Příběh splitboardingu – část 7. (Bivakování na sněhu)

Splitboarding je rozmanitý sport a pro jednoho může znamenat ježdění nekonečných freeridů v okolí areálu, pro jiného to může být výšlap s přáteli. Pro mě je tou nejintenzivnější a nejčistší formou splitboarding doplněný o bivakování v přírodě.

Sezóna se již chýlila ke konci, když mně sousedka Nikča dává echo, že vyráží na třídní sraz na Děvín. Neváhám, balím si vybavení a vyrážíme. Již během cesty vzhůru se utvrzuji v názoru, že raději přenocuji sám ve stanu, než se účastnit pitky spolužáků, kterých navíc většinu vůbec neznám. Na vrcholu fouká poměrně silný vítr, já však neotálím, začínám s přípravou záhrabu a stavbou stanu. 

Za nedlouho doráží děvčata, která se mně ještě snaží přesvědčit na společný sjezd na chalupu, avšak bez výsledku. Na chalupu mohu sjet vždy, opačná cesta však bude během noci nemyslitelná. Stan i proti větrové stěny stojí, zalézám do spacáku, povečeřím a ulehám ke spánku. Když se během noci probudím, vystrčím hlavu ze stanu a pohlédnu na vymetenou noční oblohu. Tak se ujistím o správnosti mého rozhodnutí a začnu se těšit na sjezd za rozbřesku.

Probudím se ještě před východem. Jakmile se slunce objevuje na obzoru a vzduch se trochu ohřeje, snídám a vydávám se na sjezd k Děvínu. První figurky se vypotácejí před chalupu, právě když přijíždím. Chvilku na to se objevuje i zničená Nikča. Velice laxním tempem vyrážíme zpět vzhůru. Nikča po chvilce odjíždí a já zůstávám na vrcholku sám. Slunce svítí, ptáci zpívají a ve vzduchu je cítit, jak se jaro a zima přetahují o vládu nad horami.

Sbalím stan, srovnám terén po záhrabu a vyrážím do údolí. Jízda s plnou polní na zádech je jiná než jakou všichni známe, pomalejší, opatrnější. Kreslit oblouky do rozbředlého sněhu se vzpomínkou na mrazivou noční oblohu plnou hvězd mně naplňuje spokojeností.

Autor: Míra Kube /​ SplitUnite.net
Foto: Niki, Míra Kube