Splitboarding na norských Lofotech

Norské souostroví Lofoty bylo pro Vítka Ludvíka dlouholetým lákadlem. Letos se jeho sen splnil a s partou stejně smýšlejících nadšenců vyrazit do této severské oblasti zaslíbené skialpinismu a splitboardingu. Co všechno se svými splity zažili, nám přináší následující report, který v brzké době okořeníme i obsáhlou fotogalerkou. Pohodlně se usaďte, Vítkovo další vyprávění právě začíná.

Lofoty je souostroví v severní části Norska, známé z fotek na internetu svými dramatickými horskými scenériemi s mořskými zátokami a liduprázdnými plážemi v pozadí. Taky červenými rybářskými domky a hejny tresek visících na sušácích. Ačkoli leží Lofoty za polárním kruhem, teplota tam výrazně pod nulu klesá jen vyjímečně, a to díky světově nejznámější klimatické anomálii. 

Byl konec března, to je skialpová sezóna v Alpách v plném proudu, ale mě to táhlo někam, kde jsem ještě nebyl, za nějakou exotikou. O Lofotech jsme mluvili a přemýšleli fakt dlouho, tak to konečně uzrálo. Vymysleli jsme termín odjezdu, dopravu, bydlení, dali dohromady partu a začátkem dubna, když už se tady dalo chodit v kraťasech, naložili půjčenou obytku prknama a jídlem a vyrazili na sever. 

Není potřeba si nic namlouvat. Cesta byla dlouhá. Strašně dlouhá. Letadlem by to byla úplně jiná liga. Ale kamioňáci to jezdí celkem běžně, tak že asi brečím zbytečně. Ty tři tisíce kilometrů jsme sledovali jaro po zpátku. Kytek ubývalo, tráva hnědla a začal přibývat sníh. V Abisku, vesnici na švédsko-​norské hranici, bylo dokonce mínus dvacet. 

Když jsme se další den přibližovali podél oceánu a fjordů k Lofotům, bylo po sněžení a zataženo. Kopce kolem působily nepřístupným dojmem a na první, ani druhý pohled jsem neviděl žádnou pěknou lajnu na sjezd. Sem tam z nízkých mraků vykouknul kopec, kde se klikatilo několik lyžařských stop, ale vesměs nic lákavýho.

Prošli jsme si Svolvaer, větší město s rybářským a turistickým přístavem, abychom se po třídenním vysedávání v autě trochu protahnuli. V létě si tady asi turisti šlapou po hlavách, teď na jaře byla zasněžená mola a ulice jen pro místňáky a pro nás. Potkali jsme ještě pár dodávek se skialpinistama, ale to bylo všechno. 

Ráno jsme se vypotáceli z auta a připravovali se na první výstup. Během toho se přihnala vánice s vichrem, tak jsme čas využili k trénování s pípákama a ladění prken. Měli jsme s sebou dva splity Jones, dvě Gary a pár LTB, takže jsme se nenudili. Vázání na seřizování jsme měli taky dost. 

Dny na severu Norska jsou už během dubna mnohem delší než u nás, takže člověk nemusí na kopec a ani z kopce dolů tolik spěchat. Poslední jízda se dá zvládnout i po osmé večer. To je navíc nejkrásnější světlo na focení. 

Náš první kopec se jmenoval Varden a jako většina hor, na které jsme na Lofotech šlapali, měl okolo sedmi set metrů. Nástup skrz řídké křoví a dál už jenom pláně. První den a úplně nás to nadchlo. Bylo to daleko lepší, než jsme čekali. Výstup nic dramaticky náročnýho, na vrcholu sváča a kochání se krajinou a pak příjemný přehledný sjezd. Přesně v tomhle duchu byly všechny následující dny. Jarní pohoda na horách. A ty výhledy! Při výstupech bylo někdy až moc teplo, ale o to líp pak schnuly boty a ponožky na parkovišti u auta, když jsme po jízdě popíjeli zasloužený pivko. V severních svazích jsme jezdili v prašanu, na nasvícených byl firn a později odpoledne už dost hluboký mokrý sníh. 

Když se na dva dny vrátila zima a sněžilo, jeli jsme se podívat na Ustad beach. Pláž, kde je surfová půjčovna a škola. Vlny byly malý, ale kempování na pláži příjemný. Kvůli surfování bych do Norska asi nejel. Je to přeci jen z ruky a i v létě bude voda v moři dost studená. 

