Zabíjí rozhodčí snowboarding?

Prvním z nich je rozhovor s jednou ze snowboardových legend, Švédem Ingemarem Backmanem, který si bere na paškál především rozhodčí a jejich roli a úlohu v současném závodním snowboardingu. Budeme samozřejmě rádi za jakékoli vaše reakce, podněty, zkrátka očekáváme o tomto i dalších tématech, která brzy přineseme, plodnou diskuzi. Ta nám snad napoví většinový názor české snowboardové veřejnosti na závody, závodění a to, jakým směrem by se to celé mělo do budoucna ubírat. 

S nástupem nové generace triků, double corků a triple corků jde totiž ruku v ruce i jejich bodové ohodnocení a to vnáší do závodního snowboardingu další úpadek toho, s čím byl pohyb na prkně od počátku pevně spjat - totiž stylu. Pokud jsme si před několika málo lety naříkali, že mnoho závodů skončí ve vyhroceném "spin to win", tedy kdo se víc otočí - ten vyhraje, pak je dnes situace mnohem dramatičtější. Současný závodní snowboarding se totiž v atraktivitě posunul od krasobruslení k akrobatickému lyžování a to vůbec není dobře. Odpovědnost leží samozřejmě zčásti na jezdcích, protože jsou to oni kdo chce vyhrát. Pokud jim vítěztsví zajistí double cork, sáhnou po něm a pokud ho zvládnou, bude to jejich vítězný trik. Ale tím, kdo rozhoduje o tom zda ten trik bude právě tím vítězným, už nejsou jezdci, ale rozhodčí. V předposledním ročníku Air & Style v Pekingu nezavdali v prvním kole double cork pouze dva jezdci. Kam se poděla kreativita, osobitost, výraz? Právě o tom promluvil Ingemar Backman a my vám přinášíme jeho slova. 

Snowboardovým rozhodčím jsem se stal prakticky okamžitě poté, co jsem přestal sám závodit. Poté, co se double corky staly standardem a jezdci jako Nicolas Müller, Mikkel Bang či Travis Rice přestali závodit, je čím dál větší nuda snowboadové závody soudcovat. Závodní snowboarding je nyní někde na půl cesty mezi skateboardingem a freestyle lyžováním. Do budoucna ale vidím mnohem pravděpodobnější posun směrem k akrobatickému lyžování s mnohem větší pozorností zaměřenou na Olympiádu a s pány z FISu, vytvářejícími všechna pravidla. Přitom jsem vyrůstal jako skater a jsem mnohem spokojenější, když se podívám na současný - i když třeba soutěžní - skateboarding. Skateboarding je obrovský, je různorodý, jezdí se pořád i slalom, starý freestyle má své příznivce, jezdí se z kopce, jezdí se rampa, bazény, street league, ale skateboardisté si udrželi mnohem větší kontrolu nad závody. Pořád to totiž vypadá, že skateboardové závody porádají převážně staří skejtři. 

Na starých videích plných akrobatického lyžování jsme si dělali legraci z jezdců v křiklavých kombinézách, jezdících v boulích a metajících roznožky a salta. Dnes si z nich už srandu dělat nemůžeme, protože jsme se sami stali jejich novější verzí. Za posledních pět let mého snowboardového rozhodcování jsem byl opravdu unešen jenom jednou. Bylo to Air & Style v Mnichově, kde jezdil Halldór Helgason. To byl opravdu zážitek, sledovat ho jak tam posílá jeden pokus o double backside rodeo s japan chicken wing grabem, jako by se nechtěl dožít zítřka. A víte co bylo nejlepší? Že i všichni ostatní jezdci, ti co dělali ty nudný double corky z něj byli naprosto na hotový. Sage Kotsenburg a jeho japan průtah při double corku je hodně podobný příběh. Diváci řvali, jezdci řvali, všichni si přáli, aby to prostě dal. 

