Příběh splitboardingu - část 6. (Svoboda pohybu & volnost terénu)

Zima pokročila. Setkání s přáteli jsou zapita. U turniketů se začínají tvořit fronty. Život v horských vesnicích a městečkách upadá do stereotypu. Nastává čas, kdy se naše stopy z horských aglomerací vytrácejí a stále častěji hledáme útočiště vysoko v horách nebo hluboko v lesích. Nastává čas, kdy naplno oceníme svobodu pohybu, kterou nám poskytuje splitboard. Naplno pocítíme volnost terénu a divokost přírody, která nás obklopuje. Vše to může znít jako pouhé fráze, ale ten kdo si alespoň jednou vyšlapal vlastní cestu vzhůru a vypotil pár drahocenných oblouků, mi musí dát za pravdu. Inu, kdo se nechává tahat kotvou, pocítí námahu alespoň formou otlačenin na vnitřní straně stehna. Ten na lanovce sedící si na cestu vzhůru možná ani nevzpomene. Pravým opakem budiž cesta vzhůru na splitboardu, na které se požitek z tohoto sportu zakládá. Odměnou za dobře odvedenou práci budiž nám prožitek z každého oblouku při následném sjezdu.

Splitboarding a pohyb ve volném terénu má tu zvláštní moc, že sbližuje lidi a utužuje přátelství. Dobří přátelé se při výstupu prudkou a namrzlou stěnou v konverzaci odmlčují. Každý se soustředí pouze na vlastní výkon, dech a myšlenky, které se spontánně honí hlavou. Lidé, kteří se téměř neznají, se během výstupu poznávají a v mnohých případech i stávají kamarády. To je ta zvláštní moc, kterou neustále hledáme a kterou nám splitboarding ukazuje v různých formách, ať už při pohodové procházce, nebo ve chvílích, kdy si saháme na samé dno vlastních sil.

Po dlouhém výstupu se však svah proměňuje v planinu, tepová frekvence i tělesná teplota se snižují. Krajina se otevírá a často nás odměňuje pohledy na krásy, které jsou většině lidí zapovězeny. Po pochybách nabytých během výstupu znovu doznáváme pocitu, že to všechno stálo za to, že výstup vzhůru má smysl.

Ocitáme se v krajině klidu a ticha. Usedáme jeden vedle druhého. Necháváme kolovat horký čaj. Posilňujeme se svačinou. Jedná se o zvláštní pocit souznění, kdy vlastní dojmy není třeba vyjadřovat slovy. Jeden druhému jakoby rozumíme.

Následně nastává kýžený okamžik očekávání a napětí. Čas zapnout se do vázání a vydat se k hraně. Ačkoliv se sjezd plánuje společně, když se jde na věc, jede každý sám za sebe. Pocit, který zaplavuje tělo a duši těsně před počátečním impulzem ke sjezdu je nepopsatelný. Jedná se o směs pozitivních a negativních pocitů, která nikdy není ve stejném poměru. Onen okamžik je před každým sjezdem jedinečný, nepopsatelný. Na každém záleží, jak dokáže tyto pocity ovládat, do jaké míry je dokáže prožít a využít při následném sjezdu. Jedno je jasné. Onen pocit je mnohonásobně umocněn, pokud se jeden musí až na samotnou hranu dostat pomocí vlastních sil. Jakmile se prkno rozjede, všechno jakoby opadá, jen tepová frekvence společně s adrenalinem narůstají. Mozek řeší, vyhodnocuje a koordinuje jednotlivé pohyby v závislosti na stavu terénu. Jakmile se dostanete do určitě pohody, opadá úplně všechno. Z jízdy a každého oblouku se stává čistý prožitek.

Zastavit, popadnout dech, ohlédnout se a je to. Skupinka se postupně sjíždí. Pokud na vrcholku panovalo souznění, kdy prožitky nebylo nutné komentovat slovy, tak v tomto případě nastává pravý opak. Na tvářích se kreslí úsměvy. Plni dojmů, křičíme jeden přes druhého.

Nedílnou součástí pohybu ve volném terénu ať už na splitboardu nebo skialpech je odměna v podobě návštěv chalup, kde se můžeme sejít, odpočinout si, podělit se o společné zážitky a většinou naplánovat následující výšlapy. Další dobře prožitý den mého života. To je myšlenka, která se mi většinou dere na mysl po návratu ze dne stráveném na splitu.

Autor: Míra Kube /​ SplitUnite.net
Foto: Čert, Míra Kube