SnowPigs na Ukrajině

Sedím v autoservisu a čekám, než mi řeknou, co bude s mýmy nesvítícími světly na C8, když v tom slyším známý přízvuk ukrajinského jazyka. Ukrajinec se dohaduje se servisákem, že potřebuje diagnostiku hned na počkání... Budou mě teď snad pronásledovat na každém kroku, abych na zážitek z výletu jen tak hned nezapomněla?

Výprava za sněhem na Ukrajinu se zrodila v Ivošově hlavě nedlouho před Vánoci. Nápad měl velký ohlas, a proto se zanedlouho sešla úderná sedmičlenná skupinka. Podařilo se zajistit ubytování a koupit jízdenky na autovlak do Košic, alespoň na cestu tam.

Vyráželi jsme ve čtvtek navečer, a to by nebyl ten pravý zážitek z cesty, kdyby všechno klapalo jako švýcarského hodinky. Francouzské auto se zřejmě z dlouhé cesty polekalo už při vyzvedávání posádky a přestala mu svítit obě světla. Nepodařilo se je opravit ani výměnou pojistek a též nešla vyndat zadní sedačka. Zhruba po půl hodině usilovného snažení jsme přeházeli bagáž do Ivošova multivanu a řítíc se na nádraží jsme ještě kvapem telefonovali, zda nás vůbec s větším autem naloží. Na nádraží jsme málem nechali Ivošovu pohorku, která nepozorovaně vypadla z kufru auta. Naštěstí si jí majitel po chvilce všiml, a proto se neopakovala situace z Norska, kdy se ztracený Ivošův sandál již nenašel. Pospíchali jsme k paní na přepážku, ale ta nám suveréně sdělila, že je už pozdě, že nás nevezmou. Do konce nakládky zbývalo posledních pět minut, proto se tedy neochotně dala do přepisování formulářů na jiné auto a telefonování s kolegy. Konečně jsme najížděli na rampu vedoucí ke kýženému cíli a modlili se, aby jsme projeli pod bránou označující hraniční výšku automobilu.

Sebe už zbývalo naložit do lůžkového vagonu a posléze jsme obsadili nástupní plácek ve vagonu vybaveni zásobami alkoholu. Dál cesta probíhala celkem poklidně, když v tom se otevřely dveře vedoucí mezi vagony a Tomš, který se o ně opíral málem vypadl. Jen suše poznamenal, že to je normální, že by se chytil lokty. Během jízdy přišla řeč na pasy a Ivoš nám oznámil, že s sebou pas nemá, jelikož jej nemohl najít. Alfovi zase vypadla piercingová kulička z jazyka a tak se nám pomalu rýsoval plán na další den. Odebrali jsme se na kutě a celkem poklidně dospali zbytek cesty.

Páteční ráno začalo zjištěním, že po vyložení z vlaku Alfův vůz ,,Král zvířat‘‘ je obouchaný a multivanu ulétl po cestě ofuk. Tím se však šoféři moc netrápili a vyrazili jsme na misi koupit piercing, pořídit notářské razítko pro svolení k řízení firemního automobilu a navštívit velvyslanectví. První dvě položky ze seznamu se po nějaké chvíli podařilo zařídit, ale velvyslanectví bylo i po třetí návštěvě zavřené. Náhradní doklad tedy nebyl. Vyrazili jsme směr ukrajinská hranice s občankou a doufáním, že to nějak projde. Domluvili jsme si, jak pěkně na ukrajinské celníky zahrajeme scénu, při které budu na Ivoše hystericky křičet, jakej je blbec, že si zapomněl pas. Bohužel nás vyšachoval nekompormisní celník již na slovenské hranici, a tak z naší scénky sešlo. Další plán byl vyzkoušet jinou, menší celnici v horách, a tak jsme jeli 40km k dalšímu přechodu. Tentokrát se nám podařilo ukecat Slováky, aby nás pustili. Problém však nastal na ukrajinské straně, kde bylo vidět, že celníci by se asi ukecat nechali, ale paní celnice opět zamítla a po krátkém dohadování poslala druhé auto nazpět. Ještě jsme rozhodli, že se přeložím do ,,Krále zvířat‘‘ i s bagáží přímo na hranici a již tak plné auto jsme přeplnili k prasknutí. Ivošův pas zatím našla doma maminka a měla ho poslat do Košic. Druhá posádka tedy dorazila až na příští den. My pokračovali dál a hned za hranicí přišla typická ukrajinská silnice s dírami místy tak obrovskými, že jsme museli zastavit a naše cestovní rychlost klesla na 30km za hodinu. Do Jasině jsme dorazili okolo osmé hodiny večerní a byli vřele přivítáni výbornou večeří.

