Červnový splitboarding ve Španělsku

Vydávám se na další dlouhou cestu. Je to tak, stěhuji se do Španělska. Už žádné kousání do rohlíků s máslem, popíjení škopků za pár a skejtování do kanceláře. Jen co zvednu kotvy, znovu mě zaplaví ten zvláštní pocit. Asi by se to dalo nazvat jako pocit svobody. V den odjezdu mi jeden známý řekne: "Dělej to co chceš a jak chceš! Pomůžeš tím nejen sobě, ale i všem lidem kolem. Proč? Protože na světe bude o jednoho šťastného člověka navíc." 

Česko je v zeleném kabátu a traktory se prohánějí po silnicích i polích. Seno seč. Německo dostává 10 bodů. Na dálnici se jede rychle, hodně rychle. Však to znáte. Francie je mi o něco bližší. Možná proto, že z rádia zní lepší hudba. Možná, že výhledy jsou o něco lepší. Snad i proto, že nejsou tak dokonalé. Zastavím na odpočívadle. Ačkoliv jsem hned vedle dálnice, tak vzduch voní venkovem. Natáhnu houpací síť a ulehám ke spánku.

O kvalitním spánku si můžu nechat jen zdát, avšak zdají se mi jen divné sny. Možná nocování v hamace natažené mezi dvěma stromy, kdesi u dálnice ve Francii, není zrovna to nejbezpečnější. Ještě za tmy se vydávám znovu na cestu. Začíná se rozednívat a já hledím na tu parádu kolem. Francie je obrovská a zelená. Všude se pasou bílé krávy. Zastavím na dalším odpočívadle, abych pokousal poslední rohlík. V rámci přípravy na Španělsko si dopřeji siestu v houpací sítí. Tentokrát v klidu, ve stínu, v zeleném háječku. 

Na odpočívadlo přijede dodávka, kterou bych zařadil do kategorie - na konec světa a možná ještě dál. Sice jen služební Octavií, ale taky jedu dál. A nestačím se divit. Dálniční mosty přes celá údolí jsou fakt velké. Skoro tak velké, jako je zácpa v Toulouse. Čím více na jih, tím se ráz krajiny mění. Krajina se mění dramaticky. Zejména, když se na obzoru začnou objevovat vrcholky Pyrenejí.

První horská vesnice už mě nechá jen civět s hubou dokořán otevřenou. Stejně tak i Vall de Arán. Pomalu se škrábu vzhůru a po projetí tunelem přichází bouřka. Jedu dál, pomalu po úzké silnici v horách. Je téměř po dešti. V údolí sedí mraky. Dan Bárta mi pěje na cestu a už za tmy přijíždím do Benasque. Zvláštní pocit, být opět na místě, kde jsem se před lety se Španělskem téměř loučil. Vyzvedává mě Jirka. Najdeme parking na noc a jdeme na večeři, kde se seznamuji s Danielem a Manuelem. Splitboardery, kteří přijeli z Madridu. Před spaním ještě dáme plzničku v plechu. Jsem K.O. V jednu hodinu ráno usínám v hamace ve vlhkém parku. Svítí hvězdy a opodál šumí řeka. Za necelou hodinu mě probouzí déšť. Je na čase otestovat bivi-​bag (žďárák).

Zavřu ventilační otvor, aby mi na obličej nepadaly kapky deště a spím až do té doby, než se nade mnou zjeví tři postavy. Lepší výhled z "postele" těžko si jen představit. Vstávat a cvičit! Pobalíme a vyrážíme vzhůru, na místo mě dobře známé. Fouká jako debil. I tak se rozhodneme pro výstup. Nástup pěkně po svých se splitem na zádech. U chaty začíná souvislá sněhová vrstva. Je pozdě, slunce vysoko. Sjezd je na červnové podmínky ok, ale na druhou stranu žádná hitparáda.

