Moje sezóna na splitu - Míra Kube

Počátky mého vztahu k horám a tedy i splitboadingu sahají někam na počátek devadesátých let. Moji rodiče měli a mají rádi hory. A nyní mohu s klidnou duší prohlásit, že se díky jejich stylu výchovy velice dobře postarali o to, aby jablko nepadlo daleko od stromu. Vzpomínám si na promítání diapozitivů s vyprávěním o tom, jaké je to na horách v Rumunsku nebo na Slovensku. Tátovy pohádky na dobrou noc často obsahovaly příběhy o horách, sněhových bouřích a lavinách. Auto jsme neměli a tudíž všechny výpravy do hor, ať už v zimě nebo v létě, byly spojeny s cestováním autobusem, popřípadě vlakem. A proto nyní, když se na hory vypravím hromadnou dopravou, nabývá fráze „back to the roots“ toho pravého významu. 

Počátky mého freeridingu jsem si odbyl v Modrém dole, když mi bylo 5 let. První prašanové oblouky pro mě a mojí sestru vydřel táta a to dnes nevídaným stylem, kdy na lano uvázal hůlky, čímž vyrobil improvizovanou kotvu, na kterou jsme nasedli a povzbuzovali tátu při cestě vzhůru. Tou dobou jsem si určitě neuvědomoval, že se pro mě právě okolí Modrého dolu stane po dvaceti letech domácím hřištěm. Čas plynul a vztah k horám se postupně měnil v odpor. Já chtěl hrát hokej a fotbal, ale místo toho jsem musel mrznout na horách a drilovat oblouky. 

Když se něco dělá, má se to dělat pořádně! Přeneseno do řeči táty v roli instruktora, když oblouky nejdou a ještě se vztekáš, dostaneš ránu hůlkou. A tak se také častokrát stalo. Během letních prázdnin, kdy moji spolužáci jezdili na dovolenou do Chorvatska, já absolvoval nekonečné pochody s těžkým batohem na zádech kdesi v Západních Tatrách. Vzpomínám, jak máma pronesla, že jednou budu vděčný za to, že znám hory a umím se v nich chovat. A jak tomu tak bývá, zase měla pravdu.

Psal se rok 2000, když jsem si pořídil první skateboard. Pokud si nevzpomínáte, jaké to tenkrát bylo, trochu vám osvěžím paměť. Přestože v Česku tou dobou nastupovala nová vlna skateboardingu, nebyli lidé na skejťáky ještě úplně připraveni. Kdo skejtoval, ten musel být zákonitě výtržník a v horším případě i feťák. Stejně tak skejťáci nebyli připraveni na skejtovou revoluci, což se projevovalo zhruba následovně: „Potká skejťák skejťáka a místo toho, aby se pozdravili a šli společně jezdit, sjeli jeden druhému hadry a celá sérka byla završena nevraživým pohledem. Kdo nejezdil, ale koupil si skejtové tenisky nebo tričko, byl nazván „nosičem“ a skejtovou komunitou zákonitě zavržen. V tu dobu jsem si také koupil první Board a 2B3 (ToBeFree) magazín. Články a fotografie se skateboardingem jsem hltal stále dokola, ale články o snowboardingu jsem úspěšně přehlížel. Vydrželo mi to dlouhých pět let, až do té doby, kdy jsem seknul s hokejem, odjel za prací do Londýna a vydělal peníze na první snowboard. 

Pokud jste se až doposud nemohli s mým příběhem ztotožnit, věřím, že právě zde nastává ten okamžik, kdy se to změní. Bylo mi sedmnáct roků, večírky a koncerty na denním pořádku, jak brambory v řádku. V sobotu s opičkou a kámošema na hory, přičemž u většiny kamarádů byly postupně hory přemoženy opičkami a s tím se muselo něco udělat. Vždyť opičky, kámoši a hory se přeci nevylučují? A tak jsem se stal instruktorem snowboardingu v Peci pod Sněžkou. Už se poznáváte? Věřím, že ano, a tak si dovolím přeskočit tu část, kterou všichni znáte, a přesunu se o pár let vpřed, kdy jsem se vypravil do kanadského Whistleru, poznal kamaráda Osla a začal se víc zajímat o lavinovou problematiku, pohyb ve volném terénu a s tím související splitboarding. 

Díky Márvinovi a K2 snowboards jsem konečně mohl vyměnit sněžnice za splita a sezóna mohla začít. Tak jednoduché to ale nebylo. Na konci léta jsem si na skejtu pořídil parádní úraz kolena, odnesl to přední křížový vaz a meniskus, to určitě mnozí z vás také znají. Na všem špatném je však něco dobrého a já paradoxně právě díky zranění kolena poznal krásnou doktorku Karlu z Barcelony :) Standardně děkovačky probíhají až na konci článků, ale když už jsem u toho, tak musím vyjádřit obrovský dík „číhaleckému“ doktoru Víchovi, který mi koleno parádně opravil. Velký dík patří také celé mojí rodině, která mi rozumí a obrovsky mě podporuje. Díky, a teď už konečně k tomu splitboardingu!

