Absolut Park Spring Battle 2009

Na ranči ve Flachauwinkel bylo o víkendu rušno. Sjeli se sem honáci krav z širokého okolí, aby mezi sebou zápolili v legendární bitvě o post šerifa. Do těchto vzdálených pustin nacházející se sedmdesát mil jižně od pevnosti Salzburg se nebylo lehké dostat. V místních stepích se ukrývají řady rudokožců, kteří bez okolku přepadávají dostavníky v širokém okolí. I náš kočár se během cesty pěkně zapotil.

FOTOGALERII OD ROBERTA FRANKA NALEZNETE ZDE

Legendární bitva na ranči se zde uskutečnila už popáté a jejím domácím hřištěm je mekka všech kovbojů – Absolut Park. V panenské a prosluněné krajině se tedy v páteční ráno začaly dít věci. Už z letmého pohledu na kolbiště vám nemohl z očí utéct obrovský metač s letovou vzdáleností blížící se ke dvaceti metrům, kterého následoval klenot místní samosprávy - kombinace koltu směřujícího do výšek, velká pětimetrová stěna uprostřed, další metač s délkou letu patnácti metrů a v neposlední řadě kaňon následovaný zlomenou lavicí, kde se srdce nejednoho tvrdého hocha roztlouklo jak hladina whisky ve sklenici, když místní desperado rozrazí dveře lokálu. Na kolbišti už od brzkých ranních hodin přijížděla spousta honáků hodných poctít svou přítomností místní rozpálenou půdu. Dorazili tvrdí muži severu až ze skandinávských dálek, italští desperados, několik nelítostných střelců ze slovinských planin a v neposlední řadě zde měli velké zastoupení místní banditos s klobouky zaraženými do čela. Aby také nedorazili, pokud by se jim totiž podařilo přesvědčit místní rančery o svém umu, odvézt si mohli až 25000 prašivých papírů, které znamenají svět. 

V pátek se tedy rozhodovalo, kdo se octne mezi pětadvaceti nejlepšími. Hlava se vám motala při pohledu na výšku a rotace, se kterými se jeden za druhým proháněli na místních metačích. Za celý den se nikdo neotočil méně než dvakrát kolem své osy a to ještě většinou hlavou dole. Všech padesát honáků z dalekých krajin tak muselo tvrdě bojovat v konkurenci těch nejlepších. Největší dojem udělali během dne belgický honák Seppe Smits a finský matador Ville Uotila na atomovém stroji, oblečen ve svém koňském peří. Po vylosování postupující poloviny ještě následovala soutěž jménem Atomic Tag Team Award, kdy se kovbojové spojili do seskupení po pěti a společně se pokoušeli ohromit místní rančery. Vítězné se stalo uskupení „Yes we can...“ za synchronizované dopady po rotacích na zeď, kdy další kovboj předváděl dvakrát otočené chytnutí svého stroje přes můstek a za rotaci z jízdy po zdi, to vše v jeden jediný moment. Páteční prosluněný den pomalu končil a bylo na čase nahnat stádo opět do ohrad, a tak se většina kovbojů odebrala na svých hřebcích na ranč, kde se do pozdních hodin vyměňovaly u ohně strach nahánějící příběhy z divokých prérií.

Sobotní ráno vítalo pětadvacet honáků modrým nebem a zvláštní vůní ve vzduchu, která dávala tušit, že dnes se budou dít velké věci. Na dráze se sešli ti nejlepší, aby prokázali, že jejich Stetsony nenosí proklatě nízko jen pro okrasu. Pro to, aby se mohli předvést, měl každý možnost tří jízd, při kterých se dával důraz na efektivnost, s jakou využil čas ve vzduchu, a samozřejmě i přesnost, s jakou trefil dopad. Vidět jste mohli věci vskutku nevídané, nechyběly trojité rotace a to ať už popředu, tak pozadu. Bratrské duo Seppe a Antony Smitsovi se dokonce synchronně během letu roztáčelo dva a půl krát. Překvapením byl poměrně neznámý bandito Herby Thaler, který se pouštěl do velkých věci z přední hrany svého banánového stroje. V paměti ještě dlouho zůstane i Michi Stanschitz za velké protažené skoky.

Když se rančeři dohodli na deseti postupujících do super finálových bojů, kolty už měly tu správnou teplotu a nervózně bičem třaskající desperados už čekali na svou příležitost. Hned po momentu, kdy se urovnala trať, se jeden za druhým pouštěl do hodinové otevřené bitvy. 

Ville Uotila zvedal laťku svou kombinací dva a půl rotace na prvním metači a na druhém opačnou nohou a pozpátku se roztočil opět dva a půlkrát kolem osy. Zasloužil si za to třetí místo. Nadějný Herby Thaler ukázal, že kolty drží v rukou ten správný honák, a po jeho masivních a čistých skocích na horním metači sevřel pevně pěsti a jako jeden z mála se odvážil přeskočit obávaný kaňon s dopadem na lomenou lavici. Během letu se stihl ještě otočit jeden a půlkrát, a tak z toho byl nakonec druhý flek. Šerifskou hvězdou se od teď může pyšnit Fin Jaako Ruha, který od toho dne střeží klid a pořádek nad flachauwinkelskými planinami. Mimo jiné se dokázal otočit na horní plošině třikrát kolem osy a pak dva a půlkrát dole. Byli jsme ohromeni.

Šerif tedy převzal svou hvězdu, nejzdatnějšího hřebce z místní stáje, rančerovu nejstarší dceru a začalo se pomalu stmívat. Opálené tváře, že by si nás snad i rudokožci z údolí spletli se svými bližními, a radostné úsměvy ze strávených chvil při strhujících soubojích pomalu začala zastiňovat únava a potřeba několika velkých whisky v místních zapadlých lokálech, kde ke rvačce nikdy nechybělo moc. Náš dostavník už ale čekal zaparkován a koňské spřežení bylo nenasytné po domácí stravě.