Španělská banda odjíždí zpět do Madridu. Novorozenec v baráku zní jako slušná omluvenka. S tím, jak slunce klesá níže příbývá komárů. Jirka se pouští do vaření. Ještě než stihne připravit vejce s chorizem pořídím snímek trasy zítřejšího výstupu a postavím stan. Kemping, plznička vychlazená v horském potoce. Je prdel pozorovat Jirkovo nadšení z českého jazyka. Ostatně po 15 letech ve Španělsku se není čemu divit. Ke spánku uleháme mezi posledními.

"Noc je krásná. Zůstávám vzhůru. Užívám si klidu noci. V tom se poloprázdnou noční oblohou hvězda k zemi zřítí. Pomalu. Dá si na čas, abych mohl nad přáním se zamyslet. Snad my ho splní."

Když se ráno vykopu ze stanu, tak už jsou první partičky na odchodu. Na parkovišti je před rozbřeskem čelovkové rušno. Káva, sušenky, návštěva eko-​latríny a můžeme vyrazit. Tempo máme dobré. Za rozbřesku bychom měli být na sněhu. Podle plánu jsme za východu slunce na sněhu. Nasazujeme pásy a začínáme stoupat vzhůru. Pěší mají navrch. Nechává mě to naprosto klidným. Ještě aby ne, když jsem si vědom toho, že až cesta dolů bude rozhodovat. Mít pod nohama splitboard nebo mačky je skutečný rozdíl. 

Slunce je nízko a sníh přituhlý po chladné noci. Na místě, kde se rozdělují cesty na Pico de Aneto a Maladetas je ten správný čas na pauzu, kterou využiji k pokousání choriza. Začíná foukat a my se vydáváme na poslední část výstupu na pásech. Stěna, kterou již máme na dohled, vypadá jako by byla poseta řadou mravenců. Dorazíme ke stěně poseté mravenci. Dál už to na splitu nepůjde. 

To, že se partička horalů postavájících pod stěnou začne vyptávat na splitboard mě už ani nepřekvapuje. Snažím se jim vysvětlit, jak splitboard funguje a že kluci z čech, se snaží vyrábět ty nejlepší prkna s ohledem na induviduální požadavky zákazníků. 

Před výstupem si nasazuji mačky, ačkoliv si to situace nevyžaduje. S cepínem stoupat nehodlám. Stěna je v porovnání se slovenskými Tatrami čajíček. Pohled na druhou stranu je však nádherný. Ještě před tím, než nás na vrcholku Maladeta (3308m.n.m.) téměř odfoukne vítr, nabídne se nám pohled na Aneto, které je s 3404m.n.m. nejvyšší horou Pyrenejí.

Už zase je to tady. Ten pocit všichni znáte. Zapínáme se do vázání a kolotoč se roztáčí. Horní pasáž je otevřená. Sníh, který napadl před dvěma týdny je dobře zakonzervovaný. Krátké oblouky střídám za ty dlouhé. Kreslíme jeden za druhým. Dolní pasáž je techničtější, ale nahazování skal a kamenů jarním slashem také pobaví. Sjezd je dost dlouhý na to, aby si člověk krájení oblouků v půlce června užil naplno. 

Na parkoviště scházíme svižně. Má slova z brzkého rána se potvrdila. Na splitu to jede dolů jako po másle. Pocit radosti z návratu do Pyrenejí je umocněn tím, že si mi na batohu pohupuje split. Kdo nezažil, nepochopí. Doporučuji zažít a vyzkoušet. Varování: splitboarding se může stát závislostí. Splitboardeři umírají šťastní. 

Bob Marley vyzpěvuje ve slunčném odpoledni a my usrkáváme zaslouženou plzničku. Při příjezdu do Barcelony (teploměr v autě ukazuje 33°C), mě znovu zaplavuje zvláštní pocit. Připadá mi, jako bych se právě vrátil domů. 

Text a foto: Míra Kube (SplitUnite.net)