V sobotu jsme si po náročné cestě přispali, ale po vydatné snídani, skládající se z několika chodů, vyrazili na odpolední lyžovačku. Ani tady však moc sněhu nebylo. Na loukách ležely poslední zbytky sněhu. Na sjezdovkách naštěstí nasněžili dost technického sněhu a povrch byl pěkně upravený. Díky nočnímu mrazu vydržel sníh dobrý až do odpoledne. Nutno podotknouti, že Ukrajinci pojali koncept střediska Bukovel dosti magalomansky. Již nová silnice vedoucí ke středisku si razila cestu přímo lesem, kopec nekopec. Kolem silnice výsek stromů zhruba dvacet metrů na každou stranu. Ve stejném duchu se pak neslo i středisko samotné. Obří hotely, vedle niž rostly další a další budovy s jeřáby v pozadí, několikaposchoďové garáže, ovšem s jedním výjezdem, který se ukázal být neefektivním řešením při hromadném opouštění návštevníků v odpoledních hodinách. Trhy, koňské povozy, nafukovací drak a jiné atrakce podtrhovaly honosnou atmosféru, kterou dokresloval ještě hlasitý ukrajinský pop nesoucí se z amplionů na každém sloupu lanovky. Celý rezort vznikl v roce 2005 a svojí velikostí a na první pohled i službami se vyrovnává rakouským střediskům. Naleznete zde 16 sedačkových lanovek plus pár menších vleků na 55 kilometrech sjezdovek. Všechny sjezdovky jsou propojené, takže se kamkoliv dostanete bez šlapání na lyžích. Ovšem pořád je to trochu jako Potěmkinova vesnice. Za pozlátkou se skrývá chudoba země. Vidět jí můžete, když vejdete ke kasám, kde je jedno okénko připomínající závodní jídelnu, nebo špinavé záchody v luxusní budouvě.

Oproti českým sjezdovkám, ale téměř nenajdete díru na trhnu, kterou by ukrajinci nevyplnili, co se týče služeb. Ve středisku byla nadmíra lyžařských i snowboardových instruktorů, zaplatit si můžete i kamaramana, který vás natáčí při jízdě, za peníze se vyfotíte s plyšovým megamedvědem, zapůjčit si můžete gopro nebo dokonce lyžařské oblečení. Ve středisku také zavedli povinné nošení helem. Co se týče oblečení a stylu jízdy ukrajinců, vydalo by na jednu samostatnou kapitolu. Můžete tu zahlédnout paní v třpytivém upnutém overalu a nápisem luxury a čepici s flitry, páreček snowboarďáků v teplákách, kožešinové kapucky a jiné ozdoby, jezdce bez rukavic. Vyjímkou nebylo zahlédnout člověka s integrálou a širokými prašanovkami brázdícího sjezdovku v pluhu. Oblíbeným doplňkem je také liščí ocas připnutý na helmu či kalhoty, nebo jakýkoliv jiný vlacící doplněk. Poprvé v životě jsem taky viděla převratný vynález pro snowboardisty, a to jakousi destičku z pěny, kterou vozili na zadku. Bohužel jsem v obchodě tento vynález nezahlédla a nemohla si jej také pořídit.

Příští den se nesl již od rána ve víru nevídaných zážitků. Alfa po cestě do skiareálu zastavili policisté – mimochodem měli jsme dost naspěch, protože pokud v Bukovelu koupíte permici do devíti hodin ráno, dostanete výraznou slevu. Policista nechal dýchnout řidiče rovnou na krabičku a pak sundal prst, kterým zakrýval displej. Objevilo se číslo 1,2. Policista: ,,Ty pít vodka. ´´ Alf: ,,Ne já abstinent. ´´ Policista: ,,Dejchni na mě. ´´ ,,Tak jeď ´´ No zkrátka, jiný kraj jiný mrav, člověk se tady prostě asi nikdy nepřestane divit.

