Příběh splitboardingu - část 9. (To je Jasná aneb Tatry v máji)

Byl květen a nám se ještě stále nechtělo uklidit prkna na půdu, a tak jsme vyrazili do Nízkých Tater, nakreslit pár posledních linek na tamní svahy. Jako obvykle vyjíždíme na noc, abychom se v sobotu ráno dostali do Jasné na parkoviště. Zbytky sněhu leží pouze podél silnic a v lesích. Na parkovišti stojí jen pár aut a po nás přijíždí ještě hrstka skalních lyžařů a snowboardistů. Největší výhodou pro naše výpady na Chopok je společná sezónní permice se špindlerovským areálem. Díky tomu si pouze vyměníme kartičky a bez placení a front vyrážíme směrem na horní stanici.

Ve spodní části jsou vidět poslední pruhy sněhu a areál je téměř prázdný. Vystoupíme na vrcholku Chopoku, svítí na nás slunce a pod námi jsou mraky. Na Kamennou chatu scházíme po svých. 

Ubytujeme se a vypadá to, že na chalupě budeme sami. Podmínky jsou ideální, nikde nikdo a sníh je pěkně rozbředlý. Při první jízdě se spouštíme Meteorologickým žlebem do Lukové doliny. Cesta vzhůru toho se splitboardingem nemá moc společného. Svah je prudký, proto jde prkno hned od nástupu na batoh.

Při nakopávání opodál proběhne malé stádo kamzíků. Je jasné, že o ruch v areálu se začínají starat spíše zvířata než lidé.

Těsně před výstupem ze žlabu, padá mlha. Rozhodneme se pro další sjezd, tentokrát ze samého vrcholku Chopoku.

Nástup v mlze, mezi kamením je poněkud nejistý. Doktor jede jako první a za chvilku ho v mlze ztrácím z dohledu. Naštěstí najíždíme ke stopám, které jsme po sobě zanechali předchozím výstupem. Je čeho se držet. Mlha už sedí i v dolině, proto vystoupáme znovu vzhůru a odebereme se na chalupu. 

V chalupě s noclehem pro 35 lidí nakonec nejsme sami. Doplňuje nás český pár. Během večeře se objeví i pracovníci meteorologické stanice. Na slovo přichází hokej. My jsme však přijeli na vrcholky hor za účelem úniku z reality všedních dní a o výsledcích zápasů nemáme ani ponětí. Nechávám tátu a Doktora u piva a jdu se s foťákem podívat do sedla nad chalupu.

Svítí hvězdy, ale v údolí sedí mlha. I v noci jsou krásně vidět fleky sněhu na Dereších. Ráno se chceme vydat právě tímto směrem.

Zřejmě foukal příznivý vítr, protože se dostávám až nečekaně blízko k jinak velice plachému stádu kamzíků. K raňajkám si dáme tatranský čaj a vydáváme se po pěšině směrem k Derešskému vrcholu.

Po pravé straně máme prudké, vysněžené žleby a kulisu na obzoru tvoří vrcholky Roháčů a Vysokých Tater, na kterých jsou ještě sněhové stopy.

Naopak po levé straně se vše zelená od kopců po planiny. U chaty Kosodrevina je nová stanice lanovky a i samotná chalupa se začíná rekonstruovat.

Na první pokus se vysíláme prudkým a širokým chootem. Terén je smíšený, vrchní část je ještě promrzlá, ale sníh v průběhu sjezdu měkne.

Po sjezdu do doliny neváháme a hned se vydáváme znovu vzhůru, a to žlebem, na který jsem měl políčeno již od předešlé zimy. Vzhůru je to makačka, protože sníh měkne neuvěřitelně rychle. Dolů se spouštím jako první.

Čekám pod skalami, kde mám s namířeným hledáčkem políčeno na doktorovy oblouky. Znovu vyrážíme vzhůru. Na sjezd si vyměníme pořadí. Tentokrát už moc dobře vím, jak úzká je cesta mezi skalami a proto přitlačím na pilu.

I Doktor se v roli fotografa osvědčuje. V dolině se setkáváme s Pepínem. Ačkoliv jsme po celém dni hike up & ride down vyčerpaní, stále na nás čeká cesta vzhůru. Na závěr si necháváme asi nejprudší výstup.

Jakmile překoukneme přes hranu, spatříme partičku důchodců, kteří postávají na kamenném chodníku a nevěřícně hledí, kdo že se to sápe na vrchol. Korunu celé sérce dává padesátník Pepíno, který se do sedla vyhoupne jako poslední. 

Víkend je u konce, sezóna rovněž. Rozloučíme se na Kamence, sjedeme lanovkou na parkoviště a odjíždíme zpět do naší domoviny. Sezóna nakonec byla delší než by jeden předpokládal. Májové zakončení v Tatrách, to je Jasná.

Autor: Míra Kube /​ SplitUnite.net