Split Unite - Heli-splitboarding ve Val D’Aran

Stejně tak jako jsem si nikdy nedokázal představit, že mě snowboarding zavede až do USA, kde se u piva setkám s legendou Bryanem Iguchim (o jejich setkání jste si mohli přečíst v tomto rozhovoru), tak by mě ani ve snu nenapadlo, že někdy nastoupím s prknem do helikoptéry a poletím jezdit. To je přece jen pro profíky a pracháče.

V průběhu minulé sezóny jsem se seznámil s Javim, který je mountain guidem v Pyrenejích. Slovo dalo slovo, oblouk dal oblouk a přátelství bylo na světě. Javi je dobrák od kosti, jehož posláním je plnit nám, obyčejným lidem, ty nejvášnivější sny o zasněžených kopcích. O nápadu spojit heliboarding se splitboardem se mi Javi zmiňoval již na začátku sezóny při výstupu na Saboredo.

V březnu za mnou na návštěvu do Pyrenejí přijela Niki s Barčou. Měli jsme štěstí na podmínky a jeden den jsme vyrazili z Tavascanu do areálu Baqueira-​Beret. Samozřejmě, že nad údolím celé dopoledne poletovala žlutá helikoptéra. Holkám jsem říkal, že se na nás ze vzduchu určitě směje právě Javi. Jasně, že nám to nedalo. Zvednul jsem telefon a bylo zaděláno na úlet. Ve středu u večeře jsem holkám sdělil, že v pátek ráno poletíme vrtulníkem do hor. Kukadla se jim okamžitě rozsvítila.

Podmínky byly ideální a navrhovaný plán skutečně ambiciózní. A to i proto, že jsme měli být zkušební opice, neboli první grupa, se kterou bude Javi absolvovat helisplitboarding. Plán byl následující:

1. Dle podmínek a nálady pilota přistát co nejblíže vrcholu Montardo a následně se spustit jeho severním žlebem až do údolí, tedy téměř 900m sjezd na zahřátí.

2. Nasadit pásy a vystoupat na vrchol Minude, tedy téměř 1000 výškových metrů

3. Sjet do dalšího údolí a znovu nastoupat do 2100m.n.m.

4. Spustit se žleby v zalesněném terénu do údolí k Baňos de Tredós, kde na nás měl čekat skútr

5. Za skútrem se dostat až na konec údolí a vystoupat na vrchol Sendrosa (2700m.n.m), odkud to následně vyslat do dalšího údolí až k chalupě Saboredo

6. Saboredo: večeře, spánek a následujícího dne až do údolí k autu.

Ve čtvrtek večer volá Javi, že podmínky jsou slibné, a že se budeme držet původního plánu. Také mi dal za úkol, abych holkám udělal školení, zkontroloval vybavení atd. Dle pokynů proběhl důkladný briefing, do vystřelovacích batohů jsme zabalili vše potřebné od základního vybavení až po sedáky, smyce, cepíny, mačky a lana potřebná nejen pro případ nouze, ale zejména pro možný rapel z vrcholu Montardo, to pokud by pilot zrovna neměl náladu vysadit nás na ideálním místě.

Byl pátek ráno a já, cestou zpoza volantu pozoroval, jak se zasněžené vrcholky zalévají paprsky právě vycházejícího slunce. Zmocnilo se mě pomyšlení na moje kamarády a spolupracovníky, kteří tou dobou byli na cestě do práce nebo již v pracovním procesu. Po příjezdu do Vall d´Aran nabraly události rychlý sled. V jednu chvíli sedíme v baru Luis, srkáme kávu a koušeme do bocatas (sandwich - španělsky), chvíli na to na heliport dosedá onen žlutý vrtulník a my se v rychlosti cpeme dovnitř. Helina je najednou ve vzduchu a my v úletu. 

Sotva stihnu cvaknout pár snímků, tak už má ten stroj čumák ve sněhu a my se tlačíme ven. Všude lítá sníh, najednou se ta žlutá bestie zvedne, prudce se otočí, a je fuč. Zavládne ticho, neskutečné ticho. Já koukám jak puk. Přišlo mi, že jsem ještě před minutou srkal kávu v baru a najednou jsem jako na jiné planetě, vysoko v horách, takový teleport. Zapnu se do vázání a pomyšlení, že se mám spustit dolů, je mi trochu proti srsti. Prostě nepřirozený pocit. Javi má však všechno plně pod kontrolou. Kreslí stopu a my se držíme vpravo od něj. Po pár obloucích se dostávám do nálady a napětí ze mě úplně opadá. To byla jízda!

Je 9 hodin ráno, nasazujeme pásy a už za sebou máme jeden z nejintenzivnějších zážitků našich životů a k tomu parádní sjezd. Začínáme dupat. Během výstupu se neustále ohlížím za linkami, které jsme před chvilkou nakreslili. Je to super pocit, to vám povím. 

Po chvilce jsme v sedle. Montardo necháváme za zády a znovu přichází na řadu sjezd, tentokrát zalesněným terénem. Přebrodíme potok a v poledním slunci znovu stoupáme vzhůru. Přidáváme na tempu, protože se do údolí začínají valit mraky a vítr je každou chvilkou silnější. To nevěstí nic dobrého. Sundávání pásů v dalším sedle už je komplikované a je třeba dávat pozor, aby nikomu nic neuletělo. Unavenou Barču poryv dokonce povalí. Sjezd je však za odměnu. 

Jsme znovu v údolí. Na chalupě v Baños de Tredós popíjíme cervesas a ačkoliv nás chlapík přesvědčuje, že nastartuje skútr a přiblíží nás k našemu cíli, tak my se společně domluvíme, že toho pro dnešek bylo dost. Sjedeme do údolí a celou akci završíme pivní lázní na baru v Salardů.

Byl to skutečně úlet. Smekám sombrero před celou crew, excelentním guidingem Javiho a hlavně před Barčou, která se dokázala hecnout po tom všem, co se přihodilo, rozzářila očička, nasadila airbag a dala si s námi tenhle úlet.

Foto a text: Míra Kube