Poslední dny na Lofotech jsme jezdili v kopcích východně od Svolvaeru. Přesně ty hory, který se mi při příjezdu nezdály na ježdění moc dobrý. Stačilo, když si oči přivykly na zdejší krajinu a člověk hned viděl věci jinak. Trochu jsme se za těch pár dní rozchodili, tak jsme zvládli i víc než jeden výstup za den. Bylo fajn využít dlouhý dny a nenechat jeden kopec nepopsanej. 

V půlce dubna přišlo střídání posádky. Robson, Líla Dan odletěli z letiště v Narviku a stejný ráno přiletěl Zbynďa Vítek.

Na Lofoty už jsme se nevraceli. Hned první odpoledne jsme vyběhli na kopec v průsmyku u silnice za Narvikem. Měl přes tisíc metrů a dal nám všem pěkně zabrat. Vyrazili jsme dost pozdě, takže jsme šlapali hlubokým, mokrým sněhem. Výstup byl náročný, ale nedalo se to srovnat se sjezdem. To byl očistec. Mezi tím, než jsme se vyškrábali nahoru, stihlo všechno zmrznout a vytvořila se parádní, tlustá krusta. Ale výhledy byly v pořádku a zážitek to taky byl parádní. 

Ještě večer jsme přejeli na ostrov Senja. Výrazně míň osídlenej než Lofoty. Teda, ne že by na Lofotech bylo moc lidí. 

Na Sejne už jsme na prašan nenarazili. Ještě se oteplilo a pak už to bylo jenom jarní ježdění. Přesto jsme tam zažili nejlepší jízdy zájezdu. Našli jsme si parádní příkrý stráně s velkým převýšením, kde pocit z jízdy nejvíc připomínal surfing. Poslední den na Senje už bylo takový vedro, že jsme po šlapání naskákali do moře. 

Kdybych řekl, že to bylo koupání na pár vteřin, tak bych přeháněl. Norské ostrovy sice omýlá Golfský proud, který ohřívá vzduch v okolí, takže tam ani v zimě nejsou krutomrazy. Ale na koupání to pořád není. Na to jsme si museli počkat až za Prahu. 

Vítka jsme vysadili na letišti v Narviku, protože spěchal do práce, a my se pomalu vydali na cestu domů. Poslední letošní oblouky jsme vykroužili po už zavřených sjezdovkách nedaleko Abiska ve Švédsku. Ano, Abisko je to místo, kam se jezdí pozorovat polární záře, protože tam není žádný světelný smog. Ten večer jsme žádnou neviděli, ale bylo jí dost během těch týdnu, co jsme v Norsku tábořili. 

Někde jsem četl, že kdo zkusí skialpování na Lofotech, musí se tam vracet. Mám z toho místa podobný pocit jako z Aljašky. Pojedu tam kdykoli bude možnost. A nebudu váhat. Takže za rok určitě znovu. Popřemýšlejte, kdyby jste se chtěli přidat. 

Naše další výlety můžete sledovat na našem facebookovém profile Splitboarding.cz.

Text a foto: Vítek Ludvík

Další zajímavé články

Kuba Hroneš přepisuje historii a jako první na světě odjíždí sw triple underflip ze zábradlí

Ze svého rodného Špindlu Kuba Hroneš vyráží dech celému světovému snowboardingu, když na speciálně postaveném spotu v průsmyku posílá jako první na světě switch boardslide to switch triple uderflip 1170. Co k tomu předcházelo a jak se trik nakonec povedl mrkni v tomto článku!

Na Kaprunu se jely freeridové bomby během X OVER RIDE 2024!

Minulý týden jsme vám tady naservírovali desert ke snídaňovému menu v podobě živého vysílání z X OVER RIDE na Kaprunu, kde proběhla místní premiéra zastávky Challengeru Freeride World Tour. V místních libových podmínkách se utkali rideři toužící se probojovat do Freeride World Tour 2025 a bylo se teda, na co koukat!

Dejte si Live stream z X OVER RIDE 2024 na Kaprunu!

Zpříjemněte si ráno živým vysíláním z prosluněného Kaprunu, kde právě probíhá X OVER RIDE 2024 aneb 4* FWT Challenger, který slouží jako kvalda do Freeride World Tour 2025 a bude se zde rozhodovat, kdo si stoupne příští rok na starověku těchto legendárních závodů! Konec závodu je plánovaný kolem 11:00.