Nakonec jsme i přes zdržení stihli koupit permice včas a vyjeli na nejvyšší vrchol střediska. Iva se chtěla vyfotit se sochou slona v životní velikosti a rozhodla se, že se mu pověsí na chobot. Pro jistotu se chytla i nohama, jenže ouha, slon byl z polystyrenu, a tak se krátce zhoupl a pak letěla Iva na znak i s chobotem. Doslovala jsme lehli smíchy k zemi. To už se Iva řítila do restaurace, přiznat se ke své chybě. Chlapík se slovy: ,,Děvuška žto to robila? ´´ s ní chvilku vyjednával, pak si jí vyfotil a když šéf dloho nepřicházel, tak nás propustil s tím, že si bere kontakt. Jak se asi bude pojišťovně vysvětlovat, že má platit za rozbitý chobot? Vojta se byl zase schopen naučit jen jedno ruské slovo, které za to používal všude, a to Sabaka – pes místo spasiba – děkuji. V restauracích na něj koukali dost divně. Slunečný den nám naštěstí zpříjemnilo další setkání, tentokrát s dědou Mrázem a bábuškami oblečenými se stylových krojích. Kluci sice Ivu varovali, ať se dědy Mráze nedotýká, aby nepoškodila i jeho. Tentokrát se setkání obešlo bez fiaska, pořídili jsme fotky a bábušky nám sborově zapěly tradiční píseň. Ani po cestě zpátky do naší vesnice jsme se neobešli bez kontroly. Četník tentokrát zastavil i naše auto a nechal na alkohol tester fouknout Ivoše. Pak se zeptal: ,,Špiritus bol?´´ Ivoš ale vůbec otázce nerozumněl, a tak se jen tupě usmíval. ,,Můžete jet.´´ Vzdal to četník. Naše večírky se rozhodně neobešly bez vodky, jak by ne, když po té místní nemáte kocovinu, i když si večer lupnete lahvinku a stojí 80 korun, tak jsme zážitky pěkně večer oslavili. 

V úterý jsme se rozdělili na procházkovou část a na část jezdeckou. Po cestě na sjezdovku se nám naskytl opět nevídaný pohled. Tentokrát na lidi peroucí prádlo na zamrzlé řece v díře v ledu. My neúnavní jezdci jsme se dnes věnovali natáčení a pořizování fotek ve snowparku i na sjezdovce. O pauzách v restauraci jsme se bavili porozováním neumně lyžujících a srážejících se Ukrajinců a jejich focením. Do toho nám zpestřoval Petr den již ohranou asi každou půlhodinu opakovanou historkou o supovi z jihlavské zoo... Po večeři jsme se rozhodli navštívit koncert před obecním úřadem, o kterém nám řekla paní domácí. V půl 11. zde bylo jen malé pódium. Z reproduktorů vyhrával klasický ukrajinský popík. Stál tu jeden stánek s cukrovou vatou a postávalo zde pár hloučků místních. Rozhodli jsme se tedy pro menší procházku po městě a vrátili se na místo činu chvíli před půlnocí. To už bylo náměstíčko téměř zaplněné a na pódium vylezla nazdobená uvaděčka s rádoby mikimauzíma ušima a započala jakýsi proslov. Pak následovala soutěž, kdy se vybrali tři soutěžící, kteří vystoupili na podium. Komentátorka začala představovat účastníky soutěže. ,, Jak se jmenuješ? ´´ ,, Ivan. ´´ ,, A ty? ´´ ,, Ivan´´ ,, Tak máme dvaja Ivana. Jak se jmenuješ? ,, Ivan.´´ Za pět minut měli kluci nakreslit Dědu Mráze se Sněhurkou a pak následovalo hodnocení publikem. ,, Kdo je pro Váňu? ´´ ,,Aha, takže Ivan číslo jedna, dva, tři...´´ Publikum hodnotilo svým řevem výkon a nejmladší Ivánek vyhrál šampaňské. Co na tom, že mu nebylo ani patnáct. Dále vystupoval opilý Děda Mráz, jenž ze sebe vykoktával proslov a po něm následoval harmonikář s playbackem, kterého musela po další písni odtáhnout z podia jakási paní, protože jeho hraní již moc vkusné nebylo. Do Nového roku zbývalo pár vteřin, které jsme společně odpočítali, avšak očekávaný výbuch ohňostrojů ihned nenastal. Po chvíli bylo odpáleno pár světlic za doprovodu písně Nový God. Kromě další soutěže nás již tahle zábava omrzela, a tak jsme ,,koncert´´ opustili.