V polovině prosince napadlo první kvantum prašanu a já vyrazil na zbrusu novém Panoramic splitboardu vstříc Krkonošskému národnímu parku. Ta věc skutečně funguje jako magický klíč na otvírání dveří, které vedou k neprobádaným zákoutím hor, a když se k tomu přidá čerstvý prašan, sluneční paprsky a ta samota všude kolem, stává se téměř každá výprava do hor epickým zážitkem. Na konci dne jsem se našel, jak civím na Sněžku ozářenou paprsky odpoledního slunce. V ten okamžik jsem si ještě neuvědomoval, že za necelé dva měsíce nakreslíme právě tam nahoře parádní lajny. Druhá prašanová nálož se snesla na ta výše položená a tudíž šťastná střediska koncem prosince a kydat nepřestalo až do půlky ledna. To byl přesně ten čas, kdy jsem splita půlil jen málokdy a vyzkoušel ho v roli freeridové zbraně. Musím říct, že se v terénech Peci přilehlých osvědčil na výbornou. 

Oněch 14 dnů, které následovaly, po Novém roce, byl denní program zhruba následující: prvním lanem na Růžovou horu, dva až tři runy a dolů do areálu, káva na Bulharu a prášit do Strží, posledním lanem na „Bramberk“, výšlap na „Lišku“, pivo na Jeleních loukách, domů na večeři a hned poté na Regál. Chlastat a jezdit freeridy! A tak pořád dokola, protože padalo tolik sněhu, že ho nikdo nestíhal rozjezdit. Ve vesnici to dopadlo tak, že musela nastoupit těžká technika a sníh odvézt, protože už jednoduše neměl kam padat. Poté se počasí ustálilo, a když znovu vysvitlo slunce, už jsme si to hnali rolbou na „Studnu“. Já jsem využil situace a relativně zblízka si prohlédl sněhovou situaci na Sněžce. Měli jsme štěstí a kvanta sněhu co napadly se uložily a stabilizovaly přesně v těch partiích, kde jsme je potřebovali mít. Pár dní na to jsme už stáli na vrcholku, kontrola „pípáků“ a šlo se na věc. Klaplo to, a tak jsme se o dva dny později vrátili na místo činu. Narozeninový den pro mě začal parádním sjezdem Sněžky s přáteli a hned poté jsem se setkal s tátou na vrcholku Liščí hory, abychom společně sjeli na Jelení louky, kde jsme se připojili k mámě a zasedli k obědu. Skutečně happy birthday! Následně jsem se vypravil společně s rodiči na Krippenstein. Vzali jsme s sebou i kamaráda ze Španělska a z tamních terénů jsme byli všichni naprosto vedle. Pokud vás baví freeride, tak je Krippenstein jasnou volbou. 

Zanedlouho po návratu jsem byl znovu na cestě za sněhem, tentokrát na freeride kemp, který se uskutečnil na svazích Chopku. O celé akci, která se podařila na výbornou, jste se mohli dočíst v reportu. Zbývá snad jen doplnit, že jsem se (nejen z finančních důvodů) rozhodl přespat pod hvězdami a vrcholky hor. Zakopal jsem se tedy na jižní straně Chopku a sjel na přednášku, která probíhala na chatě Trangoška. Při nočním výstupu zpět nahoru jsem si opravdu máknul, jedním dechem však musím dodat, že celé to úsilí stálo už za ten pocit, a ten kdo někdy usínal vysoko v horách, pod nebem plným hvězd, mi musí dát za pravdu. O tom, jaké je probuzení s vyhlédnutím na sluncem ozářené vrcholky hor, doprovázené vůní ranní kávy, už snad ani vyprávět nebudu. Freeride kemp byl pecka! 

Než jsem se stačil vrátit zpět na Chopok, stihl jsem si sjet Svorovou horu u nás „doma“ v Krkonoších. No a hned nato jsem se znovu vyskytl v Nízkých Tatrách, tentokrát na severní straně Chopku. S rodinou v chatě, kterou v dobách nedávno minulých jistě osidlovali velcí pohlaváři tehdejšího režimu. Mimoto, že bylo sídlo situováno hned u stanice lanovky, tak se po chatě dalo najít spoustu artefaktů v podobě bust soudruha Lenina. Během pobytu se stihly vystřídat téměř všechny druhy horského počasí, které nám zejména v posledních dvou dnech pobytu ukázalo přívětivou tvář a dovolilo mi nejen ověřit vědomosti a techniky lavinové prevence, nabyté během freeride kempu, ale také si dát pár parádních sjezdů v poprašku čerstvého sněhu. 

Ze Slovenska zpět do Pece a odtud, jak jinak než na splitu, přes kopec rovnou do Mexika. Takový byl výlet na letošní Spring Sessions, kde pro většinu z nás obvykle zimní sezóna končí. Já jsem však letos patřil k těm šťastnějším a v půlce dubna se vydal společně s peckou partičkou zakončit letošní zimu na chalupu Děvín do Modrého dolu. Grilovačka, rum, kytara... Tím byla zimní sezóna oficiálně zakončena a já se začal připravovat na druhou operaci kolena, která byla naplánována na poslední pátek v dubnu. Pokud si vzpomínáte, to bylo právě to období, kdy jste letos poprvé navlékli plavky a vyrazili k vodě. Seňor Vícha měl podobné plány, operaci odložil a já vyrazil do Pece. Z půdy vytáhl „zalétované“ vybavení a vyrazil vstříc prvnímu sjezdu letošního léta. Když jsem převážnou dobu cesty nesl prkno na zádech, tak jsem si uvědomil, že jakákoliv forma pohybu v horském terénu je nejvíce o samotné cestě, doplněné o zážitek z pobytu tam nahoře. Nemusíte se mnou souhlasit, ale přesně tak to vnímám já a myslím, že přesně o tom je i splitboarding.