Sölden Trip 2015

Po klasickém pracovním zdržení, páteční ucpanou D1 vyrážíme z Prahy směr Prčice, kde ubytujeme Hagroše (lat.: bestianenažrana, tedy náš pes hlídač, lovečák nejmilejší), dohledáme zbylé vybavení, nacpeme se langošema a vyrážíme směr AT.

Na konci týdne takhle k ránu můj mozek je spíš jak rozinka, takže jsem byl rád, že jedeme podle navigace (Google Maps) a naprosto bez problému až na místo. Ivoš naštěstí zapřáhnul svůj bydlik (mini obytňák, který jedna slečna nezasvěceně nazvala velkou krávou), takže hned po příjezdu jsme nemuseli řešit ubytko a šli za časných ranních hodin (5:30) zmáčknout ucho a zahájit zase jeden rychlospánek. Po deváté nás vzbudila děcka zbytku party bušením na stěnu přívěsu se slovy: "Boudo, budko, kdo v tobě přebývá?" A z chaloupky se ozvalo:" … chrrr". Ráno zjišťujeme, že Längenfeld je velmi klidné podhorské městečko nedaleko Söldenu, které trochu známe z pádlování. Je to asi 25km od ledovce – Tiefenbachgletscher a sousedního Rettenbachgletscher, které tvoří jedno středisko a kam máme namířeno. Celé tředisko Sölden se skládá z několika středisek přilehlých ke svým ledovcům. Průvodce popisuje Sölden (1377m n.m.) jako město uprostřed Ötztalských Alp, které boduje rozlehlým lyžařským střediskem s asi 145km sjezdovek (nejdelší má 18km), poskytující velmi široký výběr sjezdových tratí všech stupňů obtížností (s možností využití i v „lyžařsky netypických“ měsících). Sölden je také dějištěm zahájení Světového poháru v alpském lyžování a každoročně na podzim hostí mezinárodní lyžařskou elitu. Tak to jsme tu správně!

Ač jsme celý týden před odjezdem vzývali pohanské modly, Svarog ani Perun nás nevyslyšeli a prášit nezačalo. Zato teplota byla na listopadové Alpy nevídaná, hned ráno asi 8°C a odpoledne dokonce 16°C. Takže pívko rychle do lednice! Ještě, že tu je prý aquapark, bazén, či co. Plavky máme, na sjezdovku to moc nevypadá. Ivoš už si dává svoje přívěsové minipreso, my se Soníkem dáme rychlosnídani, oblečeme velmi letně lyžařské a snb montérky (dle mého názoru určitě zbytečně) a vyrážíme. Ještě se zastavíme dole v Söldenu v infocentru a kupujeme čtyřdenní permici, abychom nezdržovali u „mýtných“ bran. U bran je možné koupit permici nebo zaplatit mýtné, když jedete jen na pěšárnu. Máte-​li permici již koupenou, jen profrčíte dál. Cena za permici se mění, takže nejlepší je si ji nechat spočítat na www.soelden.com dle počtu dní, lidí, konkrétního data atd. 

Na konci Söldenu ostrá pravá a stoupáme a stoupáme, docela vejška. Horskou, klikatějící se silnicí jsme vyjeli až k úpatí ledovce Rettenbach. Tunelem jsme pokračovali dále až k lanovce zadního ledovce nazvaného Tiefenbach. Za 12km nastoupáte 1419m! Takže před odjezdem doporučuji překontrolovat auto a hlavně brzdy, ty se budou cestou zpět fakt hodit. Nyní, když nenasněžilo není problém se nahoru vyškrábat. Když nasněží, bez řetězů vás tam nepustí a vědí proč. Přeci jen je to nejvyšší asfaltová silnice v Rakousku, má průměrný sklon 11%. V zimě vás z centra Söldenu vyveze lanovka (za 10min), nyní jsme měli k dispozici neustále rotující skibusy v ceně permice.

Už sama cesta nahoru je zážitek, svítí slunec a otevírají se před námi pravá alpská panoramata, příkrá údolí s ostrými a vysokými špičáky. A na nich je … skutečně SNÍH! Středisko se vlastně skládá ze dvou ledovců – Rettenbach a Tiefenbach. Nejdříve přijíždíme k prvně jmenovanému, ale těsně před ním vjíždíme do 1,7km dlouhého tunelu vedoucího k Tiefenbach ledovci a spojujícího obě střediska. Druhý, propojující obě střediska, resp. obě strany jednoho kopce je těsně pod jeho vrcholem, tunel lyžařský. Na Tiefenbachu jsem napočítal 3 vleky, 1 lanovku a 1 šestisedačku. Na Rettenbachu jsou 2 vleky, 1 kabinka s Nebozískem (mezipřistáním) a jedna čtyřsedačka. Naprosto dostačující.

