Split výlet na Lizumer Hütte

Fiďas a Zemič mě vyzvedli v Brně chvilku před polednem. Byl jsem docela rád, že se konečně ukázali. Stát tam ještě dýl, zapustil bych na nádraží mezi dlaždice kořen. Jeli jsme na předpověď, kluci prej počasí sledovali a podle nich to vypadalo dobře. No, i já jsem kouknul na pár webů, ale jejich optimismus jsem nesdílel. Deset, patnáct cenťáků co mělo napadnout mě nijak nedostalo, navíc vím, jak uměj předpovědi lhát.

Do Mayrhofenu jsme přijeli před půlnocí a jak už to bejvá, když se shání ubytko na poslední chvíli, za moc nestálo, zato bylo drahý. Kdyby nad ním alespoň, za ty prachy, visel velkej sněhovej mrak. Nevisel. Celou noc svítil měsíc a když se ráno rozednilo, ukázalo se, že napadl necelej centimetr. To nebyl důvod vylejzat z pelechu.

Druhej den vypadal na chlup stejně, ale zase se válet nám bylo blbý. Vyhecovali jsme se, vystáli na Penkenu frontu na permice, potom na lanovku a vyrazili do mlhy. Čekali jsme zmrzlý plotny, ale nakonec to tak špatný nebylo. Kluci tam nebyli poprvé, věděli kde prašan hledat a nakonec jsme ho k našemu překvapení našli víc, než jsme čekali. 

Třetí noc konečně klapla předpověď, do rána napadlo avizovaných 15-​20 čísel a my mohli začít prášit. Sluníčko vytáhlo na kopec i partu lokálů, takže nebyl čas na zbytečný lelkování. Od rána do odpoledne jsme s nima závodili o nejlepší lajnu. Vedli jsme si slušně, dokonce jsme u toho stihli i udělat pár fotek. Večer jsme nemohli ani chodit, ale neměli jsme důvod se nějak šetřit. Další den jsme měli v plánu jen jet udělat nějakej byznys na ispo v Mnichově.

Po ispu jsme směli v plánu změnit kopec a přejet o údolí vedle, kde jsme se ubytovali na chatě Lizumer Hütte. Nebyla to náhoda. Freerider Jeremy Jones pozval pár lidí na svůj první evropskej split board fest, nebo jak by se to dalo nazvat. Dohromady se nás tam sešlo asi třicet. S klukama jsme si od toho slibovali, že se podíváme na nový freeridový místo a při tom se něco naučíme. Kopce kolem Lizumer Hütte, která stojí ve dvou tisících, byly hezký, jak se dalo čekat. Jones, kterej jezdí na nejlepší místa pro freeride na světě přeci nebude ztrácet čas na nějaký podvyživeným brdku. 

Ačkoli je to od Hintru kousek, sněhu tady bylo mnohem víc a nikde kolem ani stopa, jenom pár po skialpinistech vedoucích nahoru do horských sedel. Když nás ráno celá tlupa vyrazila na menší kopec porostlý borovicemi přímo před chalupou, byla mlha a sněžilo tak, že jsme dali dvě jízdy a šli na pivo. Večer jsme poklábosili a další ráno se zas sešli před chalupou. Z mraků sem tam vylezlo sluníčko, Jeremy se snažil najít větší kopec, na kterej by mohl s celou tou bandičkou vyrazit, ale nám se jeho plán moc nelíbil. Přesto, že bychom rádi pojezdili se snowboardovou legendou, zkušenost ze zdlouhávýho čekání na lenochy a opozdilce z předchozího dne rozhodla a šli jsme sami ve třech jinam. 

Vyhlídli jsme si kopec s krásnou plání a vyšlápnutou skialpinistickou stopou a vyrazili. Ze začátku se šlo úplně v pohodě, od poloviny jsme si museli šlapat svoji stopu a nahoře pod vrcholem nám i trochu lepilo, když jsme se hrabali přes navátou bouli na hřeben. Když jsme se po dvou hodinách vyškrábali nahoru, našli jsme si závětří, snědli svačinu, vypili čaj a nazuli se do vázání. Jízda byla parádní! Odpoledne jsme si to zopakovali a stejnýho scénáře jsme se drželi i další dny, dokud jsme si neřekli dost. 

Naše původní předsevzetí že něco odkoukáme od Jeremyho nám neklaplo. Ale několik kopců, který jsme ještě nepopsali svejma deskama, nám tam zbylo, takže máme jasno kam pojedem příště prohnat svoje splity.

Text a foto: Vítek Ludvík /​ Sharp Pictures