Doufám, že závody začnou celkově tenhle přístup více oceňovat a že to bude mnohem větší zábava takové závody sledovat. Nejenom pro jezdce, ale i pro diváky. Vždyť se vžijte do situace někoho, kdo není ve snowboardingu uplně kovanej, přijde na závody a tam všichni skočí stejný trik. Co si takový člověk má myslet? Přišel se přeci podívat na snowboarding a ne na akrobatické lyžování. Nikdy jsem nebyl hlavním rozhodčím, a tak jsem nikdy neměl příležitost to změnit, ale pokud bych jím byl, rád bych si promluvil s organizátory a snažil se najít formát hodnocení, který by byl mnohem zábavnější pro jezdce i diváky. Mohlo by být zajímavé, kdyby třeba rozhodčí hodnotili trik, jeho provedení, dopad a nikoli jeho velikost. Počítač nám může změřit délku airtimu, tedy jak dlouho byl jezdec ve vzduchu od odrazu po dopad, a to můžeme poté připočíst ke skóre jako je tomu u skoků na lyžích. To by myslím bylo pro každého velmi srozumitelné. On je to totiž často velký rozdíl sledovat závody živě na místě a z pohledu přenosových kamer v televizi. Peetu Piiroinen porazil nakonec Sage Kotsenburga, protože skočil mnohem větší skok. Výš, dál, celkově větší skok. V televizi to tak moc nevypadalo, takže na styl by měl podle našich měřítek vyhrát Sage. Ale rozhodčí to vidí vždy živě, takže vyhrál Peetu, i když to bylo opravdu hodně složité rozhodování. 

V současné době vězíme až po uši ve "spin to win + cork + cork + cork" šílenství. Jezdci rychle pochopili, že pokud se naučí rychle rotovat, mohou utočit triple cork i na menším skoku, dostat tak mnohem více bodů a bude jim na to stačit držet základní grab jako indy nebo melon, sbalený do kuličky s maximální rotací. Ale nepochopte mě špatně. Já jsem opravdu unesen z toho jak dobrý jezdci dneska jsou. Desetiletý prckové dělají triky, který já nikdy nesvedl a už nesvedu. A ti skutečně nejlepší jezdci to mají natolik pod kontrolou, že když se jen tak projíždějí a dělají jen stoosmdesátky a pětsetčtyřicítky, mají stylu na rozdávání. Jen v závodě k tomu nedostanou přiležitost. V závodě styl zmizí. Když jsem byl sám naposledy ve finále Air & Style, rozhodl jsem se pro switch backside 180, přišel tak o vítěžství a skončil nakonec třetí. Ale všichni soupeři, vítězové, poražení, já sám, diváci, ti všichni byli z toho triku hotový. A víte co se stalo pak? Rok poté se zavedlo na Air & Style pravidlo "stylového triku", tedy triku omezeného do rotace 540. Takové změny nám pomůžou udržet snowboarding nejenom zábavný, ale také déle naživu.

Dalším problémem je, že organizátoři příliš mnoho naslouchají tomu, co říkají lidé z médií, z televize a sponzoři a nenaslouchají jezdcům samotným. Ti totiž vědí nejlépe, co by chtěli dělat nejraději. Ale chyba je i na straně jezdců. Jsou to totiž dnes mnohdy ještě děti a jsou tak hodní, tiší a profesionální až to bolí. Na všech riders meetingách je ticho, nikdo nemá žádné dotazy, žádné připomínky, všichni dělají přesně to co se jim řekne. Jako v ostatních sportech. Na minulém Air & Style jsem se jich napřímo zeptal, jak by si přáli, aby byl ten závod soudcován. Odpovědí mi bylo jen dlouhé ticho. 

Za mých mladých let jsme kecali do všeho a nebáli se dát jasně najevo, co se nám nelíbí. Stáli jsme mnohem více při sobě a dokázali jsme přinutit organizátory ke změnám, i když šlo o velké akce. Přál bych si, aby jezdci více mluvili o tom, jak chtějí být hodnocení, jakých závodů a jakého formátu se chtějí zúčastnit. Jezdci mají obrovskou sílu a moc, jen ji jaksi zapomněli používat. Jsou tak talentovaní, mají mezi sebou mnoho skutečných osobností a určitě jsou schopni tu změnu prosadit. Bohužel v současné době vidím více zápalu a touhy po změně i mezi běžkaři než mezi světovou snowboardovou elitou. Pak není divu, že nabývám dojmu, že se současný závodní snowboarding neubírá tím správným směrem. 

A co si o tom myslíte vy?

Zdroj: Freeride.se