Na poslední den jsme si zvolili návštěvu druhého menšího střediska, za to však s větším množstvím volného terénu – Dragobrat. Do střediska vede strmá krkolomná cesta a jinak než s teréním autem se sem nedostanete. Objednali jsme proto UAZ, typické místní vozidlo do terénu. Řidič i přes malé zpoždní nakonec dorazil a my se mohli pohodně usadit do prostorného automobilu. Aby přeřval zvuk motoru, zapnul jak jinak než ukrajinskou hudbu velmi nahlas. Cesta byla ze začátku celkem po rovině a sněhu na ní nebylo moc, takže až na velké díry by se tu dalo projet se čtyřkolkou. Postupně ale přibývalo zatáček, ledu a sklon cesty se také velmi zvýšil. Každopádně cesta samotná byla veliký zážitek. Noha na plyn a jede se. Ukrajinci se s tím rozhodně nepárají. Asi za půl hodinky – a to nám paní domácí povídala, že cesta trvá něco přes hodinu jsme již stáli před chatrnou dvojsedačkou vedoucí na nejvyšší vrchol střediska Dragobratu. Tady se na každý vlek kupovala permice samostatně – také zdejší specialita. Odvážlivci chtěli koupit 10 jízd ultrapomalou lanovkou, ale nakonec byli přemluveni k pouhým pěti. Ani ty nekteří z nás nevyplýtvali. Den byl sice krásný slunečný, za to fičel ostrý ledový vichr a po výstupu z lanovky jste si museli zout své náčiní z nohou a dojít pár set metrů ke sněhu. Z freeridu zbyla jen ledová plotna pod lanovkou a pak jakási přírodní miniurampa, kde jsme se asi vyblbli nejvíc. Na sjezdovce se tu a tam povalovaly kameny velikosti tenisáku, a tak jsme si alespoň vychutnali pohled na mraky přelévající se do údolí a nádherný výhled na zasněžené špičky hor. Tohle středisko by bylo na freeride opravdu pěkné, protože pláně se střídaly se skalkami a řidkým lesíkem, ale bohužel sněhu bylo opravdu málo. Sklouzli jsme těch pár jízd a raději zamířili do hospody a opalovat se, než si poškrábat skluznice. Co se týče ukrajinské kuchyně, patří jí hlavně jeden přívlastek, a to čím mastnější, tím lepší. Podává se tu šašlik, klobásy a pelmeně – plněné těstovinové taštičky. Z počátku jsme byli hlavně z domácí kuchyně nadšení. Po týdnu jsme se ale všichni tešili na změnu z tučné stravy.

Večer jsme si chtěli spravit chuť ukrajinskou saunou. Ta se zde tradičně zakládá na místo chlívku pro kozy, proto ji ani po předělání smrádek neopustil. Ani voda ze sprchy nevoněla příliš libě a prostěradla, která jsme dostali ani nekomentuji. Samotná sauna byla moc pěkná. Také nám pořádně zatopili a nevšední zážitek okořenila i zpáteční cesta, když nás odvážel majitel v malé Ladě všech šest.

Ve čtvrtek nás čekala už jen snídaně, balení a odjezd. Od paní domácí jsme ještě dostali na cestu s sebou řízky. Nakoupili jsme vodky za poslední hřivny a hurá na úmornou cestu domů. Zastavili jsme, abychom natankovali místní levnou naftu a trochu omyli svá špinavá auta. Když jsem šla platit kartou, paní mi suveréně sdělila, ať jí řeknu PIN a ukazovala mi, že neprotáhne okénkem krabičku a pak mi podala tužku a papír, ať jí ho napíšu. Obrátila jsem se na Ivku, aby paní vysvětlila, že jí PIN nechci sdělit. Iva paní přetlumočila, že to není normální sdělovat PIN, ale paní jen suše odvětila: ,,Na Ukrajině nic není normální.´´ Chtě nechtě jsem jí musela kód napsat. Na ukrajinských hranicích jsme se nevyhli kontrole. Celník se nás ptal: ,,Nož? Kalašnikov? ´´ Jako kdybysme mu měli přiznat, kdybychom pašovali zbraně. Větší problémy však dělali Maďaři. Nejen že nemluví žádnou srozumitelnou řečí, posádku prvního auta nechali komplet všechno vyložit. Když zjistili, že auto je plné smradlavých lyžáků a morkých ručníků, a že my patříme taky k nim, dostatečně je to odradilo od prohlížení druhého vozu. Cesta byla konečně volná a také už po rovné silnici bez výmolů. Teď zbýval vyřešit poslední problém, a to, kde se najíme tak, aby se dalo platit kartou? Už samotná otázka byla složitá Maďarům vysvětlit. Naštěstí se nám podařilo objevit restauraci, kde měli dokonce jídelní lístky v angličtině. Vyhli jsme se tak loterii o bizardnější pokrm, i tak bylo náročné vybrat si v seznamu z nadívaných holubů, býčích varlat a žabích stehýnek. Další cesta do Čech už proběhla bez komplikací. Obě posádky se ještě nakonec sešly k loučení u benzínky s mekáčem kus od Brna a hádejte na koho jsme tam nenarazili. Samozřejmě na Ukrajince požadující k hamburgru dvojitou majonézu – aby to nebylo moc suché...

Co dodat? Po kulturní stránce byl zájezd určitě velkým zážitkem, a to že nebyl sníh se přeci objednat nedá. Takže zbývá otázka. Kam příště? Na závěr se můžete ještě mrknout na videjku kde spíše než ježdění v prašanu, který nebyl, uvidíte, co vše se dá na Ukrajině zažít.