Těsně před střediskem nahoře na parkovišti Tiefenbachgletscheru (2796m n.m.) přeci jen klesla teplota cca o 10°C, takže bylo okolo nuly. Paráda, na sjezdovkách je sněhu dost. Na freeride to sice nevypadá, ale jezdit se bude. Hned na parkánu nás vítají tyrolské nejnovější hitovky, takže cpeme nohy do bufů a práskáčů zvesela. Prkna, helmy, rukavice, vodu a dneska hlavně brejle, šajnuje to luxusně. Na kraji parkoviště nás už vytahuje poma vstříc novým zážitkům. Ani trasa pomy není zledlá, jak jsem čekal. Ono to snad nakonec půjde. Navzdory teplému nelyžařskému počasí jsou skoro plná parkoviště (samozřejmě v ceně permice) a jezdí všechny lanovky, takže se lyžníci rozprostřou a fronty nejsou. Rolbaři se činili a sjezdovky byly velmi slušně upravované. Hned jsme omrkli celé středisko a projeli většinu vleků a lanovek a testli sjezdovky obou ledovců abychom byli na zítra připraveni. Samo jsme byli i na vršku obou ledovců (Tiefenbachgletscher 3309m n.m., Rettenbachgletscher 3370m n.m.), tedy ne skutečných vrcholů ale jen tam kam dojela lanovka – 3250m.n.m. (bylo pár stupňů pod nulou a záleželo hodně na slunci). 

Trochu si tu připadám jako ve Špindlu, nee fronty tu nejsou a vlekaři jsou usměvaví sympaťáci, spíš jen, že je to tu samej Čecháček, prostě prodloužený český sváteční víkend. Oba svahy, resp. ledovce jsou jinak osvíceny sluncem a jinak zde fouká vítr. To jsme si zkusili hned druhý den, kdy se pokazilo počasí, zatáhlo se a docela se rozfuňelo. Našli jsme si ale prostor na solidní poježdění právě mezi skalami obklopené části Rettenbachu, kde foukalo o poznání méně. Část bandy odpoledne vyrazila i s dětmi relaxovat do Aqua-​Dome (místní aquapqark s termálními prameny), část na výlet nebo šoping. Já se Soníkem jsme si navečer vyšlápli kousek podél potoka a nakonec jsme vyšplhali po klikatých chodnících až nad město k vodopádu, zjistili jsme, že tam jsou i feratové trasy. Cestou jsme objevili velmi udržovanou kapličku s mnoha zapálenými svíčkami, která s pohledem do tichého, nočního údolí jen osvíceného okny domků a chalup nastartovala úplnou vánoční atmosféru. Jen mě mrzelo, že jsme neměli sebou drobáky, abychom si v automatu u cesty koupili nefalšovanou láhev točeného domácího tyrolského mléka od pravé modrobílé milky.

Další den již byl zase jadran, takže jsme podle nasvěcováni sluncem střídali různě orientované sjezdovky. Protože třetí den každého vejletu je kritický, tak jsme se nikam nehnali, věnovali se focení, natáčení, slunění a testování místních specialit, třeba Weissbier apod. ale abychom dostáli pravidla, přeci jen jsme při tom poničili jednoho video Drona.

Kritický den byl za námi, takže jsme si zase mohli dát do těla. Oprášil jsem několik let nepoužívaný snowscoot, abych se drobet zadýchal a vzpomněl si, kde mají kulturisti svaly. Po pár jízdách jsme si ale zase začali rozumět, ani vlekaři nebyli proti tahání kusu kola s přišroubovaným prknem nahoru a tak to docela frčelo. Pak teda, že by si to i Ivoš taky prubnul. Mně už pomalu ale jistě docházely síly, tak jsem nic moc nenamítal a natáhl si po více jak 20letech lyžařský práskáče. Bylo to během jízdy v kabince v takovém kalupu, že ani nevim, jestli mi byly. Lyže dobrý, moc jsem si jich ale neužil. Nebyl čas, bavil mě Ivoš. Taky se trochu zadýchával :-). Pak jsme si to ještě na pár jízd zase v lanovce prohodili abych si stihl dát jednu rozlučkovou prdelačku o ledovou plotnu (vím o ní ještě teď, když v autě přejedu přes hrbol), rozlučka s kamarádama a tradá domů. 

Takže Sölden není vůbec špatné místo na pádlování a perfektní na pořádné podzimně – jarní poježdění na ledovci. Když jsem viděl možnosti střediska, bude perfektní určitě i v zimě na freeride, až něco připadne.