druhý den zase bad weather a ještě hustější chumelení než první den. Opět vybíráme Kaltenbach, neviděli jsme ani na krok, tak se zastavujeme vyfotit opět nějaké menší bušonky, jenže ani na ty za chvíli není vidět, moc radost z toho nemáme. Venca ale dokázal, že i v takhle nepříznivém počasí se dá vyprodukovat skvělá fotka, dává pro mne nepochopitelných asi šest bušonů dolů macatým olliem, koukal jsem na to jak z jara přes nejvíc zamlžený brejle v mém životě.

Třetí den. Azuro, konečně si asi řekl Venca, a budíček nařídil na 6:30.Všichni kromě Venci ještě rozespalí nasedáme do první lanovky. Venca hýří vtipama a tím se probouzíme. Konečně na ty hory vidím a začíná pro mne nové poznávání. Celý den dáváme každý z nás nespočet lajn, zatáček. Říkal jsem si, že to snad není ani možný. Hodně mne bavila Hanka, na které je vidět, že je také hodně vyježděná v tomto terénu a myslím, že si ten den hodně užívala. 

Mě to samozřejmě bavilo taky, bylo to opravdu něco jiného, cítil jsem z každé jízdy trošku větší stabilitu, ale pořád jsem nechápal jak můžou Vašek s Hankou tak vysoko stříkat. Bylo to božský je vidět jak čtou každou nerovnost, v tu chvíli jsem byl rád, že můžu odkoukávat pohyby od opravdových profíků. Tento den si opravdu budu pamatovat, protože jsem se nestačil divit, kde nás všude Venca protáhl, ne nadarmo se měl tento článek původně jmenovat „s bláznem na horách“. Podle mě má Venca vždy tolik energie díky tomu, že si ke snídani dává vtipnou kaši :-). Po tomto dnu jsem cítil hodně velkou únavu.

Čtvrtý a zároveň poslední den se nesl ve znamení toho, aby se stihlo ještě něco vyfotit. Ještě že nás přivítalo opět azuro. Poprvé jedeme do jiného střediska a to do Zellu. Od prvního pohledu se trošku lišil v tom, že se tam musíte dobelhat dvěma gondolami a také hlavně trošičku jiným terénem, než který jsem mohl poznat v Kaltenbachu. Venca nás vzal do freeride parku, který si staví známá crew Ästhetikers. Všude samé kickery velkých rozměrů, dropy, skalky, atd. Ze začátku jsme stihli opět pár čáryfuků. Já osobně bych řekl, že až právě poslední den jsem se cítil v těch zatáčkách jistě a hodně mne to bavilo. Bylo také dobré, že jsme měli rozvrhlé úkoly, kvůli fotkám.... 

Zatímco Hanka fotila zatáčky a já připravoval kamennou skalku na wallride, tak si Venca uplácal kickřík neboli spíše dropík, který zanedlouho odpanil luxusním indy grabem, respekt. Po tadytom airu se všichni přesunuli právě k wallridu, kde jsem si dal s Hankou skvělou session, která byla asi z celého výletu pro mne nejlepší, vyšperkovanou hláškami od šejpra radiusu wallridu Venci. Byla to sranda, hlavně když pořád mluvil o „pověstných pilow line“. Po asi hodinovém dráždění nerovného kolmého kamene se přesouváme k pověstným pilow line, kde Venca ukončil svou luxusní jízdou náš trip.

Abych to shrnul, ve srovnání třeba s jibbingem jde opravdu o něco úplně jiného, každý by si to měl zažít, ať pozná o čem to je. Já myslím, že už vím. Také vím, že do prašanu se určitě budu vydávat častěji. Řekl bych, že není nic lepšího, než si jen tak vyskočit v metru prachu, anebo jen tak vystříknout. Pak ti prostě přijde celý svět easy a o tom to je. 

Chtěl bych podotknout, že na celém výletě se mi nejvíce líbilo, že naše parta držela pohromadě, brali jsme ty dny plného snowboardingu jinak než by je mnozí z nás brali. Měli jsme radost z každé krásné zatáčky, každého olliečka… Radovali jsme se, povzbuzovali se z výkonů svých i ostatních. Nebereme sami sebe jako soupeře, ale jako kámoše, kteří milují snowboarding v jakémkoli podání. Nepotřebujeme si sobě něco závidět - nějaké výsledky ze závodů, fotky atd. Máme radost, že ostatní mají radost z nás i ze sebe. Takže díky Venco, Hanko a Aleši.

Text: Jakub "JP" Petr
Foto: Aleš Foff